Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje?

Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.

Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?

Nedělní miniglosy č.372

Německá kancléřka Angela Merkelová po návštěvě České republiky potvrdila, že bude i dál trvat na zavedení systému automatického přerozdělování těch českých politiků, kteří jsou proti uplatnění automatického přerozdělování běženců ze zemí třetího světa. Očekává se ale, že proti přerozdělení většiny českých politiků podle již dříve určených a víceméně vynucených kvót se postaví skoro všechny země Evropské unie. "Kdybychom si mohli aspoň vybrat, kdo do naší země přijde; umím si ještě možná přijetí několika českých politiků představit," řekl nám inkognito představitel jedné z evropských zemí, "ale obávám se, že někteří čeští politici jsou českými politiky jen podle zfalšovaného pasu, někteří z nich mohou naši společnost svým příchodem naprosto morálně i ekonomicky destabilizovat a úplně nejstrašnější je pro mne představa, že na nás vyjde Zdeněk Škromach, který si bude nárokovat erární bazének, odkud by mohl dál oslovovat své příznivce na facebooku.

Biblické haiku - Stvoření světa

Dnes to na skutečné pravověrné haiku moc nevypadá: To mé dnešní "biblické" má totiž do klasického slabičného tvaru 5 - 7 - 5 opravdu daleko; i když při počítání sebevíc švindluji a polykám písmena jako pouliční polykač mečů, nevychází mi to lépe než 4 - 10 - 7. Pravověrní Japonci otáčejí oči v sloup a myslí si něco o neslušných místech, kam by se slušelo mne za takovou jazykovou svévoli poslat. Ale moje haiku prostě občas rytmicky vykolejí, jako občas vykolejím i já sám. Občas například neudělám z přepjaté obavy, abych nenadělal lidem, které mám rád, nějakou drobnou škodu, to, co bych udělat chtěl a měl, což pak většinou nadělá škodu větší, než tu, které jsem se chtěl původně vyhnout. Kdybych to udělal jednou a ze své pitomosti se poučil, jak bývá u adaptabilních lidí zvykem, dalo by se to pochopit a omluvit dobrou vírou. Nepoučitelným však opakovaný dobrý úmysl a víru, přestože z nich u mne, věřte - nevěřte, podobná vykolejení bez výjimky vycházejí, jako rozumný důvod málokdo uvěří. A pak - místo abych potěšil, což je moje hlavní - byť někdy, chápu, stěží uvěřitelná motivace - dokážu spíš svým navenek nepochopitelným jednáním vytočit a dotknout se. Prostě 4 - 10 - 7 v místech, kde má správně být 5 - 7 - 5.

 

Všichni dobří rodáci

Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá kinematografie světově uznávanou (kdeže jsou ty doby…) a kdy se objevila úplně nová generace skvělých filmařů a najednou i staří rutinéři začali točit pozoruhodné věci. Nejenže v těch časopisech byly moc pěkné obrázky vnadných hereček, což mne tehdy právě začínalo dost zajímat, ale dočetl jsem se i spoustu informací o filmech, které jsem podle názvu vůbec neznal, v televizi je nedávali a nebyly na programu ani těch nejlepších kin včetně filmových klubů. Postupně jsem se mimoděk vypracoval skoro na experta na trezorové filmy. Znal jsem jejich názvy, děj, herecké obsazení, měl jsem načtené dobové recenze, takže jsem tušil, v čem jsou asi dobré a v čem ne, a postupně jsem zjišťoval, že je pravděpodobně vzhledem k jejich obsahu nikdy neuvidím, a začal taky postupně chápat, proč.

