sobota 17. září 2011

Japan 2011 - Jezero Aši a sopečná vejce

Už ráno se potvrdilo, že využít pro cestu na horu Fudži hned první možný termín bylo prozíravé. Předpověď na dnešek hlásila občasné přeháňky a těch se nám také opravdu dostalo. Obloha se vždycky během pár minut zatáhla a pokryla smuteční černou barvou a pak přišel několikaminutový tropický liják, obloha se vylila a zase se trochu vyčasilo. Za chvíli ale rozmarná obloha opět natáhla moldánky… a tak to bylo pořád dokola. Představoval jsem si, jak kloužeme dolů po lávovém štěrkovém svahu a z jemného lávového prašanu, kterého máte při suchém počasí plné oči, se stává černé mazlavé blátíčko a potoky vody tekoucí po úbočí nám podrážejí nohy. Nezbývá mi tedy, než ještě jednou poděkovat milé Fudžijamě, ať už je to dáma nebo chlap, za neobyčejnou dvoudenní vstřícnost.

Dnes, přiznávám, mi déšť zdaleka tolik nevadil. Rozhodl jsem se pro cestu lanovkou na jezero Aši a chtěl jsem se také blíž podívat na dýmající okolí Owakudani, které jsem už jednou spatřil nikoli z příslovečného rychlíku, ale z lanovky. No a když už budu u těch všech sopečných projevů, nedá mi to a rád ochutnám zdejší "sopečné vejce", pokud tedy shodou okolností dnes slepice do sopečného vroucího bahna snesou. Dnes žádné náročné terény nebudou a tak jsem si vzal jen lehkou výbavu doplněnou deštníkem. Abych nevyšel ze cviku, aspoň jsem ignoroval zubačku vedle hotelu a vyšlápl jsem si těch asi 120 výškových metrů na stanici kabinové lanovky pěšky. Vida, ještě jsem dnes ani pořádně nezačal a už jsem na jízdence ušetřil 240 jenů!

V tomto směru je za dobrých podmínek nádherně vidět Fudži. Co je vidět na obrázku, ovšem rozhodně Fudži není a celý den nebyla.


Koupil jsem si cestu lanovkou na mně již známý vrchol Owakundani, ale tentokrát jsem pokračoval z kopce dolů až ke břehům úžasného jezera Aši. Při pohledu na oblohu a na nízko položené šedé chuchvalce mraků bylo jasné, že pohledu na majestátní Fudži a jejího odrazu na hladině jezera, tolikrát zpodobňovaného v průvodcích, se tentokrát nedočkáme. Fudži se podle očekávání schovala za neprůhledný paraván a nedala nám nejmenší šanci. "Už jsem pro ně tento týden udělala dost," řekla si asi. "Aby si zase moc nevyskakovali!" Ale i když místy poprchávalo a místy lilo, rozhodl jsem se projet se na lodi po jezeře. Aspoň uvidím, kde se v něm všechna ta voda bere. A od jezera jsme dostali propustku: po startovním lijáku bylo celou asi třičtvrtěhodinku plavby celkem příjemně a přívaly vody spustily bandurskou opět až těsně po návratu.

Zrovna když jsme míjeli proslulou bránu Torii na jezeře Aši, místo hory Fudži se mi dostala do záběru šlapací kachnička a vypadala spokojeně. Fudži to sice není ale aspoň něco :-).


V ten okamžik obsluha kabinové lanovky vyvěsila pohotovostní cedule, že se tvoří bouřková oblačnost a je možné, že se bude muset provoz lanovky ukončit dříve než v plánovaný čas. Nabyl jsem dojmu, že co mně jezero dnes mohlo dát za pozitivní zážitky, už mi nejspíš dalo, a pokusy něco si stopnout na cestu zpátky přes pásmo hor, až se personál lanovky rozhodne, že dnes už bylo provozu tak akorát, si rád odpustím. Vyjel jsem tedy zpět k mým milým soptíkům a dostal jsem opravdovou chuť na sopečná vejce.

Na to, kdo všechno by si měl na sirné plyny dávat pozor (všude jsou varování), je na stezce kolem vývěrů pořád narváno.


Teď musím odběhnout k jedné zajímavosti, které jsem sice původně nevěřil, ale pozorováním jsem si to nakonec potvrdil: Kdesi jsem četl, že bychom neměli v Japonsku přecházet silnici mimo přechody pro chodce. Co mne na tom zaujalo nejvíc, byl ale důvod: Nešlo o to, že by se mohlo stát něco nám, ale Japoncům. Prý jsou schopni naše nekalé chování začít hned napodobovat, což pro ně (protože na páchání nepravostí nejsou na rozdíl od nás zvyklí) může být i nebezpečné. Poprvé jsem něco podobného viděl v Tokiu, když přistavili k nástupišti šinkansen. Japonci samozřejmě vědí, že napřed se do vagónů vrhnou uklízecí čety a s nástupem je třeba počkat. Všichni způsobně čekali až do chvíle, kdy jeden Američan neomaleně nastoupil. Japonci místo aby si poťukali na čelo a čekali dál, hned začali stejně neomaleně nastupovat do stejného vagónu a infekce se rychle šířila i do ostatních vozů. Nakonec měli uklízeči co dělat, aby cestující znovu vypakovali na nástupiště a vagóny si ponechali ještě pár minut pro sebe.

