Světlo v obraze - Výstava českého impresionismu

Jak už je v posledních letech mým zvykem, o silvestru doháním největší kulturní resty. Tentokrát tím hlavním restem pro mne byla výstava malířských děl českého impresionismu, která se koná do 7. ledna v Jízdárně Pražského hradu. O výstavě jsem kromě oficiálních recenzí leccos četl i v příspěvcích různých blogerů, kteří se na výstavu vypravili, stejně tak se byla na výstavě podívat řada mých přátel a známých, a názory byly různorodé; byl jsem tedy logicky zvědavý a natěšený.

Ještě před příchodem do Jízdárny jsem se celkem očekávatelně vytočil stáním ve frontě na bezpečnostní prohlídku, mimochodem bylo to poprvé, co jsem ji před vstupem do areálu Hradu absolvoval, protože - přiznávám - mě v posledních letech vůbec neláká do těchto míst chodit, cítím se tam jako v cizině, jako nevítaný host. Naposledy jsem se byl na Hradě podívat před šesti lety, pár dní po smrti Václava Havla (viz můj blogový článek O růžích a panáku pro Václava Havla). Nebýt výstava právě na Hradě, nešel bych tam ani tentokrát; mrzí mě to, protože jsem v těch místech býval častým hostem a chodil jsem tam cíleně za fotkami i jen tak se bezcílně projít krásnými místy.

 

Další frontu jsem si vystál na vstupenky, ale s tím jsem počítal, protože dny výstavy se krátí a lidí, kteří stejně jako já chtějí vidět spoustu úžasných obrazů aspoň na poslední chvíli, je prostě hodně. Třetí, nejkratší frontu jsem si vystál u šatny, s sebou jsem si vzal jen mobil a sešit na poznámky. Fotit se na výstavě oficiálně nesmí, nicméně návštěvníci celkem bez sebevýčitek používají pro ilustrační záběry své mobilní telefony, což jsem nakonec dělal také. Fotky k dnešnímu článku jsou tedy pořízené mobilem, jejich kvalita - omlouvám se - tomu odpovídá, ale nechtěl jsem mít jen holý text, případně dohledávat ilustrační fotky kdesi na webu. Autorům i organizátorům výstavy se tedy za svůj přestupek omlouvám, ale nijak ho nelituji.

Velmi milým překvapením pro mne byly některé obrazy Stanislava Lolka. Přiznávám, že jsem jeho tvorbu vůbec neznal, ovšem třeba následující obraz s názvem Luhačovická alej mě v konkurenci stovek dalších obrazů mnohem známějších autorů doslova nadchnul. Ohromující barevnost, nic popisného, vše jen naznačeno, skutečnost je ponechána na fantazii návštěvníka, ano, přesně tak mi to vyhovuje.

Na výstavě s oficiálním názvem Světlo v obraze je k vidění více než 500 obrazů všech známějších českých malířů, jejichž díla jsou duchem impresionismu v českých luzích a hájích (a někdy i v jiných částech Evropy, jak bylo tehdy ještě časté) nějak dotčena. Výstavní sál Jízdárny je obrazy doslova přeplněn, prostor je uměle rozčleněn na spoustu větších či menších "místností", aby se toho na četné stěny vešlo co nejvíc. Popravdě, při proplétání spletí umělých stěn jsem si vzpomněl na filmovou výhradu císaře Josefa II. z Formanova Amadea po premiéře opery Únos ze serailu, kdy Mozartovi vytkl, že jeho opera má "příliš mnoho not". Jsem ve výtvarném umění ještě méně znalý, než byl císař Josef v hudbě, ale po návštěvě výstavy jsem měl pocit, že vím, co asi chtěl císař Wolfgangu Amadeovi naznačit :-).

Další malíř, který mě některými svými vystavenými obrazy oslovil, byl Oldřich Blažíček, na dalším snímku je jeho dílo Rozkvetlá zahrada.