 

Nedělní miniglosy č.371

Činovníci Mezinárodního olympijského výboru si při letošní olympiádě v Rio de Janeiru pochvalují, že dopingové aféry mají velmi příznivý vliv na bojovnost sportovců, dokonce i těch, kteří zdaleka nepatří k těm nejlepším. "Zatímco dříve poražení sportovci často dojížděli nebo dobíhali do cíle bez velkého úsilí a již smířeni s pořážkou, dnes se třeba i o šestnácté místo rvou jako o život, protože to v budoucnu - po postupné eliminaci všech dopingových hříšníků - může znamenat zlatou olympijskou medaili."

----------------------

Na Pražském hradě byla spuštěna rozsáhlá bezpečnostní opatření, vyvolávající dlouhé fronty, které musí návštěvníci Hradu vystát. "Ti, kterým je náš prezident opravdu drahý, uvedená opatření plně chápou," řekl Nedělním miniglosám hradní mluvčí Jiří Ovčáček. "Ostatně, zběžným průzkumem mezi čekajícími jsme zjistili, že českým návštěvníkům se retro fronty před hradními branami docela líbí, protože jim připomínají fronty na banány z doby, kdy u nás byl ještě pořádek, bezpečí a životní jistoty." Na námitku NMg, že ve frontách čekají především zahraniční turisté, protože mnoho Pražanů se teď Pražskému hradu obloukem vyhýbá, odpověděl přímo český prezident: "Podívejte se, pane redaktore, když lidé chtějí vidět zblízka a přitom bezpečně takovou nádheru, jakou je náš Hrad se mnou v čele, rádi si chvilku počkají. Kromě toho si musí být dobře vědomi toho, že jsou všichni - Cimrmanovými slovy, která byste znal, kdybyste nebyl takový analfabetický hnůj, ale sečtělý intelektuál jako já - "sprostí podezřelí", protože podobnost slov "turista" a "terorista" podle mne jistě není náhodná. Proto také - jak často neobyčejně vtipně dodávám - možná není úplně každý muslim turista, ale prakticky každý turista je muslim."

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna

V prvním dílu třídílné reportáže o mém výletu do míst, ve kterých jsem z donucení strávil skoro rok života na vojně (Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část) jsme se dostali do Janovic nad Úhlavou, pošumavského městečka - v minulosti s velkou vojenskou posádkou, do které se člověk kdysi rozhodně nedostával za odměnu. Kolem rozpadajícího se zámečku poblíž nádraží a přes centrum města a podél frekventované silnice na Nýrsko a (dnes už) dál do Německa jsem se dostal až k potoku Jelenka, který protéká kolem rozsáhlého areálu bývalých kasáren. Je zvláštní, že tohle jméno si vůbec nepamatuji, zřejmě jsem při svém zdejším pobytu měl úplně jiné starosti než zjišťovat jména přírodních krás, byť byly jen pár desítek metrů od mého "přechodného bydliště". Překvapilo mne, jak je příjezdová cesta světlá, protože ve svých vzpomínkách ji mám tmavou a sevřenou, asi proto, že jsem se po ní vracel do kasáren skoro vždycky za tmy a úplně vždy nerad.

Přiznávám, vůbec jsem se nesnažil zjistit třeba na internetu, co na místě kasáren je, ani jestli mě tam pustí. Neprahnul jsem po vstupu za každou cenu. Prostě se někoho zeptám. Nejlépe hned na bráně, kde jsem taky párkrát jako voják musel sloužit a jednou jsem dokonce odtud - jako malou odměnu za nekonečnou buzeraci a těsně před svým odchodem do civilu - vyhlásil všem důstojníkům v neděli poplach, takže museli přijet ze svých janovických a klatovských zahrádek a s obavami z nějakého velkého průšvihu. Tehdy jsem samozřejmě skromně pominul, že to byl čistě můj nápad a provedení, ale dnes už je to promlčené, tak se tedy přiznávám...

