Občas se stane, že den, který nevypadá jako nic moc, rozkvete naprosto nečekaně a náhle do veliké krásy. Nepředchází tomu žádné varování, podobně jako třeba u zemětřesení. Prostě se to najednou stane, přijde jeden drobný okamžik, který převrátí váhy do kladné polohy natolik, že všechno negativní jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. V té velké a pro život docela zásadní podobě se mi něco takového stalo těsně před loňskými Vánocemi. Den, který se zpočátku netvářil nic moc, najednou nabral takové obrátky, že se mi z nich ještě dnes krásně točí hlava. No a dnes se mi něco podobného stalo v malém a nezásadním, leč přesto velmi příjemném provedení.
A přitom to měl být jen takový nezáživný přejezdový den, kdy jsem se potřeboval přesunout z Tokia do horského a zároveň lázeňského městečka Gora v oblasti Hakone. Zabalit, odhlásit se, dojet na nádraží, najít správný vlak, několikrát přestoupit na stále menší a menší vláčky, najít nový hotel, ubytovat se, vybalit, padnout vysílením na znak a probrat se až ráno. Tak nějak jsem si to představoval a neměl jsem ani velkou chuť si to nějak vylepšovat. Při letmém pohledu na podrobnější mapu se navíc moje představa výletu na horu Fudži stále víc rozplývala v nedohlednu. Jestli nevyrazím na cestu hned zítra, počasí se bude už jen horšit a pravděpodobnost úspěšného výstupu se bude snižovat.
V Tokiu jsem poprvé v životě nastoupil do legendy zvané šinkansen. Popravdě řečeno jsem z toho měl trošku obavy, ale jak se ukázalo, zcela zbytečně. V šinkansenech všechno klape na vteřinku a s ničím není žádný problém. Trochu mě lákalo využít pro první cestu nejmodernější rychlík Nozomi, především proto, že se všude zdůrazňuje, že na rychlík Nozomi neplatí tzv. JR Pass, který mi ještě doma zařídila moje cestovka, což je takový kouzelný glejt, na který můžete po stanovenou dobu jezdit po Japonsku skoro všude, kudy a kam se vám zachce. Jestli je v Japonsku něco drahé, tak je to doprava, takže se tenhle glejt rozhodně vyplatí. Ale mně začne platit až za pár dní, no a znáte to - když mi v nějakých pravidlech něco zakazují, tak to si pište, že se o to začnu zajímat a chtěl bych si to vyzkoušet. No a kdy jindy si rychlík Nozomi vyzkoušet, když mi ještě neplatí kouzelný glejt, a tudíž doposud neplatí ani zmíněné zákazy.
Ještě v Tokiu jsem ve čtvrti Šindžuku jen kousek od svého hotelu našel v malé proluce mezi mrakodrapy nádherný chrám.
Nakonec se ukázalo, že rychlík Nozomi, přestože je nejmodernější, se odlišuje od svých jen o něco méně moderních kolegů především tím, že nezastavuje ve stanici, kde já potřebuji vystoupit. To, pravda, tento rychlík v mých očích zdiskreditovalo mnohem lépe než veškeré administrativní zákazy. A tak jsem nejel rychlíkem Nozomi, ale Kodama. Jsou si podobné jako vejce jen o trošku maličko odlišnému vejci a Kodama má výhodu, že z něho můžu na své kýžené stanici (Odawara) beztrestně vystoupit bez nutnosti dělat ve dvousetkilometrové rychlosti parakotoul. Navíc se ukázalo, že se šinkansen na trase z Tokia do Odawary vlastně ani nestačí pořádně rozjet, trasa mu trvá jen o něco déle jak půlhodinku, takže moje trvání na nejlepším existujícím šinkansenu by mělo asi tolik smyslu jako handrkovat se o možnost jet v Praze z hlaváku na Smíchov pendolinem.