Čekal jsem, jak se tvůrci výstavy popasovali s obrovským množstvím vystaveného materiálu, jaký kompas v podobě struktury expozice vtisknou návštěvníku do dlaně. Nevím, nejspíš jsem zanedbal domácí přípravu, ale byl jsem "na place" dost bezradný. Kolem mne se střídaly tématické celky: Kouzlo venkova, Zima, Zahrady, Obřady, Vody, atd., atd., ale jako možná nedostatečně soustředěný návštěvník jsem mezi nimi nedokázal vnímat návaznosti. Ve středu Jízdárny, v "salónku" s názvem Opus Magnum jsou soustředěny asi největší české impresionistické "ikony", většinou majestátní obrovitá plátna od Maxe Švabinského, Václava Radimského a Antonína Slavíčka. Samozřejmě, jsou to všechno překrásné obrazy, ale přesto jsem se přistihl, že mě v kontrastu k majestátnosti velkých pláten mnohem víc osvěžilo, když jsem v tom prostoru našel zajímavou výrazně modernější malou plastiku; několik takových plastik impresionistickou expozici na první pohled možná z podivných důvodů doplňuje, já jsem za ně byl každopádně moc rád.

Přesně podle mého gusta byl např. i obraz Rudolfa Kremličky Holandská krajina (z roku 1929). Opět mi to to přišlo jako velmi příjemná a žádoucí změna poté, co jsem prošel nespočetnými březovými háji nebo kolem četných výjevů z českého venkova.

Musím se sklonit před organizátory, že se jim podařilo sehnat na výstavu tolik děl od mnoha rozličných poskytovatelů. Před návštěvníky tak defilují prakticky všechna významnější jména dávné české výtvarné scény: Slavíček, Radimský, Kubín, Švabinský, Nejedlý, Jettel, Schusser, Kosárek, Hynais, Kuba, Langer, Bubeníček, Brožík, Uprka, Kremlička, Marold, Blažíček, Kaván, Kalvoda, Chittussi, Boháček, Lolek, Preisler, Schikaneder, Jiroudek a mnozí další. K vidění je i několik děl tehdy ještě klasicky malujícího Františka Kupky včetně obrazů Biblioman, V zahradě a Žena před obrazem, o kterých psal před pár dny na svém blogu Miloš ve svém článku František Kupka - otec abstraktního malířství (hned jsem se zaradoval, že obrazy nemusím sám fotit, ale stačí mi vložit odkaz na čerstvý Milošův článek, což s Milošovým předběžným souhlasem i rád - samozřejmě s poděkováním na rtech - činím :-))

Dnes již podruhé malíř Stanislav Lolek - tentokrát jde o obraz s názvem Na lavičce v zahradě (z roku 1925).

I když jádro výstavy je soustředěno v hlavním výstavním sále, obrazy jsou k vidění i v jižním křídle a především na galerii. V jižním křídle se mi nejvíc líbil obraz Oldřicha Blažíčka Cesta do vsi, který jsem ale nevyfotil, protože přímo vedle obrazu stál celou dobu pracovník Pražského hradu a já prostě neumím pohrdat stanovenými pravidly natolik, abych fotil přímo pod jeho odevzdaným a smutně vyčítavým pohledem.

Zatímco hlavnímu výstavnímu sálu vládne přirozená síla přírody, na galerii jsou k vidění i výjevy z města včetně vlaků na nádražích či tramvaje u Národního divadla.

Na následující fotce je jeden takový městský výjev - obraz Otakara Nejedlého s názvem Tylovo náměstí.

Nevím, možná to bylo i tím, že s pokračujícím silvestrovským odpolednem se přece jen počet návštěvníků postupně snižoval, ale když jsem procházel část výstavy na galerii, nebylo tam už zdaleka tolik lidí, měl jsem tedy i víc prostoru věnovat se jednotlivým obrazům. Snad to bylo i tím, že výstava na galerii - byť byla součásti expozičního celku - měla napohled už normální "lidské" rozměry.

Přestože jsem jméno Václava Radimského a část jeho zajímavého životního příběhu znal, i tak pro mne byla jeho díla jedním z velkých pozitiv a pro mne, neznalce, vlastně i jeden z objevů této výstavy. Malíř, který je považován za představitele jak českého, tak i francouzského impresionismu, žil poblíž legendární obce Giverny, kde tvořil Claude Monet a skupina jeho přátel, do které Radimský patřil. Mimochodem - na výstavě je i obraz, na kterém Radimský zachytil poblíž cesty v Giverny právě odpočívajícího Moneta. Obraz na následující fotce se ale jmenuje Bažinatá krajina a je z období po roce 1900.

