středa 21. září 2011

Japan 2011 - Tajfunění

Pokud někdo jede jako já do Japonska v září, které je i v dnešní době boje za nezávislost přírodních sil na kalendáři považováno za období tajfunů, nemůže se divit, když nějaký tajfun skutečně přijde. Naopak, jistě by se našel nějaký právník, který by proti případné absenci tajfunu v tomto období protestoval u mezinárodního soudního dvoru, protože jeho mandanti přece odjížděli v dobré víře adrenalinového zážitku, o který byli souhrou nešťastných okolností pěkného počasí záludně ukráceni. Nedivil bych se, kdyby v téhle podivné době soud dal stěžovateli za pravdu a ten od cestovní kanceláře dostal povinnou náhradou dvě písečné bouře na Sahaře zdarma.

Ano, v Pacifiku se narodila další tropická bouře, která se napřed zdála jen jako takový nemrcouch, ale nakonec postupně zmohutněla, až nakonec na původně bezejmenného sboristu udělala kariéru, byla prohlášena za skutečný tajfun a dostala jméno Roke. Dnes již třetí den deště je jeho doprovodným znakem, nicméně to nejhorší mělo udeřit právě dnes na jižní část středního Honšú, konkrétně na Nagoju, odkud jsem odjel předevčírem dopoledne ještě za krásného počasí. V Nagoji rovněž proběhla mohutná evakuace, což mám ovšem pouze z doslechu a ze CNN. Naopak v regionu Gifu, kudy jsem projížděl předevčírem a včera, byly hlášeny nějaké sesuvy půdy po silných deštích a upřímně mě překvapilo, že se to na železniční dopravě neprojevilo víc než malým zpožděním.

Jenže tajfun je mrška neposedná. Jako kvalitní hokejista naznačí tělem kličku na jednu stranu a rozjede se do volného prostoru na straně druhé, občas znenadání zeslábne, jindy naopak udeří na pevninu ohromující silou. Kde jste zalezlí, všichni ti, kdo jste léta nepokorně hlásali, že budeme-li si myslet všichni totéž, poručíme větru a dešti? Ve kterém sklepě jste se opevnili společně se svými neméně zabedněnými názory, když opravdu o něco jde? Je to tak, žádné poroučení v takových situacích nepomáhá. Člověk se musí obrnit trpělivostí a může jen čekat, až se příroda nabaží.

Cimrmani by řekli prostě: Lijavec! Tentokrát v ulicích staré Kanazawy


Čekám i já. Jsem právě na druhé, severní straně Honšú, kde sice už třetí den leje jako z protrženého džberu, ale zatím to nenabralo dramatických rozměrů a síla větru je v rozumných mezích. O to víc vzpomínám na "sympatické energie" v Nagoji a okolí a držím jim palce, ať se futeř vyblázní co nejdřív a zavládne zase slunečné počasí, jak prorokuje meteorologická předpověď. Ale čekám taky, protože můj dopolední vlak do Kjóta (tedy tajfunu v ústrety) byl z pochopitelných důvodů zrušen. Místo na původních 11:24 jsem nafasoval jízdenku na 16:54 a to není ještě zdaleka jisté, jestli vlak pojede. Doba ledová je prostě doba ledová! Ale vše probíhá v úplném klidu, nikdo nedělá hysterické scény, že on si přece zaplatil a má nárok na…. Lidi tady prostě žijí v podmínkách, které tu vládnou, a dobře vědí, že s nimi nic nenadělají. Dost na tom že nám technika umožňuje vědět, jak na tom která oblast zatím je a jak se bouře vyvíjí.

Malý starý hřbitůvek v klášterní čtvrti Kanazawy. Do kteréhokoli průjezdu nakouknete, tam stojí klášter.