Pro ladné křivky Nozomi mám od pohledu slabost, z čehož usuzuji, že jde o jméno rodu ženského :-)
V Odawaře jsem jednoho chudáka mladého kancelářského přiměl, aby mi vystavil onen již zmíněný JR Pass. Evidentně to dělal poprvé a musel se průběžně maličko slovně povzbuzovat, aby překonal trému. Něco si sám sobě přesvědčivě říkal a znělo to tak, jako by to mělo znamenat: "Neboj, vždyť ty to dokážeš!" A taky : "Konečně první samostatná příležitost! Zmáknu to i bez starého Jamamota!" Nakonec něco vyplodil, data jsou zjevně v pořádku a má to razítko; co si přát víc? Jestli ta kouzelná povolenka bude platit taky v jiné stanici než v Odawaře, to se ještě ukáže.
Šinknsen jede v těch místech pěkně po rovině, jen v malé nadmořské výšce kolem 20 metrů. Jenže kousek od Odawary se už zvedají docela vysokánské kopce oblasti Hakone, do kterých se dá dojet dalšími vlaky a vláčky. Napřed do Hakone - Yumoto vláčkem, který je přesně stejný jako v tokijském metru. Pak přestoupíte do už slušnější horské železnice, která si to šine cikcak docela prudkým kopcem a vyjede s vámi až nad hranici 500 metrů do stanice Gora. No a dál už jede jen poctivá zubačka, která se zakusuje do prudce stoupající stěny. Po třech přestupech jsem tedy vystoupil na malinké zastávce v prudkém kopci a do mého nového hotelového útočiště mi zbývalo nejvýš sto metrů. Prostě přepych!
Pravda, v hotelové recepci jsem se svou angličtinou moc nepochodil, ke slovu přišly opět ruce i nohy (a je třeba říct, že na vině byly rovným dílem obě strany), ale nakonec jsme se nějak dohodli. Abych si alespoň trošku vyhodil z kopýtka, objednal jsem si tradiční japonskou večeři, protože se to zdálo být jako jediné větší povyražení dne (vidíte, jak člověk mění měřítka? První zkušenost s takovou báječnou věcí, jakou je šinkansen, už mi ve zpětném zrcátku není dost dobrá, co, když se musím jistit exotickou večeří?) A protože jsem si večeři domluvil až na půl osmou, měl jsem dobré tři hodiny času na alotria. A tak jsem se rozhodl, že se polehoučku projdu po okolí, abych se poohlédl, jestli náhodou z přilehlého městečka nelétá přímý vrtulník na horu Fudži, což by asi jediné poněkud pozvedlo mého uvadajícího horolezeckého ducha. Ostatně, měl bych se trošku projít. I když to s vrcholovým pokusem vypadá zatím prachbídně, aspoň trošku bych se rozhýbat měl. Jen na chviličku, za hodinku budu zpátky. A vyrazil jsem po silnici do kopce, abych si přivykl na stoupání. Cestou jsem sice občas minul autobusovou zastávku, ale latinka už v těchto Japonci velmi oblíbených místech prakticky vymizela, takže si můžu přečíst akorát, kdy autobus jede, ale už ne odkud a kam, což pro komplikovanější cestu na Fudži není úplně optimální.
Myslím, že je to všechno jasné. Prostě nasedneme a uvidíme, kam se pojede.
Šel jsem asi půlhodinku, když se ozval rachot a z nenápadné budovy po mé levici vyrazila prosklená kabinka. Lanovka!! Kam asi jede a co tam může být k vidění? Netušil jsem. Ale když už někomu stálo za to stavět do těch míst lanovku, něco být asi vidět musí! Vyrazil jsem se poptat. Přivítal mě velký nápis: Provoz lanovky končí v 17:15. Bylo třičtvrtě na pět. "Stihnu to nahoru a zpátky?" zeptal jsem se posunčinou obsluhy lanovky. "Jedna cesta, deset minut," odpovědět chlapík zvesela. Deset minut nahoru, deset minut dolů - to znamená deset minut se nahoře rozhlížet. Odkud a po čem, nebylo zřejmé, ale muselo to být z kopce a po okolí. Deset vteřin na rozmyšenou. Rychle jsem zaplatil nekřesťanské peníze za deset minut rozhlížení a naskočil jsem do prázdné kabinky.
