čtvrtek 4. ledna 2018

Co mi také přinesl rok 2017?

Jako obyčejně na začátku roku se pustím do menšího a nepříliš strukturovaného bilancování roku uplynulého. Jak už bývá v posledních letech tradicí, zvláštní článek věnuji tomu, co mi přinesl blogový rok (a také co já jemu :-)), dnes se zaměřím více na věci mimo blogovou sféru, která (kupodivu, pane kolego, kupodivu, kupodivu..., jak říkávali Voskovec s Werichem) taky ještě stále existuje. Když říkám, že půjde o bilancování nestrukturované, nečekejte žádný žebříček v oblíbeném duchu "10 největších událostí roku" ani úvahy na téma, kterak můj život ovlivnily parlamentní volby a spory mezi KLDR a Donaldem Trumpem. Spíš jde o pár - někdy odlehčených - poznámek o dějích, které částečně utvářely můj soukromý rok, a nemluvilo se o nich přitom v televizním zpravodajství :-).

O malém černém sopečném kamínku, který jsem si v roce 2014 přivezl z hory Fudži (viz např. článek Na vrcholu krásné Fudžisan) hlavně proto, aby mi splnil jedno mé tehdejší veliké přání (a on mi ho k mému překvapení splnil dokonce ještě dřív, než jsem si ho vůbec k tomuto úkolu pořídil :-)), jsem si myslel, že už je z něj jen výměnkář, doprovázející mne všude v kapse jako ohmataný talisman, který svůj hlavní úkol k mé velké spokojenosti splnil a víc už od něj očekávat nemohu. Ukázalo se ale, že jeho nenápadná vnitřní sopečná energie není zdaleka vyčerpaná, což se letos projevilo další velkou vlnou radosti, jejíž úžasná sprška zasáhla i mě, což bylo v horkém létě nesmírně osvěžující. Výměnkář - nevýměnkář, nebudu už propříště nic předjímat svým omezeným rozumem, ale budu s sebou tenhle symbol splněného snu nosit poctivě dál, aby tak zázračné síly přírody měly dostatečný prostor ukázat, co v nich případně ještě je :-).
 
Ve svých článcích jsem se několikrát zmínil o velice zajímavé osobě pana Zdeňka Thomy (psal jsem o něm v souvislosti s jeho výstavou fotografií japonských zahrad v Praze i k příležitosti jeho vyznamenání Řádem vycházejícího slunce, který mu udělil japonský císař). Byli jsme v občasném kontaktu přes e-mail, ale letos jsem měl poprvé příležitost se s ním osobně setkat, když jsem se zajel podívat na vernisáž jeho fotografické výstavy (opět téma japonských zahrad) do Litoměřic. Mimochodem, pokud jste z Litoměřicka, mohu upozornit, že výstava tam dokonce stále ještě probíhá, měla by končit až 10. ledna, ale v tom frmolu spojeném s Vánocemi a koncem roku jsem vůbec neměl šanci o výstavě napsat speciální článek). Měl jsem tedy možnost nejen si připomenout krásu japonských zahrad většinou převlečenou do nádherných podzimních barev, ale i popovídat si s nesmírně vitálním, moudrým a inspirujícím člověkem. Budiž pro potřeby tohoto článku právě pan Thoma reprezentantem všech podobných zajímavých lidí, se kterými jsem měl tu čest se v loňském roce potkat a všem za možnost pobýt v jejich milé společnosti děkuji.

Pan Zdeněk Thoma (uprostřed) před měsícem na vernisáži své fotografické výstavy v Litoměřicích.



Když už jsme se dotkli fotografií: Od února až do října bylo šest mých fotografií k vidění v Praze - Dejvicích v sídle společnosti Tresconsulting. Byla to taková zvláštní "výstava", která nebyla přístupná jen tak normálně z ulice, i proto jsem jí nedělal žádnou větší reklamu, ale na blogu jsem aspoň zveřejnil všechny předvedené fotky v článku Dobře utajená výstava.

Uplynulý rok byl pro mne specifický i tím, že jsem po dlouhé době během celého roku vlastně ani jedinkrát nevytáhl paty z České republiky. Dovolenou jsem tentokrát nestrávil ani v tradičním Řecku ani v Japonsku, ale na Šumavě, v Jeseníkách a Františkových Lázních. Pravda, na podzim se dostavily určité abstinenční příznaky, zvlášť když jsem si - pokrytý šumavskou zářijovou jinovatkou - v duchu vybavoval podzimní šplouchání v teploučkém Iónském moři. Ale ten hlavní důvod, proč jsem nejel na Lefkadu na podzim, netkví v mém náhlém zápecnictví, ale v tom, že bych tam naopak rád zamířil letos v květnu, tedy ještě před začátkem sezóny a přistáním prvních letadel s turisty. Jestli se to podaří, určitě dám na jaře vědět i na blogu.

Ani letos jsem se sám neodhodlal opustit prozatím stabilní břehy svého profesního Rubikonu a vstoupit do jeho svobodných sice, ale celkem prudkých a nepohodlně studených vod. Nejsem na to sám před sebou nijak pyšný, ale čas vede naštěstí stále jen jedním směrem, takže ta chvíle určitě dříve či o něco později přijde a podemletý břeh se utrhne. Snažím se tento okamžik za každou cenu neoddalovat, ale ani sám neskáču kvůli adrenalinu do vody šipku. Evoluce už si, myslím, poradila i se zapeklitějšími věcmi :-).