Na galerii Jízdárny je v části městských motivů řada rozměrných pláten legendárního Antonína Slavíčka. Možná je divné, že nemám mezi svými fotkami ani jeden ze Slavíčkových obrazů, když je to asi - z pohledu počtu obrazů - nejvíce zastoupený malíř na celé výstavě. Mne ale každopádně překvapilo, že v mých očích poměrně velkou kolekci velkolepých Slavíčkových obrazů na kraji galerie (včetně jeho známé Svatovítské katedrály) zastínil pouhý jeden maličký obraz mladého Jana Zrzavého Dům na Kampě, který se mi tak nejak zdál mít mnohem větší "šmrnc". Nu, co byste chtěli od neodborníka mého typu, který soudí jen podle svých okamžitých pocitů :-). Na druhou stranu jsem si v duchu vážně kladl otázku, kam by se asi v následujících letech ubíral vývoj malířské osobnosti Antonína Slavíčka, kdyby tento velký umělec v roce 1909 v pouhých 39 letech neochrnul a následně se v depresi z toho, že již nemůže malovat jako dřív, nezastřelil.

Na rozdíl třeba od francouzských malířů, kteří často ve svých dílech zobrazovali nespoutatelnou nádheru moře, vnitrozemské české země přece jen ve své impresionistické éře tolik mořských motivů na obrazech nenashromáždily. I malíři ale cestují, takže na výstavě je mimo jiné i obraz Oty Bubeníčka s názvem Rybářský přístav ve Splitu (z roku 1910).

Pro mne bylo překvapením, že na galerii je na celkem nenápadném místě vystaven i obraz Clauda Moneta Bárka na pobřeží (obraz byl namalován před rokem 1870). Vlastně to byl jeden z posledních obrazů, který jsem na výstavě viděl, a docela by mě zajímalo, jestli s podobným efektem autoři výstavy počítali nebo to prostě jen "tak vyšlo" (to věřím, že ne). Vše totiž jako kdyby se po dlouhé projité cestě v podobě tohoto obrazu logicky vrátilo "ke kořenům", k samotným začátkům výtvarného směru, kterému je celá rozsáhlá výstava věnovaná.

I když na silvestra byla výstava otevřena mimořádně jen do 16:00, i před třetí hodinou, když jsem opouštěl Jízdárnu, stála u pokladny fronta přibližně stejně dlouhá, jako když jsem kolem jedenácté přicházel. Protože zájem o tuto bezesporu mimořádnou výstavu je velký, je na poslední týden do ukončení expozice v neděli 7. ledna prodloužena otevírací doba o hodinu, takže se můžete přijít podívat od 10:00 až do 19:00.

Pohled z galerie Jízdárny do hlavních výstavních prostor, na kterém je pěkně vidět členění výstavy v docela komplikovaném labyrintu.

Když jsem přemýšlel, jak si závěrem pro sebe celou výstavu zhodnotit, řekl bych, že její nejsilnější a zároveň i nejslabší stránku jsem viděl v množství vystavených děl na poměrně malém prostoru. Tolik materiálu pohromadě v podivně strukturované směsi, to je zároveň úžasné (a stěží opakovatelné) i odpuzující. Aspoň já jsem nedokázal poskytnout nezaujatě dostatek pozornosti všemu, co by si ji bezesporu zasloužilo, a začal jsem si dost neomaleně vybírat. Trochu mi to připomnělo mou návštěvu v Archeologickém muzeu v Athénách, do kterého jsem vstupoval nadšeně s chutí poznávat vše kolem sebe a nakonec jsem poslední místnosti zaplněné skvělými a jinde nespatřitelnými historickými artefakty již jen apaticky a bez zájmu procházel rychlým krokem.

Máte-li ale rádi obrazy, na kterých lze ještě většinou dobře rozeznat, co vlastně malíři malovali, určitě s návštěvou neváhejte. Pravda, v některých okamžicích jsem se přistihl, že bych dal nevímco za pořádný úplně moderní a zcela abstraktní obraz, který by rozbil častou vzájemnou podobnost vystavovaných děl. Proto jsem vzal zavděk aspoň místy doplněnými obrazy z nedávných let, které se na některých místech výstavy bez intuitivně patrného smyslu objevují. Možná je smysl jejich vystavení popsán podrobněji v mimořádně rozsáhlém rozšířeném katalogu (rozšířeném proto, že jsou v něm uvedeny i obrazy, které se nakonec přes zjevně velkou snahu vystavit toho co nejvíc, do expozice vměstnat nepodařilo), ale ten jsem se nakonec za cenu cca 3000.- Kč rozhodl nezakoupit.

Inu, největší kulturní rest poslední doby jsem silvestrovským "výletem za kulturou" snad odstranil, ale uvolněné místo okamžitě zaplňují další adepti. Věřím, že rok, který dnes začal, bude pro nás i v tomto směru bohatý a zajímavý.