Japan 2011 - V centru pozornosti

P.S.: Potíže s připojeím nadále přetrvávají, ilustrační fotky prostě zatím publikovat nejdou. Zřejmě je pak dostanete prostřednictvím "speciálního vydání" všechny naráz :-).

Ten, kdo není rád centrem pozornosti, by měl být s návštěvou Japonska opatrný. Pozornosti prostě neujdete. Teď právě sedím v parku Hibija poblíž pulzující Ginzy, kterou jsem se ještě před chvílí procházel v úlevném stínu mrakodrapů, a kolem mne procházejí nebo posedávají stovky lidí, utrácející nejrůznějšími způsoby drobné své polední pauzy. Skupiny kravaťáků vytvářející hloučky s epicentry přesně podle principu seniority, děvčata, která si odskočila z kanceláří popovídat s kamarádkami odvedle, kterak je to právě s jejich drahými těžké nebo báječné, běhající sportovci, volně odkudsi kamsi korzující jednotlivci. Snad ještě nejsem úplně paranoidní, ale vidím na nich, že jsem v jejich hledáčku. Prostě jsem jiný. Nemají bezprostřednost dětí z Nikkó, aby se se mnou vyfotografovali, ale je vidět, že jinakost oči láká, i když hlava si přeje nevidět. Když vstoupím na malé prostranství s lavičkami, skoro všechny jsou obsazené a jediná je volná. Pro mne. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou komedii Světáci, kde Jan Libíček už po gentlemansku odpovídá na otázku, co udělá, zvrhne-li na něj někdo talíř polévky, či co to bylo: "Všimnu si toho. Ale dělám, že jsem si toho nevšim." To je přesný popis toho, co se děje kolem mne.

 

Ráno při snídani jsem si vybral nešikovné místo k sezení. Zpoza oblaků vyšlo slunce a namířilo si to svými paprsky přímo na mne (vždyť říkám, že jsem paranoidní, vidíte - už po mně jde i slunce!). Pak nastala zvláštní situace: Každý nově příchozí (všechno bez výjimky tuzemci)si sedl čelem ke mně, ale tak, aby mu přitom ostatní nebránili ve výhledu. Oslněn reflektorem slunce přijal jsem tedy tuto roli snídaňového herce, který právě předvádí ostatním kombinaci používání příboru a jídelních hůlek. Většinu už dokážu jíst hůlkami, zvlášť různé druhy ryb na různý způsob ( včetně syrového stavu) si nemůžu vynachválit. Příbor ale pořád ještě využiju na míchaná vajíčka a na namazání chleba máslem, které se hůlkami (aspoň tedy hůlkami v mých rukou) provádí nešikovně. Každý můj pohyb je přísně se tvářícími okolosedícími zaznamenáván a zřejmě i vyhodnocován. Jak - to se nedá odhadnout. Kam se výsledky ukládají nebo odesílají, to taky není zřejmé. Do Japonců a do melounu nevidíš.

Byly doby, kdy jsem se přesvědčoval, že být středem pozornosti mi vadí, a až po drahných letech jsem se přistihl, že mi to nejen nevadí, ale dělá mi to svým způsobem dobře. Ostatně těžko uvěřit blogerovi, který píše pod vlastním jménem své články s bláhovým přáním, aby občas zajímaly i některé další lidi, že jde o těžkého introverta, který se roztřese, kdykoli mu na stránky někdo nakoukne, a že si potichu přeje, aby jen proboha návštěva nic nečetla a byla zase co nejrychleji pryč. Ano, pozornost mi dělá dobře, pokud mám aspoň trochu pocit, že věci jsou pod kontrolou. A to se mi dnes, čtvrtý den pobytu v Japonsku, konečně poprvé zdá.

Je mi jasné, že je to jen pocit daný nedostatkem informací. Ale poprvé třeba dokážu cíleně směřovat z jednoho místa na druhé. Poprvé - i když se několikrát zatočím uličkami dunícího velkoměsta a projdu třemi neznámými průjezdy - mám dnes pocit, že aspoň rámcově vím, kde jsem a kterým směrem bych rád pokračoval. V takové situaci mi cizí pozornost nevadí ani trochu. Snad největší pozornost si paradoxně vzájemně věnujeme s dalšími "bledými tvářemi". Vidíme na sobě, že by nás zajímalo, odkud jsme a kde jsme se tu vzali, ale už jako bychom převzali ten nakažlivý japonský přístup, který nám brání jen tak se zastavit a otevřeně říct pěkně po západočesku: "Hele, vodkaďpa ty seš?" Otázka na bydliště nastává až po dlouhém úvodním otrkání, které málokdy doběhne do konce. "Proboha, jak se to vyslovuje?" zděsila se včera v Nikko japonská průvodkyně, když jsem jí na papír napsal jméno svého českého bydliště. Nepomohla ani rychlá transkripce do japonských slabik. Paní průvodkyně nabyla dojmu, že proti češtině je ještě japonština zlatý jazyk. Kdyby tak Dobřichovice věděly (a to jsem je ještě napsal bez háčku)!

