čtvrtek 25. ledna 2018

Stopy devíti let

V televizi právě bojují v prezidentské debatě dva pánové, kteří by si prý přáli stát se i mým prezidentem. Protože vím i bez sledování televizního "boje v bahně", komu z nich dám svůj hlas (podrobněji jsem své pohnutky vysvětlil v článku Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana), mohu se v ušetřeném večerním čase vrátit k jedné věci, která se sice zdá být v porovnání s brontosaurem prezidentské volby jen mrňouskem, ale pro mě má docela význam. Tento můj blog totiž dnes slaví deváté narozeniny. Fakt je mi to líto Jiříku Drahoši, sorry Miloši Zemane, ale mně svými předvolebními spory vlídnou narozeninovou náladu nepokazíte!

Ano, přesně před devíti lety, 25. ledna 2009 hodinu před půlnocí jsem publikoval historicky první článek s názvem O chřipce a psím blogu. O chřipce proto, že mi tou dobou právě nezanedbatelně zvyšovala teplotu, omezovala mé rozpoznávací schopnosti a odbourávala váhavost. No a o psu... To vlastně už přesně nevím, možná právě štěkal pes mých domácích v přízemí a jeho štěkot se v milosrdné chřipkové mlze proměnil ve chvilkovou inspiraci, opravdu netuším. Dnes jsem o devět let starší (onen pes taky, právě ho slyším), mou trvalou inspirací je už dlouhé roky jeden úžasný člověk, kterému se snažím udělat svými blogovými texty i obrázky radost a vykouzlit u něj na dálku aspoň občas úsměv ve tváři, protože jsem ještě na světě nikdy a nikde neviděl nic krásnějšího. No a v mezidobí se k tomu všemu přidala spousta dalších povětšinou milých lidí, kteří tenhle organismus aktivně dotvářejí, někteří dlouhá léta, jiní jen pár prchavých okamžiků. Možná je to jen mé toužebné přání, které je otcem nepokorné myšlenky, ale - jak se mi zdá - i po tak dlouhé době to ještě pořád funguje. Je to neuvěřitelné a nikdy bych si to v onom dávném chřipkovém delíriu nepomyslel, ale i po devíti letech mi to tu dělá radost. A radost je, myslím, příliš vzácná komodita na to, abychom od jejích pramenů nepokorně odvraceli hlavu.

Na obrázku nejsou stopy devítileté, ale jen stopy několika ranních hodin, kdy byl v Dobřichovicích o víkendu sníh. Jak se píše v novinách i na internetu: Obrázek je pouze ilustrační. Tím spíš, že je nafocený pouze mobilem, protože jsem měl ted pár dní svůj foťák "v čistírně". To je přece blbost, říkal jsem si, fotit mobilem stopy ve sněhu. Jen to zabírá místo na kartě a nedá se to použít ani k žádnému blogovému článku! :-)


Myslím, že takové narozeniny je kromě přípitku dobrým vínem (cinkcink...) dobré si připomenout třeba několika staršími články. Nejsou to články nijak speciálně vybírané, není to žádný "bestof", vybral jsem je namátkou jako reprezentanty každého jednotlivého roku, kteří dostanou příležitost projít se jako modelky po dnešním devítiletém molu, některé třeba někoho ze čtenářů zaujmou a on se na ně podívá blíž či si nasadí do oka lorňon.

Na konci dubna jsem se po čtvrtroce fungování blogu rozhodl, že můj blog stejně skoro nikdo nečte, tak si můžu dovolit občas napsat i nějaký ten malý pokus o poezii, za který bych se jinak před lidmi styděl. Dnes je těch kousků "v řeči mírně vázané už 126 a čtou je (k mé potěše, i když mi z té představy i dnes pořád ještě běhá po zádech mráz) stovky lidí. Ale dnes se tu vracím k textu, který bezprostředně předcházel první veřejně publikované básničce a jde o vzpomínku na osobní zážitek z dávné "soutěže mladých poetů". Dost děsivé na zapamatování, ale málo děsivé na to, aby mě to od básniček doživotně odradilo, takže to tu teď máte :-).

Když je člověku ouvej, většinou hned nepíše moc vesele. Ale když se vše podaří úspěšně překonat, dá se i na nepříjemné okamžiky (nebo snad oka mžiky?) vzpomínat s úsměvem. Tento článek je malou vzpomínkou na zánět v oku, který mi připomněl, že světlo (jak ostatně víme teoreticky z fyziky) nese i v praxi nezanedbatelnou energii :-).

V roce 2011 jsem publikoval bezprostřední každodenní blogové reportáže ze své první cesty do Japonska. V tomto článku se projdeme po Kjótu, nádherném japonském městě se zcela neuvěřitelnou koncentrací chrámů.

Před pár větami jsem se zmínil o fyzice, no a tento článek je o fyzice úplně celý. Ale nebojte, je to trochu jiná fyzika, než ze které nám kdysi hrozila koule ve škole. Taková "čerfovská" :-).

Za čtyři roky fungování blogu už jsem se přece jen trochu otrkal a troufl jsem si i na hodně osobní básničky. Tahle je ale spíš lehkou a hravou rýmovačkou, žádného Homéra nečekejte :-).

Po třech letech jsem se vypravil do Japonska podruhé a opět jsem pro všechny, kteří cestovali skrze tento blog se mnou, "vysílal" téměř přímé vstupy (aspoň to tak díky časovému posunu mohlo vypadat) z mnoha zajímavých míst. Kdo tam se mnou ještě nebyl, toho tedy zvu na textovou i obrázkovou procházku po rozlehlém vrcholu nádherné hory Fudžisan, na kterou jsem si udělal celodenní (a celonoční) výlet.

Většinou se na blogu omezuji jen na psaný text a na fotografie. Až v roce 2015 jsem přidal i dva pokusy o nahrávku hudby. Pan Scarlatti (a předtím pánové Bach a Busoni) sice rotovali ve svých rovech jako kosmonauti ve cvičných "odstředivkách", ale nakonec mě strašit kupodivu nepřišli.

V roce 2016 jsem přidal svůj první pokud o překlad. Dlouho jsem váhal, jestli mám přeložit něco z klasické německé nebo svahilské literatury, protože znalost obou jazyků je u mne podobná, tj. prakticky žádná. Ale řekl jsem si, že kdybych psal o lidech, mohli by mě za to dát k soudu, kdežto když budu psát o trychtýřích, moje opovážlivost mi snáze projde.

Čas od času se mi připlete do cesty zajímavůstka, u které bych si vyčítal, že jsem ji pro zdejší čtenáře nezprostředkoval v podobě improvizované reportáže. Třeba když jsem jel přímým vlakem z těsně poválečného Hamburgu do moderních Dobřichovic a trvalo to - abych vás moc nenapínal - jen stejnou půlhodinku jako z Prahy.

Tolik tedy dnes z narozeninové oslavy. Co začalo chřipkou a prvním krátkým článkem, pokračuje už devět let, je to - pokud můžu soudit - docela "jízda" a článků k tomu prvnímu "psímu" přibylo už 1541. Vlastně - až ťuknu do tlačítka "publikovat" - už jich bude 1542. Než se tak stane, připíjím ještě jednou narozeninově všem, se kterými se tu potkáváme a věřím, že se budeme mít možnost potkávat i v roce desátém, který právě teď začíná.

Děkuji všem za vaši přízeň a budu se moc těšit "na častou shledanou" :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.