Poprvé jsem se s tím pocitem setkal před mnoha lety: Pořádali jsme tehdy velký ples v pražské Lucerně a součástí programu byla i soutěž několika družstev, pro které byly připraveny ne zcela zanedbatelné ceny. Potíž byla v tom, že po sečtení všech výsledků skončila na druhém místě tři družstva se stejným počtem bodů, a bylo tedy nutné rozhodnout, kdo z nich bude druhý, kdo třetí a kdo čtvrtý, aby bylo možné rozdat připravené ceny. Ale podle jakého kritéria? Nikdo nevěděl; na podobnou variantu jsme připraveni nebyli. Já soutěži pouze přihlížel v zákulisí, kamarád ji moderoval. Když mi ještě během sčítání bodů došlo, že výsledkem bude "plichta", byl jsem docela zvědavý, jak se asi kamarád s problémem vypořádá. Vypořádal se s ním jako pravý muž: Narvanému sálu sdělil, že máme kuriózně na druhém místě hned tři družstva, ale to vůbec nevadí, protože o tom, kdo dostane jakou cenu, rozhodne "vrchní rozhodčí" Petr Vápeník. Vytáhl mne ze zákulisí a předal mi mikrofon. Pro člověka, který se právě dozvěděl, že je vrchním rozhodčím plesu, docela veselá situace.
A tehdy jsem to zažil poprvé: Hlava, která by asi měla v takový okamžik vymyslet nějaké rychlé a kloudné řešení, však místo přemýšlení pouze zvědavě čekala, co asi pusa do mikrofonu řekne. A ta k mému překvapení skutečně začala mluvit. Kupodivu neplácala nesmysly, všechno mělo hlavu a patu, jako by to někdo měl vymyšlené dlouho dopředu, a nečekaný problém byl v mžiku docela elegantně vyřešen. Hlava jen obdivně zamručela: "Kruciš, tohle bylo docela chytré, to bych možná ani sama nevymyslela!" Od té doby se u mne tato "odluka úst od hlavy" začala uplatňovat docela často, takže jsem pochopil, co asi pan Werich mínil tím, když se zmiňoval o "okamžicích, kdy se vlastní hlava diví, co vlastní huba povídá."
A tak moje hlava s mými ústy zřejmě uzavřely tajnou dohodu, jakousi obdobu paktu Molotov-Ribbentrop o rozdělení sfér vlivu. Podle jakých pravidel - to netuším, jen v roli nezúčastněného pozorovatele napjatě sleduji, kdo se právě chápe aktivity. Při některých telefonátech kupříkladu poctivě přemýšlím, hlava rozebírá každou odpověď a pořád má úplnou kontrolu nad tím, co říkám. Jindy ale položím sluchátko a uvědomím si, že hlava celou dobu přemýšlela o něčem úplně jiném, ale nic strašného se nestalo, protože huba přispěchala okamžitě na pomoc a celý rozhovor zvládla sama - a to často jde o docela komplikované věci, ne pouze o nezávazné plkání o počasí. Jen se pak někdy snažím nenápadně zjistit, co jsem vlastně do telefonu řekl (v hlavě se záznam z pochopitelných důvodů neuchoval) a s údivem zjišťuji, že pusa většinou reagovala správně. Jako by chtěla dokázat, že dostane-li příležitost shodit ze sebe kostým věčného náhradníka, není o nic horší než dočasně indisponovaná hvězda ze základní sestavy.
Jsou snad v takových okamžicích ústa jen výstupní branou nevědomí, čili toho, co je rovněž produkováno mozkem, jen se k tomu autor - mnohdy z pochopitelných důvodů - odmítá hlásit? Anebo je to jen počátek nějakého většího vnitřního kompetenčního sporu, který postupem času vyústí k rozdvojení mé osoby? Neměl bych si pro tento případ - teď, když ještě jsem aspoň omezeně a občas schopen příznaky ovládat - založit ještě jeden blog? A vy, čtenáři, byste se pak mohli rozhodnout, se kterou částí mé osobnosti právě chcete mluvit a diskutovat, která je pro vás zajímavější. Vyhodnocení by pak bylo úplně jednoduché: porovnal bych návštěvnost a vítězné straně bych udělil "diplík". Tedy pokud by to zase nebyla plichta.
Ústa s hlavou se většinou vhodně doplňují, jsou ale občas i okamžiky, kdy ústa odmítnou být hlásnou troubou hlavy i v případě, že ta právě funguje. Jako by výsledná myšlenka a rozsudek byly někdy pro ústa nepřijatelné, jako by čas od času překročil únosnou mez, jako by mohl být proti jakémusi jejich nepsanému kodexu. V takový okamžik huba dokáže hlavě vypovědět poslušnost a říct jí hrdě (a taky s trochou vzpurné rozkoše): "Tak tohle teda ne! Něčím takovým se poskvrnit nenechám. Tohle si jim řekni sama!". Je ale bohužel pravda, že některá ústa tak zásadová nejsou, a řeknou alibisticky vše, co hlava poručí, byť by to byl sebevětší nesmysl: "Co bych si s tím já, huba, dělala hlavu, vždyť já říkám jen to, co mi řeknou!"
Jak tak o těchto tajemných věcech přemítám, uvědomuji si, že hlava už se zase vznáší kdesi v éteru a vůbec netuší, o čem právě píšu. A tentokrát dokonce i vlastní pusa mlčí, jen se v nevěřícné grimase pootevírá, když si čtu, co právě moje prsty naprosto nezávisle a o své vlastní vůli napsaly. Obávám se, že dezintegrace mé osobnosti nadále pokračuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.