neděle 18. září 2011

Japan 2011 - Velký puťák

Kdysi se takovému cestování říkalo puťák. To se každou noc spalo někde jinde, ráno se zabalilo popošlo se do dalšího stanoviště a tak pořád dokola. Za chvíli jste si připadali jako mexický štvanec. Teď ovšem nadešel i vložený puťák do programu mého japonského výletu. Zatím jsem se v obou místech dosavadního pobytu zdržoval delší dobu, což přece jen umožňuje zvyknout si na lokalitu, zjistit, jak to chodí, jaký je zde řád věcí. Teď jsem ale z lázeňské oblasti Hakone sjel do nízko položené roviny, abych zahájil třídenní putování. Každá noc bude někde jinde.

Druhá cesta šinkansenem byla ještě pohodovější než první. To přijete na nádraží, řeknete, kam byste rádi, ukážete tajemný glejt JR Pass, o kterém už jsem se zmiňoval, slečna u přepážky se vás optá, jestli vám bude stačit spojení za 9 minut, protože vlak za 4 minuty bude častěji stavět, a když přisvědčíte, dostanete zadarmo jízdenku. Tomu říkám kultura cestování. No a - přiznám se vám - v šinkansenu se mi nějak zhmotnil spánkový deficit zapříčiněný ještě mrazivě romantickou nocí na vrcholku Fudži a já víceméně celou hodinu a půl dlouhou cestu do Nagoje prospal. Já, který normálně vyhlížím z okna šťastnou budoucnost i v české lokálce, dřímu - považte! - v šinkansenu. Že by cestování Českými drahami bylo díky tvůrčí souhře mnoha nahodilých vlivů v důsledku napínavější?

Nagoja je pro mě na cestě samozřejmě důležitým přestupním bodem. Nechtěl jsem ale jen tak profrčet skrze nádraží a přeskočit z perónu na perón. Na to mám o Nagoji příliš dobré mínění a bylo by ode mne nefér nestrávit tu aspoň jednu noc. Samozřejmě za jedno odpoledne a večer se o místě moc nedozvíte, ale já jsem nechtěl stihnout mnoho, jen nasát atmosféru, ochutnat zdejší vzduch, abych si uměl udělat obrázek, jak se tu asi lidem dýchá.

Nagojský hrad vypadá z dálky jako čistý dávnověk. Alespoň z tohoto romantičtějšího směru.


Nakonec jsem se kvůli nedostatku času a přemíry civilizace vypravil takovým tím výletním autobusem, který spojuje místní pamětihodnosti a vy můžete kdekoli vystoupit, pokochat se a zase naskočit. A vyrazil jsem ke zdejšímu hradu, který jsem určitě chtěl vidět. Jedná se o věrnou kopii z doby před zničením americkými nálety v květnu 1945. Prošel jsem vše, kam mě pustili, ale nejvíc si z návštěvy budu pamatovat asi hodinovou "diskusní procházku" s jedním místním pánem, který se se mnou pustil do řeči.Prý sem chodívá pravidelně a rozmlouvá s dalšími podobnými. Když jsme končili debatu, už jsem od něj dostával doporučení i na nějaké místně používané gramatické odchylky od standarní japonštiny a na to, obávám se - a doufám, že mi to japonština nebude mít za zlé - byl můj krátký čas v tomto místě příliš cenný.

Nagojský hrad ve větším detailu


Vůbec jsem měl z Nagoje pocit obecně větší otevřenosti. Méně nesrozumitelných nápisů, jiné reakce lidí na pohled, na úsměv. Takové ty drobnosti, kterých si normálně na vědomé úrovni skoro nevšimnete. Ale třeba jsem se jen shodou okolností pohyboval na "otevřenějších" místech, kdo ví. Někdy i maličkosti utvářejí závěrečný pocit, a je fakt, že Nagoja by se musela hodně snažit, aby mě zklamala.

Moderní přístavba výtahu už nevypadá ve spojení s původním stylem tak elegantně. Ale proč by vlastně středověcí hodnostáři nemohli odjet rychle z hradu výtahem, že?


S autobusem jsem samozřejmě projel spoustou rychle zapomenutelných - byť jistě krásných - míst. Vystoupil jsem až (jak jinak) u televizní věže odkud se prý měl opět naskýtat utěšený rozhled. Možná to máte taky tak: Podle nějaké intuice je možné takhle shora tipovat, která místa stojí za to vidět zblízka. A taky se rozhlédnout až do okolí města a nakukovat obrazně "přes kopec" do vzdálených oken. Sice tu mají na září dost horko, ale myslím, že bychom si s městem i jeho okolím docela rozuměli.

Tahle stavba mě moc potěšila. Uvnitř asi - mimo jiné - jakási tržnice, ale nahoře otevřené skleněné prostranství, kde po obvodu se dá chodit a uvnitř je voda a stříkají tam fontány.


Návštěva v Nagoji rozhodně splnila svůj hlavní účel - rozumně změnit směr, protože zítra se vydávám pro změnu na sever, kam šinkanseny nejezdí, a ještě přitom něco zajímavého vidět a slyšet. Kdybych chtěl víc, byla by to ode mne přílišná neskromnost, a to v Japonsku nemají moc rádi.

Na vyhlídkové věži je místo, kde se konají svatby a každá tu nechá nějakou stopu ve speciální stěně. Jestlipak odtud z té výšky dva lidé dohlédnou aspoň o něco dál, než k tomu, co jsou schopni vidět i ze země?


Zítra puťák pokračuje. Je už noc a vybalovat věci z tašek netřeba, protože je to příliš vynaložené energie s mizivým přínosem. A já se v této noci u otevřeného hotelového okna nadechnu a pocítím odkudsi zvláštní energii, která je mi moc sympatická. Tak zase někdy příště, až budu mít víc času já na Nagoju a Nagoja na mne.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.