Japan 2011 - V sopečných lázních

Pozn.: Mám aktuálně velmi omezený přístup k internetu, takže zatím nemůžu úplně normálně komunikovat přes skype, facebook a podobné vymoženosti, a ani na blogu přikládat fotky. Tak zkouším aspoň letmý text, abyste viděli, že ač ve velmi aktivní sopečné oblasti, žiju a užívám si.

Vyznávám názor, že čas od času by se měl člověk maličko pohýčkat. Říct si: Tohle prostě dělám pro sebe, protože i když mám se sebou často spíš trápení než kdovíjakou radost, aspoň za pár drobností si člověk malé pohýčkání zaslouží. No a i na závěr svého japonského putování (no vidíte, jdeme do finále, to to pane uteklo!) jsem si takové sebepohýčkání připravil a po dnech prochozených v horkých velkoměstech, po fascinujících i vyčerpávajících zážitcích na hoře Fudžisan, po tisících kubících propršené vody z tajfunu, no a koneckonců i po dnešním náročném přesunu na Kjúšú, kdy jsem musel vstávat něco po čtvrté hodině ráno, aby vše klaplo, jsem si naordinoval tři dny v lázních. Jedná se o lázně Kurokawa poblíž oblasti Mt.Aso, obrovského sopečného kráteru, který napájí horkými prameny celou oblast středního Kjúšú. No a mě už jen zbývá nezpanikařit z té nádhery, kterou můžu tři dny a tři noci využívat podle svého uvážení, a pořádně se na závěr své japonské dovolené zrelaxovat a přijet domů odpočatý a plný sil, prostě jako po opravdové posilující dovolené a ne uhoněný z toho, co bych ještě rád stihnul a určitě se mi to už (aspoň ne letos) nepodaří.

Je pravda, že když jsem se dnes po dvou hodinách spánku přemlouval, že bych měl vstávat, abych chytil šinkansen odjíždějící přesně v šest, nebyl to jednoduchý vnitřní rozhovor. Organismus měl hloupé otázky - třebas proč se něčemu takovému říká dovolená, když i do práce vstáváme později a ne tak nakvap. Jakmile jsem se uvelebil v šinkansenu, bylo zřejmé, že ze sledování krajiny podél trasy opět nebude nic. Aspoň si musím dát pozor, abych neprospal přejezd z Honšú na Kjúšú, který mě moc zajímal. Stejně si cestující neužívali moc krásných panoramatických vyhlídek z vozů, protože si prakticky orientovaný superexpres s nějakým objížděním kopců příliš hlavu nelámal, a co chvíli se nořil do tunelů, aby oku lahodící překážky překonal podhrabáním.

Nebudu zapírat, docela jsem se těšil, že na cestě uvidím moře. Přestože je Japonsko ostrovním státem, s mořem jsem se během svého pobytu vlastně dlouho do přímého kontaktu nedostal. Ano, v Tokiu jsem ho viděl cestou z letiště, ale to je takové divné moře, nikoli úplně otevřené, jen záliv - navíc obsazený přístavem. Do Kamakury na mořském břehu jsem nakonec nejel, tak jsem si říkal, že uvidím Pacifik cestou šinkansenem do Odawary. Viděl, ale jen jako vzdálený a klidný obraz, jako tapetu na zdi, bez dynamiky, bez života, který je cítit, když stojíte na mořském břehu. Další pozorování Tichého oceánu z vlaku mi navíc zhatilo slunce, které se opřelo do levoboku našeho vlaku a všichni cestující vlevo jako na povel zatáhli okénka. Tak, a mám i po tapetě!

Další kousek moře jsem viděl během tajfunové cesty z Kanazawy, kdy jsme z dálnice viděli vpravo zdivočelý příboj Japonského moře. Barvy, které moře mělo, jsem ještě nikdy neviděl, byly do ostře hněda až do oranžova a budily hrůzu. V tomto případě byla dynamika moře taková, že odstínění oknem nepomohlo a já byl velmi šťastný, že tyto okamžiky trávím v autobusu na souši a ne na nějaké vratké (ovšem ani nevratké) kocábce na vodě. Opravdového moře jsem se dotknul až při cestě na ostrov Mijadžima, ale to je jen "malé moře", jen průliv, který trajektem překonáte za deset minut, žádné velké volné moře. Navíc byl stejně odliv, moře si dalo siestu a já začal mít pocit, že se mi snad vyhýbá. No a kdybych neměl u sebe mapu, přejezdu mezi dvěma japonskými ostrovy Honšú a Kjúšú bych i ani nevšiml, protože jsme průliv podjeli tunelem a z moře jsme měli asi takový zážitek, jako máte z Vltavy, když metrem přejedete ze Staroměstské na Malostranskou. Ne, vypadá to, že s mořem si na této cestě nijak netykáme a chodí kolem mne ve velkých kruzích.

Z vybavení mého lázeňského ubytování jsem byl ale nadšený. Apartmán tradičního typu, ale se vší možnou i nemožnou výbavou. Velký obývací pokoj s rohožemi tatami a prostorným (samozřejmě velmi nízkým) stolkem. Na rozdíl od minšuku v Takayamě jsou tu normální postelev samostatné ložnici, před vstupem na terasu křesílka se stolkem, velká dřevěná terasa, pod kterou teče místní říčka (když je období dešťů s povedeným tajfunem navrch, musejí tady mít šrumec). No a (aspoň pro mne) vrchol lázeňského pokoje, vlastní onsen, horká lázeň, s výhledem do přírody a na řeku. Předchází místnůstka, které říkám odkládárna a koupelna se sprchovou částí, kde je úkolem hosta se před vstupem do lázně vydrhnout dočista, no a vlastní vana s neustále cirkulující horkou vodou. Původně mi to přišlo jako plýtvání, ale posléze mi došlo, že když voda nepoteče přes mou koupelnu, poteče korytem řeky, tak jsem ze slova "plýtvání" slevil na "rozmazlování". Navíc je tu zařízená kuchyňka, koupelnička pro normální "umyvadlové" použití, na toaletě pro Japonsko standardní "chytrý" záchod (podobně jako my máme chytré telefony, zde jsou chytré záchody, které divže vám nezpívají vybrané písničky).

Kdyby chtěl člověk jenom relaxovat, nemusí se z pokoje celé tři dny hnout a jistě to jeho tělu i duši jenom prospěje. Jenže já jsem v nejaktivnější oblasti celého Japonska (a to samo je rozhodně celé dost aktivní), takže relaxovat se bude přiměřeně a občas se udělá nějaký ten výlet.

Je třeba být v aktivní v tak aktivní oblasti, ne?

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.