Dnes jsem zase nechtěně dal špatný příklad já: Po vystoupení z lanovky byla pro odchozí vedena zajímavá a celkem komplikovaná trasa, kterou všichni bez mrknutí oka prošli. Stačilo ale překročit jeden provaz a ušetřili jste si dost kroků. Nepomyslel jsem na důsledky svého jednání, a provaz jsem překročil. V tu chvíli jsem měl desítky následovníků a personál měl docela práci tuhle provazovou revoltu zase castrovsky potlačit. Nevím, jestli je tahle tendence k napodobování špatného vzoru obecná nebo jde jen o shodu náhod; přišlo mi to nicméně zajímavé.

Owakudani prý v překladu znamená Údolí vařící vody a mě moc zajímalo, jak moji milí dýmající soptíci vypadají zblízka. Pro zájemce (a to jsou skoro všichni) je tu vytvořená asi půlhodinová stezka, kde je možné se k dýmajícím místům přiblížit. Byl jsem nervózní, že po mně pořád nikdo nechtěl vstupenku, ale nakonec jsem zjistil, že tady se to řeší jinou formou než placením vstupného: Prostě si každý koupí sopečná vejce. Dostanete v papírovém sáčku pět černých kousků (u nás by se takhle dalo prodávat třeba příslovečných pět švestek) vařených natvrdo a sluší se hned u vchodu u stolečku na stojáka ochutnat. Mezi námi - výsledkem je zcela obyčejné vejce vařené natvrdo, ale nikomu to neříkejte, protože to by mohlo pokazit výsledný dojem. Hlavně aby se nedostala tahle informace mezi české šizuňky, kteří by pak jako sopečná vejce s příchutí sirovodíku mohli prodávat i ta, která si už vyrábějí sirovodík vlastní. A zase - všichni poctivě loupali skořápky do papírového sáčku a ten pak do koše na odpadky. Ale stačilo, aby jedna nezpůsobná dáma odloupala skořápkový odpad přímo pod sebe na chodník a hromádky se začaly dělat vlevo i vpravo od ní na více místech. Další shoda náhod.

V tomhle obchůdku jsou jediným sortimentem černá vejce vařená v sopečném bahně, ale fronta se tu stojí o víkendu pořád.


Ale kromě ceny není podle mne na sopečných vejcích nic zvláštního - pomineme-li specifický design nepříliš povedené kraslice, kterou přispěli na velikonoční charitu zástupci motorkářů z Hell Angels. To soptíci jsou zajímavější, páchnou šeredně a když díky větru dostanete plný zásah zrovna, když se musíte nadechnout, je to v lepším případě na pěkné rozkašlání. Ani barva vody v potůčkách tu věru ku napití neláká. Ale i tak je to malé peklíčko moc zajímavé místo, tím spíš, když my Češi jsme takové holubičí povahy, že se pro podobný projekt u nás v ČR nenašel kvůli mizivé návratnosti ani jeden solidní investor.

Tahle hora rozhodně nepatří mezi nekuřáky.


Když jsem z "vaječné oblasti" sjel dolů, opět se rozpršelo. Co na tom, přece mám svůj nový deštník, řekl jsem si a na rty se mi draly ukázky ze Singing in the rain. Však jde taky o vůbec můj první vlastnoručně zakoupený deštník. Jaký je to výkon na celoživotního zapřisáhlého deštníkofoba takového formátu, jako jsem já, to mohou posoudit jen ti, kteří mě opravdu dobře a dlouho znají. Kvalitně vybaven proti dešti, rozhodl jsem se opět ušetřit (480 yenů) a sejít trasu zubačky znovu pěšky, protože jsem si chtěl na rozloučenou s oblastí Hakone prohlédnout městečko Gora, kam vlastně hotel, kde bydlím, patří. Zjistil jsem, že Gora není jen vlaková, autobusová a zubačková zastávka, ale má taky moc pěkný park, a kromě hotelů i řadu hotýlků - rjókjanů pro ubytování v tradičním japonském duchu. K tomu se ještě, doufám, vrátíme, neb to bude v poslední fázi mého putování taky na programu.

V popředí je park v Goře, v pozadí oblačnost zvolna se nadechující k dalšímu úderu.


Když jsem se vracel vpodvečer do hotelu, zase se nad hlavou houfovala černočerná mračna. Po druhé straně zubačky jsem stoupal dosud neprobádanými oblastmi lázeňské Gory a těšil jsem se, jak průtrži mračen uteču do hotelu, jen co se nějak dostanu přes dráhu zubačky. Ale kupodivu, ukázalo se, že se zubačka právě v mé zastávce nedá ani podlézt podchodem, ani přelézt po můstku. Zůstal jsem osiřele na (od mého hotelu) odvráceném nástupišti. Kýžené nástupiště u hotelu bylo nacpané Japonci, kteří zvědavě pokukovali, jak prekérní situaci vyřeším. V Čechách - to bych věděl a přeskočil bych kolejiště jediným mohutným jelením skokem. Ale v Japonsku? Už vidím, jak by zase všichni můj elegantní skok přes koleje napodobovali a k čemu by to asi vedlo.

Tak jsem v průtrži mračen putoval kolem lanovky ještě jednou nahoru a pak zpátky doprostřed k hotelu. Kdybych to tušil, mohl jsem pobíhat mezi stanicemi lanovky celý den a ušetřil bych spoustu peněz.

A jak vlastně vypadá sopečné černé vejce? Inu je černé, sopečné a... taky maličko nezaostřené. Zato v balení je i se solí!


Byť pod deštníkem, stejně jsem při svém zbytečném pendlování pěkně promokl. Skoro jsem si vzpomněl na své deštníkofobské heslo: Buď prší tak málo že deštník není zapotřebí, nebo tolik, že je to pak už stejně jedno.

Kdyby recepční znal z večerníčků vodníka Volšovečka a ne jen želvy Nindža, jistě by se na mě po mém příchodu do hotelu moc pěkně usmál.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.