S tajfunem v zádech se obtížně prohlížejí památky. Včera odpoledne po příjezdu do Kanazawy jsem vyrazil aspoň na malé bloudění po městě, během kterého jsem objevil snad deset různých krásných chrámů, které by za normálních podmínek lákaly k vyfocení. Focení v permanentní průtrži mračen ale není úplně pohodové a fotky většinou stejně za moc nestojí kvůli světelným podmínkám, tak jsem jich udělal jen pár. Ještě večer jsem se šel podívat na to, kdy se ráno otevírá slavná japonská zahrada Kenrokuen, kterou jsem si chtěl prohlédnout, a zjistil jsem, že v omezené míře by to dopoledne možná ještě šlo, kdyby se ovšem počasí umoudřilo. No a objevil jsem kousek od hotelu zastřešené (v průběhu tajfunu docela důležitá skutečnost) tržiště, které sice již večer bylo zavřené, ale jehož nezaměnitelná vůně napovídala, že zvířetníková Ryba by si tu přišla na své.

Rybí trh. Pro vnitrozemce pokoukání. Zkušení domorodci si měřili vše přísným okem "kvalita/cena".


Ráno jsem trh skutečně navštívil a o zahradě jsem pořád ještě uvažoval, jen nerad se vzdávám svých záměrů, pokud není situace opravdu neudržitelná. Po zralé úvaze jsem nicméně s sebou do té sloty vůbec nevzal fotoaparát, protože s ním stejně v hustém dešti nešlo pořádně pracovat. Poprvé bude muset reportážní povinnost zastat mobil, který se dá nosit jen tak elegantně v kapsičce od nepromokavé bundy, kterou jsem si do Japonska vzal kvůli Fudži a právě kvůli tajfunům, protože má být odolná sloupci vody vysokému 10 000 milimetrů. No, asi to testovali jen na české vodě, ta japonská musí mít nějakou vyšší brizanci nebo co :-).

Někdy potěší zdaleka nejvíc chytrá drobnůstka. Mě v konkurenci všech templů a šógunů nadchnul nápad udělat "digitálky" (zobrazovaly čas i nápisy) z maličkých vodotrysků na černém pozadí.


Následkem odepřených zážitků jsem měl večer na pokoji trochu času si utříbit myšlenky a poškádlit po jednodenním výpadku i internet. Kupodivu, na hotelovém pokoji nebyl k dispozici ani kabel, ani bezdrátové připojení. Když jsem se zeptal na recepci, usmáli se na mě: "Chviličku počkejte, kolega TO přinese." Netušil jsem, co by TO mohlo být, ale nevzpíral jsem se. Po chvíli se kolega objevil s velkou plastovou krabicí, ve které bylo TO - přenosná souprava pro připojení k internetu se spoustu různých drátů, serepetiček a napaječů, které bylo nutné mezi sebou pospojovat a celé ještě připojit ke koaxiálu na pokoji. K tomu návod na 40 stran formátu A4, který byl uzpůsobený uživatelům Windows 95/98. No, prostě jako obyčejný PC uživatel, který nefunguje po večerech jako amatérský radista, jsem něco takového viděl poprvé v životě. Počítačový archeolog by si ovšem přišel dozajista na své. Nebudu vás napínat. Po krátkém souboji jsem přemohl spleť drátů a vše jsem pospojoval do neúhledného sice, leč přece jen funkčního celku. Což jste už ovšem včera poznali, protože jinak byste si nepočetli o mých zážitcích z ubytování v minšuku :-).

Souprava pro připojení poučeného uživatele k internetu. Není sice úplně bezdrátové, ale zato je jenom vaše.


Do zahrady jsem nakonec nešel, protože by to v tom dešti opravdu nemělo smysl. Místo toho jsem si koupil soupravu pohlednic, kde jsou ta nejkrásnější zákoutí zahrady nafocená mnohem líp, než bych to svedl já, ať už prší nebo svítí sluníčko. Nedá se dělat nic jiného, než se sem podívat ještě jednou. Přece nebudu svoje záměry prohlédnout si zahradu Kenrokuen měnit jen proto, že je právě tajfun! Místo toho si zatím prohlédnu nádherné zahrady v okolí Kjóta, jestli se do něj tedy dostanu.