Já už taky ty znaky vidím všude!
Cesta byla celkem příjemná, ale dost obyčejná. Jasně, pěkný rozhled nad lesem, jasně, občas visutá cesta nad propastí nebo nad kaňonem, ale to můžu zažít v Krkonoších taky. Blížili jsme se k místu, kde jsem tušil vrchol a dráha lanovky se zlomila z prudkého stoupání skoro do roviny. Přejeli jsme horizont a za ním se vyloupla úplně nečekaná pohádka. V prohlubni připomínající kráter, unikaly kolem dokola na mnoha místech z děr v zemi i jakoby přímo z okolních vrcholků husté štiplavě páchnoucí dýmy. Prostor kolem otvorů byl jasně žlutý od vysrážené síry, až tady se ukázalo, že oblačnost nad "naším" kopcem, kvůli které jsem si do batůžku přibalil bundu, není rozhodně bouřková a že její původ není shůry ale naopak zespodu. Do toho všeho slunce blížící se k západu, vše až nehorázně nádherně nasvícené. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že tudy vyjel kdysi dávno Dante Alighieri a ještě v kabince začal psát svou Božskou komedii. Je to spíš Inferno nebo Paradiso?
Přes tohle údolí pluje v mračnech dýmu jedna kabinka za druhou.
Nadšeně jsem běhal po kabince, podobně jako onen mladík v Odawaře jsem k sobě a k té nádheře promlouval nahlas a zbytečně jsem ji zkoušel fotit přes upatlané sklo kabinky. Něco takového je na fotce nezachytitelné! Deset minut času, které jsem měl nahoře, jsem střídavě fotil čmoudíky a památeční skupinky pištících Japonek, které mě požádaly o skupinový portrét a taky jsem se snažil konečně spatřit Fudži, ke které je to odtud už asi jen 30 km. No, popravdě, spíš jsem ji v inzerovaném místě tušil, než abych ji doopravdy viděl. Je tajemná a nadále dělá trošku fóry. O té dýmající nádheře jsem vůbec nevěděl a už vůbec jsem netušil, že přes nic jezdí (nebo spíš létá) lanovka. Tenhle krátký ale velmi intenzivní zážitek mi úplně obrátil vnímání tohoto dne.
Tenhle kopec, zdá se, hlásí vždycky zataženo.
Když jsem se vrátil, čekaly na mne navíc doslova lukulské japonské hody. Celkem 18 mističek obsahovalo takové dobroty, že jsem z nich byl v kulinářském nebi, ale zdaleka je všechny neumím popsat. Jen vím, že tam bylo několik druhů hub, několik syrových ryb, polévka mizo, celý šnek (mimochodem i ten se dá jíst hůlkami :-)), atd., atd. Ponechal jsem si zápis celého menu, na požádání předložím, je však v poctivé japonštině, ze které rozluštím jenom "dezert". Takovou večeři už tady nejspíš mít nikdy nebudu a budu na ni stejně jako na zdejší nádherné soptíky, které jsou ukázkou toho, co by s námi síly přírody asi mohly udělat, kdyby jen trošku chtěly, ještě dlouho vzpomínat.
No a na úplný závěr zprvu nenápadného, ale vposledku báječného dne, mi jeden ze zaměstnanců hotelu prozradil, že moc fandí některým českým fotbalistům a doporučil mi tak úžasné spojení autobusem k Fudži, že se asi zítra přece jen pokusím vyrazit na vrcholovou cestu. Pokud se tak stane, zítra ode mne nic nečekejte, protože strávím noc na cestě. Ale kdy jindy by už měla mít taková cesta na posvátnou horu smysl, když ne po takhle skvělém dni a povzbuzen neobyčejnou krmí? Nemyslíte?
Nechť je tedy zítra odkryto vše, co dosud zůstávalo pod pláštěm tajemství. Nebo aspoň kousek.
Pozn.:
Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl
příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve
speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.