Občas vidím lidi "evropského typu", jak pozdě večer klopýtají ulicemi s igelitkou s rychlým nákupem v ruce na metro při cestě z práce. Ano, pracují tu a jsou v tom, co dělají, určitě moc dobří, když možnost, kterou tu dostali, nadále trvá. Mají můj veliký obdiv, protože tlak, který s životem a prací tady souvisí, si jako obyčejný turista ani neumím představit. A tak aspoň ty, co tu potkávám, s pokornou úklonu zdravím, a věřím, že si tuhle mou uctivou a obdivnou úklonu pošlou mezi sebou dál, aby se dostala i ke všem těm, kterým ji nemůžu předat osobně, i když bych rád.

V neděli jsem se ale dostal konečně do situace, kdy jsem rozhodně středem pozornosti nebyl. Navštívil jsem rozlehlý areál zahrady a svatyně Meidži Džingu, který připomíná reformní období císaře Meidži ve druhé polovině19. a začátkem 20.století. V překrásném komplexu zdejších chrámových budov se právě konala svatba a druhá se připravovala v zákulisí. Ano, my máme svá Konopiště, své Staroměstské radnice, své Vyšehrady. Tady mají třeba Meidži Džingu. Nevyznám se v jistě komplikovaných pravidlech japonské tradiční svatby, jen mohu být fascinován výpravností a ohromen okázalostí tohoto rituálu, z něhož jsem navíc viděl jen maličký výsek určený i pro nezvanou veřejnost. Trochu lituji hlavní aktéry, co musí všechno podstoupit, ale neoprávněně přenáším své uvažování a své vnímání světa do jejich hlav a to je nekorektní. Třeba právě tahle komplikovaná a mnoha pravidly vázaná podoba svatby byl jejich celoživotní sen. Tak proč nad ním nespočinout v úžasu jenom proto, že si něco takového sám na sobě nedokážu představit?

Stranou se právě ve slavnostní tradiční róbě fotila další nevěsta, kterou na její velký den vyprovázelo ohlušující cvrčení, skřehotání, vrzání, chroupání a skřípání japonských hmyzáků, kteří se do zahradních oáz slétají a slézají jistě z celého Tokia. Nedalo mi to a také jsem cvaknul záběr čepení nevěsty z poměrně značné dálky, protože jsem nechtěl profesionálovi lézt do dlouho a s rozmyslem připravovaného a čerstvě načančaného zelí. Nevěstu neznám a už ji nikdy neuvidím, nicméně určitě jí přeji štěstí. Snad se ve svůj velký den náležitě vybavila u přilehlých stánků s talismany. Jsou tady připravené a odstupňované podle ceny a jistě i podle účinnosti: Proti zdravotním problémům, proti nebezpečím v dopravě, proti problémům ve škole, proti zlým duchům, pro nalezení lásky. A pak i menší, levnější, bez přesné specifikace. Obecná menší kouzla, možná jako první pomoc, když je nejhůř. Hledal jsem něco, co by pasovalo právě na mne, a podle očekávání jsem nic nenašel. Taková kouzla asi na prodej nejsou anebo se někde musejí vyrobit na zakázku jako slavnostní svatební kimono podle specifických přání. Přijde to jistě obojí na pěkné peníze, pokud něco takového lze vůbec vytvořit. "Hmmm," říkají si možná zdejší prodavačky kouzel, "co to jenom je za podivného bělocha, když mu nejsou naše staré osvědčené talismany dost dobré a chtěl by nějaké extra buřty? Budeme si na něj muset dávat dobrý pozor!!"

Zatímco v pracovní dny se parky a zahrady na polední přestávku zaplní pracujícími z okolních tisíců kanceláří, v neděli byly parky doslova v pohybu. Ve třiatřicetistupňovém vlhkém vedru běhalo vše, co mělo nohy, včetně staříků a stařenek, kterým musí být k devadesátce. Většinou je měli jejich už tak dost staří potomci "na špagátku" jako vodiči, běželi pomaličku, ale běželi. A tak to má nejspíš být: Běžet, dokud odkudsi přicházejí aspoň zbytky sil, a když i ty dojdou, běžet dál. Tuhle vlastnost ostatně Japonci uplatnili už mockrát. Poblíž tokijského olympijského stadiónu skupina bubeníků vybubnovávala svou nedělní produkci běžcům do rytmu a ti vděčně kroužili, a byli to tentokrát výjimečně oni, kdo byl centrem pozornosti diváků. Na cestě domů si koupí studenou limonádu od jednoho z desítek stánkařů, kteří životadárné pití usilovně chladí ve vanách s ledovou vodou, a v pondělí budou pokračovat v koloběhu práce, stresu a poslušnosti, jak se tady sluší.

Lavičky kolem mne postupně osiřely, lidé se nadýchali poledního vzduchu, ulevili svým očím pohledem na vzrostlé stromy a možná ještě chvilku popřemýšleli, co tady asi taková bílá tvář bušící o překot do nebohého bílého počítače v "jejich" parku tropí. Jen chviličku protože se musí vrátit ke svým stolům, na své porady, před obrazovky svých počítačů a před tabule popsané údaji o svých projektech.

A já se na ten perfektně zorganizovaný mraveništní chaos chystám dnes ještě podívat s pořádným nadhledem, z takové výšky, že v centru tak rozlehlé pozornosti nemůže být ani ten největší a nejjinačejší z lidí, ale jen a jen velkoměsto samotné.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.