Kolem mě posedávají desítky lidiček, kterým tajfun více či méně rozbil dnešní program. Nenadávají na Japonské dráhy, nečpoulí se, nenadávají si. Jsou smíření a počkají si, až bude zase dobře.

Tak aby zase co nejdřív bylo!

--------------

Po třech hodinách čekání na nádraží v Kanazawě jsem se rušně pobíhajících pracovníků Japonských drah osmělil zeptat, zda vlak v 16:54 pojede. S úsměvem zakroutili hlavu a řekli mi žhavou novinku, že v Japonsku je tajfun. Na jízdence mi šestnáctku přepsali na devatenáctku a dodali kouzelné slůvko "možná!" Představa dalšího neurčitého počtu hodin na nádraží, které už jsem začínal celkem dobře znát, mě pohnula k činu. Přeběhl jsem k okénku autobusů, což je tady v Japonsku o dost pomalejší a méně komfortní cestování, ale mám-li porovnat méně komfortní cestování s čekáním v čekárně, vyhrává u mě první varianta. "Ano, do Kjóta autobus jede přesně za dvě minuty, ukázala mi nastupujícího řidiče, který už pokukoval po hodinkách jako fotbalový rozhodčí chystající se ukončit zápas. Plácl jsem o přepážkou bankovkou, i když by se asi dalo smlouvat o použití JR Passu, ale další spoj pojede (opět platí "možná!") za dvě hodiny. Bez toho, abych věděl, kudy pojedu, za jak dlouho tam budu, skočil jsem do autobusu, obsadil jsem jedno z posledních dvou míst, zavřely se za mnou dveře a já se vydal vtříc tajfunu, před kterým japonské vlaky kapitulovaly.

Zajímavá moderní konstrukce nádraží v Kanazawě.


Počasí tomu skutečně odpovídalo. Mraky těžkly, okna autobusu byla pod neustálou palbou skoro vodorovného deště. Poryv větru párkrát s autobusem mocně zacloumal, ale řidič vše vyrovnal a nehnul přitom brvou. Kolikátý tohle už asi je pro něj tajfun, který zažívá ve službě? Průběžně mě volají a esemeskují známí z Čech, abych si dal pozor, že v televizi hlásili tajfun. Ani nestačím odpovídat, že zatím žiju a jedu se na něj podívat zblízka.

Nejkrušnější situace nastala asi ve dvou třetinách cesty, kdy jsme na chvíli zastavili. Na mraky jsme si mohli prakticky sáhnout, nebeští lazebníci a lazebnice polévali nedobrovolně se sprchující človíčky dalšími a dalšími příděly vody. Stromy se ohýbaly vichrem, s lidmi to házelo ze strany na stranu. Takhle nějak jsem si vždycky představoval slabší tajfun. A to v Kjótu ještě zdaleka nejsme! Zase nemůžu nemyslet na Nagoju. Jestli do Kjóta si troufnou aspoň autobusy, Nagoja je mobilní hantýrkou dočasně nedostupná.

Cestou do Kjóta jsme zastavili ještě jednou. Vyšli jsme do tmy připraveni na spiknutí živlů a dostalo se nám vlahého klidného večera s cvrkajícími cvrčky a s rychle se roztahující oblohou. Ty dvě zastávky nemohly být rozdílnější a přitom je dělila možná hodinka. Do Kjóta jsme přijeli po necelých čtyřech a půl hodinách (vlak to jede dvě a půl hodiny, když ovšem jede) v době, kdy ten můj spoj z Kanazawy "možná!" právě startoval.

A já se dívám na meteorologickou mapu a držím palce všem oblastem, které - již pomalu slábnoucí - tropická bouře ještě navštíví a věřím, že vše dopadne pro všechny aspoň tak dobře, jako to dopadlo pro mne. Za čas přijde další tajfun, protože to tady prostě tak po tisíciletí chodí. A přesto tu spokojeně žijí lidé, kteří chodí docela normálně kolem mne, jako kdyby se nic zvláštního nedělo.

A vlastně neděje. To si jen příroda - meteorologičtí poroučeči prominou - žije podle svého. Berme, nebo nechme bejt!

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.