Japan 2011 - Černý pátek na chrámové burze

Pokud je v Kjótu 1800 chrámů, předpokládám, že jsem jich navštívil 1794. Usuzuji tak z faktu, že do jednoho speciálního chrámu se chci podívat až zítra a pět chrámů, které jsem si původně přál navštívit dnes, jsem nenašel. Ale ty ostatní jsem jistě viděl všechny a nemohu vyloučit, že některé i dvakrát. No, žerty stranou, ono to nakonec nedopadlo tak zle a těsně před zavíračkou jsem doběhl s vyplazeným jazykem i k poslední z vytoužených chrámových staveb. Ale dlouho se opravdu schylovalo k orientačnímu propadáku. Ne, že bych neviděl zajímavá místa, těch bylo nakonec požehnaně, ale nedokázal jsem směřovat z jednoho místa na druhé, neb jsem si po většinu času nebyl jistý, kde přesně se právě nacházím.

Vstup do chrámového komplexu Kiyomizudera

Řekli byste si: Proč se proboha ten vyjukanec nepodívá do mapy? Nebo žádnou nemá? Ale má, milí čtenáři, má. Dokonce hned dvě mapy. A jako je podle docela inteligentního přísloví pravda, že lepší než dva kapitáni, je žádný kapitán, i tady by možná pomohlo, kdybych neměl vůbec žádnou mapu a bloudil si jen tak podle svého nosu. Abyste rozuměli - na východě Kjóto postupně přechází ve věnec hor, který je doslova posetý většími i menšími chrámy. Kdysi jsem analogickou zkušenost udělal v athénském Archeologickém muzeu: První dvě místnosti plné soch jsem prošel s nadšením a podrobně. V dalších místnostech jsem začal vynechávat "obyčejnější" exponáty, tj. ty, kvůli kterým by jezdili třeba do Prahy milovníci antického umění z celého světa. Od desáté místnosti jsem si vybral vždy jen několik profilových exponátů a ostatní jsem minul. Od dvacáté místnosti vždy jen jediný exponát. Místnosti č.30 až 50 jsem jen prošel a když jsem zjistil, že místnosti pokračují dál, udělal jsem zkratkou myšku přímo k východu.

Ryozen Kannon s velkou sochou Buddhy na paměť japonských vojáků padlých ve 2.světové válce

V Kjótu je to podobné s chrámy. Jsou doslova všude. Nejen že podobně vypadají, ale podobně se i jmenují. Pokud nemáte fenomenální paměť, za chvíli z těch názvů máte v hlavě dokonalý guláš. Navíc si často nevystačí s jediným jménem, ale mívají název oficiální a pak cosi jako přezdívku, která se ale často právě používá. Některé jsoutaké pozůstatkem staršího vypáleného kláštera, který se jmenoval úplně jinak, proto občas místo může být pojmenováno i po starém klášteru. No a v rámci jednoho chrámového komplexu bývá více budov a ty mají svá další specifická jména, která se někdy na mapu kvalifikují a jindy ne. A různé mapy to uvádějí různě, navíc jednu jsem měl v angličtině a druhou v češtině a navzájem byly jen velmi omezeně kompatibilní.

Hřbitovy a hřbitůvky kolem chrámových budov jsou poměrně časté. Tohle byl největší kolem kterého jsem šel.

Dnes jsem trošku bohatýrsky hospodařil s časem. V domnění, že ho mám tentokrát dostatek, jsem si troufnul podniknout několik objevných odbočení. Jedno se mi mimořádně povedlo, protože jsem objevil zajímavou cestu po dloooooouhatánském schodišti kamsi na kopec. Schodů bylo skoro pět set a dlouho jsem váhal, jestli po nich mám opravdu vystoupat, na druhou stranu se dalo čekat, že takové obrovské schodiště tu nevybudovali proto, aby se jezevec snadněji dostal do své nory na kopci, když si zajde do města pro noviny. Na kopci stála pozoruhodná kamenná stavba a překvapený starý muž. Anglicky se zeptal, odkud jsem a kde jsem se tam octl. Řekl jsem, že jsem čeko (s tím mám zatím největší úspěch, tomu každý rozumí, České republice málokdo) a přišel jsem normálně po schodech. Dozvěděl jsem se, že tu na kopci má hrobku jeden z nejvýznamnějších Japonců historie, jehož jméno jsem bohužel obratem zapomněl. Stařec byl v šoku, protože prý o tomhle místě neví ani většina Japonců a pak přijede nějaký čeko… "Asi to psali v průvodci, viď?" zeptal se. Vysvětlil jsem mu, že kdybych měl spoléhat na průvodce, nezažiju nikdy nic vzrušujícího a že se řídím svým orientačním smyslem a intuicí (ty si pak ovšem odpoledne dali šlofíčka). Starý muž byl unesen natolik, že si mě musel několikrát vyfotit a když pak se zesnulým velikánem rozmlouval, bylo vidět, že mu o mně vypráví.