I právě uplynulý rok jsem ukončil s mírně přebytkovým rozpočtem, možná proto, že jsem na rozdíl od státu neměl žádnou motivaci na konci roku rozfofrovat pokud možno všechno, co zbylo, a zbytek aspoň slíbit rozdat potřebným na lacinějším pivu.

Vůbec poprvé jsem se loni pokusil napsat báseň na přání a neskromně se mi zdá, že výsledek byl o dost lepší, než kdybych ji napsal úplně volně jen podle sebe. Možná právě díky tomu, že zmíněné přání a vlastní chuť potěšit byly ve výtečné shodě, vyšel dobrý výsledek, se kterým jsem (a to u mne nebývá zvykem) docela spokojený. Anebo si prostě jen neopodstatněně fandím :-).

Úspěšně jsem překonal další mezník v neefektivitě a nepraktičnosti svých aktivit, když jsem se rozhodl postupně nastudovat krásnou první větu Bachova klavírního koncertu - ovšem samozřejmě bez nejmenší šance si ji někdy zahrát se skutečným orchestrem. Jsem opravdu zvědav, kam se ještě může vyvinout tahle moje specifická schopnost vykonávat činnost bez ohledu na možnosti ji reálně použít. Kéž by alespoň tuhle disciplínu zařadili do programu olympijských her! :-)

Loni jsem rozšířil "portfolio" svých fotoobjektivů o jednu pěknou světlou pevnou "padesátku", která mi jde svým ohniskem celkem dobře k věku. Bohužel, těsně před Vánoci jsem přišel o možnost další spolupráce s lidmi, kteří mnoho let vždy ochotně, trpělivě a profesionálně zhmotňovali všechny moje fotografické výmysly do podoby reálných papírových zvětšenin (včetně všech zvětšenin pro výstavy), protože ateliér po dost neuvěřitelných peripetiích zanikl, takže jsem momentálně ve stádiu nenadšeného (byť nezbytného) hledání někoho nového.

Bohužel, musím konstatovat, že jsem loni nevěnoval ani zdaleka takovou pozornost a úsilí svému osobnímu fotowebu na adrese www.petrvapenik.cz. jak jsem původně předpokládal. Na začátku roku jsem měl o dost větší plány než pár nových souhrnných článků, zpřehlednění hlavní stránky a doplnění některých fotek do existujících fotocyklů. Chtěl jsem začít např. vydávat speciální soukromý mailový fotoobčasník, dokonce jsem už měl připravené první číslo, ale zdrželo se to tak moc, že mi v létě už připadalo hloupé šířit mezi své přátele a známé "aktuality" z počínajícího jara. Faktem je, že v loňském roce jsem se víc zaměřil na udržení určité úrovně těchto blogových stránek, a na fotoweb se tak dostalo jen občas a v omezené míře; ono času není úplně na rozdávání a klasický "time management" nebyl nikdy zrovna mou silnou stránkou. Věřím, že se to v tomto roce podaří aspoň trochu napravit.

Ještě hůř jsem dopadl se svým záměrem pokročit v několika cizích jazycích. V japonštině jsem zůstal na úrovni druhé lekce a postupně zapomínám i znaky hiragany a katakany, základy řečtiny taky vždycky resuscituji těsně před odjezdem na řecké ostrovy a nejspíš až v letadle. Tak bych letos chtěl aspoň trochu oživit dávné znalosti francouzštiny, protože bych se zase někdy rád vypravil na výlet třeba někam do kouzelné Provence, na krásnou Loiru nebo do podhůří Pyrenejí.

I letos se musím v obdivu sklonit před inspirační vytrvalostí své múzy. Ano, připouštím, že občas simuluji tvůrčí vyhoření, jen aby mne v nejbližším nočním snu přilétla políbit. Ale to bych musel být pařezem, abych takovému pokušení odolal! :-).

Poté, co jsem hned na začátku roku zůstal poprvé po létech celé dva týdny doma s jakýmsi tehdy mezi lidem rozšířeným moribundem, odehrál se zbytek roku již bez dalších zdravotních eskapád, což ze mne samozřejmě nesnímá povinnost chovat se vůči svému tělu odpovědněji a znatelně mu odlehčit. Tak doufám, že se to v nezanedbatelné míře podaří aspoň letos, když jsem loni zůstal v tomto ohledu daleko za vlastním očekáváním, a to ani nemluvím o tradičním vánočním hmotnostním finiši...

Letos poprvé se mi nějaká fotografie líbila natolik neodolatelně, že jsem oslovil jejího autora a koupil jsem si její autorskou zvětšeninu. Jedná se o fotografii pana Jiřího Šebka s názvem Chrám a potěšilo mě, když se v letošním knižním výběru 104 osobností české fotografie objevil nejen pan Šebek, ale právě i zmíněná fotka, na kterou se už dnes můžu dívat doma od svého psacího stolu.

Nu, když si tak čtu ten propletenec nesouměřitelných bodů, zdá se mi, že to byl pestrý a dobrý rok. Některé záměry vyšly, jiné úplně ne, jak už to v reálném životě chodí. Byl to dost dobrý rok na to, abych se mohl radovat z toho, co mi nadělil, a přitom měl dost rezerv, aby jeho následovník mohl být při troše dobré vůle i o dost lepší, nebo aspoň abych měl dost motivace o lepší výsledky usilovat. A že usilovat budu, co už je mi jasné teď, i když se nový rok ještě nestihl ani pořádně rozkoukat. Tak přeji, ať něco podobného anebo ještě mnohem, mnohem lepšího, cítíte i vy. Držím nám všem palce! :-)


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.