úterý 3. srpna 2010

O sestřencích a tetěňatech

Nevím, jestli to není známka nějaké osobnostní poruchy, ale měl jsem vždycky strašný chaos v pojmenovávání příbuzenských vztahů. Rozlišovat mezi bratrancem a synovcem či mezi neteří a snachou mi činí neobyčejné potíže. Když se mne někdo třeba zeptá, jak se má můj švagr, je na mně na první pohled vidět, že nejenže nevím, jak se má, ale překvapuje mne i samotný fakt, že někdo takový existuje (a přitom existuje; jako by se nemohli rovnou zeptat, jak se má Karel, mohli jsme si porozumět hned!), takže se snažím odvést řeč na nějaké téma, kde se cítím být jistější, třeba na kulturní a společenské tradice novozélandských Maorů.

Po mnohaletém drilu aspoň rozeznávám strýčky od tet, vím, že kmotřenec existuje, kdežto kmotřitel je nesmysl, a dokonce si troufnu říct, že i když pravnuci i prarodiče vypadají podle svého prajména stejně prastaře, existují mezi nimi často nemalé věkové rozdíly. Obávám se ale, že toto je limit mých možností, a raději bych byl odpovědným samosoudcem při nelehkém Paridově soudu, než abych odpovídal na otázku, jestli kromě prasynovců mohou existovat i prasestřenice.
 
Nedávno se mě zeptala moje sestra, jestli vím, že jeden z mých sestřenců bude mít narozeniny. Dodneška jsem si myslel, že sestřenec je nějaká vzácná houba, u které by ovšem bylo dost odvážné hovořit o narozeninách. A teď se dozvídám, že sestřence mám i já a dokonce jich, zdá se, je víc. Tak jsem se svou sestrou, která právě hltá kapitoly z vývoje českého jazyka, trochu zabředl do dávnověku a dozvěděl jsem se od ní, že - i když ani moderní zjednodušené pojmenování příbuzenských vztahů nejsem schopen zvládnout - bylo to všechno kdysi ještě mnohem složitější a existovalo mnoho dalších slov tak krásných, že by bylo škoda je nepoužívat a zapomenout na ně.

Takže teď už vím, že sestřencem býval ve středověku syn sestry (heuréka, ty opravdu mám - a hned dva!), zatímco sestřenice bývala kdysi sestřinou dcerou. Kdybych měl bratra, mohl bych analogicky mít snadno nejen bratrance ale i bratranici, což bych donedávna - nepoučen - mohl mylně považovat za druh alkoholu. Kdybych měl děti a moje sestra by jim tedy byla tetou, její děti - tedy mí sestřenci - by těm mým byly tetěňaty. Obráceně by to ovšem nefungovalo, protože já bych byl dětem své sestry nikoli strýcem (to býval jen bratr otce), ale ujcem, takže mé děti by byly ujčeňaty (kdyby ovšem má sestra nebyla sestrou ale bratrem, což v tomhle zmatku nemohu úplně vyloučit, šlo by o strýčeňata). Zdá se vám, že v té komplikované změti aspoň teta je pořád tetou a tvoří tak kýžený pevný bod v příbuzenském vesmíru? Bohužel, není tomu tak, protože teta byla jen sestrou jednoho z rodičů, případně ženou ujce, zatímco ženou strýce byla strýna.

Se švagry to také nebývalo tak jednoduché jako teď, kdy švagr je ze všech stran stejným švagrem a i ostatním švagrům jako by (aspoň z jazykozpytného hlediska) z oka vypadl. Manželčin bratr se totiž nazýval šir, zatímco manželův bratr byl deveř (přesvědčit word, že chci opravdu napsat deveř a ne dveře, není úplně jednoduché). Taky se ve středověku nevyprávěly vtipy o tchýních ale o svekruších, svekrách nebo dokonce tščích, tchán byl tehdy svekrem nebo svakem, aspoň do té doby, než si svak sbalil svůj sak-pak a dal svekruši vale. A když jsem se navrch dozvěděl, že snaše se říkalo zelva, ostatně jako prý dalším nepokrevným příbuzným ženského rodu, a že pastorek není - jak jsem si myslel - jen součástí bicyklu, ale také nevlastním synem (znalci Janáčka jistě tuší, jak to bylo s nevlastními dcerami) chaos definitivně překročil únosnou mez.

Obdařen bujnou fantazií, představuji si, jak se ve středověku sešla širší rodina, kde skoro každý každému byl tu deveřem, onde zelvou, občas tetěnětem, jindy zas strýnou. Co když, proboha, se na takovém středověkém posvícení notně posilněn domácí pálenkou spustil ujec s bratranicí nebo se do osidel náhlé lásky zapletl svekr s nepokrevní zelvou - co z toho všechno mohlo vzejít za nové životy a nová slova?! Na to aby měl člověk dvě vysoké školy, aby se v něčem takovém vyznal, a celkem chápu ctihodného Gregora Mendela, že při svém zkoumání základů genetiky prozíravě nevstoupil do tenat různých ujčeňat a soustředil se na studium nekonfliktního a mlčenlivého hrachu.

Šťasten, že kolem nezuří (aspoň z našeho současného pohledu) středověk, jdu na nádraží vyzvednout návštěvu. Měla by přijet moje docela obyčejná moderní sestřenice. I když - co si budeme povídat - kdoví, jak je to doopravdy!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.