Hrobka slavného velikána na vrcholku jednoho z místních kopců.

Odbočka mi přinesla zajímavé zážitky, ale ztratil jsem hodinu stále cennějšího času. Pak jsem nějakou dobu hledal jeden doporučený chrám, ale jestli jsem včera chválil Kjóťany za četné nápisy v latince, dnes to bylo o dost horší a byla místa, kde dlouhé desítky minut bylo jediným nápisem v latince všudypřítomné "NO SMOKING", čemuž se u staveb z dobře vysušeného dřeva ani nedivím. Všechny šipky všechny ukazatele, vše, co bylo jako zjevně důležité psané červeně, bylo dnes skoro výhradně v kandži. Odpoledne jsem už prakticky výhradně bloudil a byl jsem skutečným pionýrem slepých uliček, které většinou ústily do jakéhosi klášterního hřbitůvku a a vbrzku se rozplynuly mezi hroby. Nakonec jsem se rozhodl, že jestli se chci ještě pokusit zorientovat, musím opustit chrámovou čtvrť a sejít znovu do velkoměsta, kde mapy jakžtakž souhlasí se skutečností. Díky tomuto manévru jsem opět získal pevnou půdu pod nohama a dokonce jsem na závěr stihnul projít místní "stezku filosofů", kam se chodívali procházet místní profesoři filosofie a úspěšně dumali nad záhadami jsoucna.

Stříbrný pavilón stojící na konci cesty filosofů. stříbro došlo, objevné filosofické myšlenky také.

Čekal jsem, zda tato stezka intelektuálně nějak nakopne i mne, ale proběhl jsem jí jako línější tajfun, abych ještě stihnul poslední chrám při této stezce: tzv. Stříbrný pavilón Ginkakudži. Všímáte si , ano? Včera Zlatý pavilón Kinkakudži, dnes něco podobného ve stříbře jako Ginkakudži. Jen bych chtěl pro přesnost uvést, že Stříbrný pavilón je ve skutečnosti Rádobystříbrný, protože k původně plánovanému postříbření nedošlo, takže aspoň vidíme, že rozpočtové škrty nejsou jen výmyslem nervózního dneška. Ale musím říct, že s jednou zítřejší výjimkou už mám pro sebe přechrámováno, a odteď se budu chrámům cíleně vyhýbat. Jen se obávám, že to na skutečnosti, že budu chrámům vystaven nedobrovolně, může jen pramálo změnit.

Kopec mincí naházených do jezírka kousek od Stříbrného pavilonu. Jakpak dlouho myslíte, že by u nás odolal nájezdům "sběračů kovů?"

Protože dnes byly v chrámových komplexech spousty lidí, našel jsem si drobnou zábavu. Vyberu si vždycky nějaký nesmyslný cíl fotografování a zmáčknu spoušť. Pak už jen čekám, kolik lidí z davu udělá přesně totéž. Klidně fotí i nevzhledné křoví jen proto, že jsem si ho fotil já. Někdy u toho dokonce kroutí hlavou a při pohledu na výsledné snímky na displeji se doopravdy mračí. Ale fotí. Dnes jsem si rovněž vyzkoušel průchod opravdovou "obchodní" uličkou (většinou jde o uličky vedoucí k branám do populárnějších chrámů). Jedinou první pomocí v takovém mumraji je pro mne vychlazené pití nebo zmrzlina ((mimochodem, ani české zmrzlinové návyky zde neuspějí, protože když uvidíte zelenou zmrzlinu, není pistáciová, ale s příchutí zeleného čaje). Kdybych dnes peníze za toto zboží ušetřil, přidal k tomu veškeré dnešní "chrámovné", možná by to dohromady vydalo aspoň na mlčenlivou začínající gejšu made in China. Zahrála by mi (velmi krátce ovšem) na šimasen a úsporným gestem by ocenila, jak šikovně jsem se nakonec z té dezorientační šlamastyky na poslední chvíli dostal.

Tahle gejša byla jen součástí cesty kolem obchůdků, ale i to dodává zdejšímu prostředí kolorit. Zvlášť když "gejša" žvýká a telefonuje. Ale to tahle na fotce nedělala, abych jí zase nekřivdil.

Ale na žádnou skutečnou gejšu jsem v rušných večerních ulicích, kudy jsem se vracel z výletu a kde se prý opravdické profesionální gejši občas vyskytují, nenarazil. Možná i na ně bylo v ulicích příliš rušno. Je pátek večer a japonská mládež se jde bavit do klubů a do hospůdek. Černý pátek na světové chrámové burze je dokonán: Díky naprosté inflaci buddhistických chrámů šly jejich ceny od včerejška prudce dolů. Kdo má příslušné chrámové akcie, může si jimi maximálně připálit cigaretu.

Ale copak všude není napsáno (dokonce i v latince) NO SMOKING??

Na závěr celodenní cesty po chrámech mě nečekaně přivítala barevná hrající fontána u budouvy nádraží v Kjótu. Program trval asi čtvrthodinku.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.