 

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část

Když jsem 1. září 1990 ráno v mírně opojeném stavu opouštěl bránu kasáren nepříliš chvalně proslulého motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, čerstvě povýšený z četaře - absolventa na podporučíka bývalé lidové armády, vracel jsem se do úplně jiného světa, než ze kterého jsem před jedenácti měsíci nedobrovolně přišel. "Venku" se změnilo skoro všechno: Vláda komunistické strany v mezidobí zaplaťpánbůh padla, postupně se razantně měnila většina podmínek života, jen lidé - kupodivu - zůstali stejní. Vůbec jsem nevěděl, co mne po návratu do normálního světa (protože ten "za branou a za zdí s ostnatým drátem" měl věru do normálního daleko) čeká a kudy se bude ubírat můj život. Budu dělat výzkumnou práci, do které jsem před vojnou stihl pouze nastoupit? Kde budu bydlet? Budu umět naložit s čerstvě nabytou svobodou (v obecném i velmi konkrétním smyslu, protože nejenže jsem se vracel do nesrovnatelně svobodnějšího způsobu života, ale také jsem byl po delší době docela čerstvě nezadaný)? Co vlastně od života chci a co jsem připravený mu dát? A jen úplně vzadu v koutku duše jsem si říkal i to, jestli se sem ještě někdy v budoucnu podívám: do místa, které jsem byl nucen skoro rok považovat za svůj náhradní domov. Místo za lidi v něm žijící sice tak docela nemůže, na druhou stranu je i částečně formuje. Co bych tu po návratu v budoucnu asi našel?

 

Nedělní miniglosy č.370

Na Českém svazu cyklistiky se tento týden místní úředníci zabarikádovali v obavě, že si naštvaná Martina Sáblíková po návratu z Rio de Janeira, kde nakonec kvůli jejich pochybení nestartovala v cyklistické časovce, skočí domů pro brusle a rozpoutá v sídle svazu "noc dlouhých nožů".

----------------------

Jihomoravský hejtman Michal Hašek má podle psychiatrů blízkých redakci Nedělních miniglos zjevný problém s rozeznáváním neexistujících představ od skutečnosti: "Napřed doplatil na svou zcela reálnou účast na schůzce s prezidentem, o které tvrdil, že se neuskutečnila, a nyní má problém s činností tiskové mluvčí, která podle jeho slov nikdy neexistovala, přestože jde o zcela reálnou lobbistku Janu Mrencovou. Je možné, že se pan Hašek vzhledem k těmto okolnostem domnívá, že neexistujícím lidem za jejich fiktivní činnost platí neexistujícími penězi, a není si schopen uvědomit, že jde o skutečné peníze od skutečných daňových poplatníků."

O krátkém nástupišti

Vždycky nemá člověk náladu psát. V noci mizerně spal, z přemítání nad smysly a nesmysly života ho bolí hlava, pokecal si kečupem novou košili, naši olympionici jdou od porážky k porážce a vlak má navrch zpoždění, takže přijede domů skoro až za tmy. V takové dny by mělo být zakázáno psát na blog veselé historky. Přinejmenším ty dlouhé. Povoleny mohou být za určitých okolností krátké veselé historky. Krátké jako.... jako nástupiště, napadlo mne automaticky. Zdá se vám to jako podivné přirovnání? Mně by se ještě nedávno taky zdálo. Ale tohle pondělí jsem změnil názor.

V pondělí jsem jako každé ráno jel vlakem do práce. Dopřávám si ten luxus hromadného cestování, abych se mohl bezstarostně pohroužit ve snění a neriskoval přitom náraz do svůdných svodidel. A ke snění mívám každé léto mnohem větší prostor než normálně, protože na naší železniční trati probíhají tradiční české letní výluky, takže vlaky jezdí méně často, kratší a pomaleji. Jsem na to už zvyklý a snažím se kvůli takové malichernosti nerozčilovat. Pak mne ovšem dokáže ,ile překvapit, když vlak ráno bez varování přijede na minutu přesně, má standardní délku, takže se uvnitř netísní davy zívačů navzájem si narušujících intimní zónu, a pokračuje tempem, připomínajícím nejméně allegretto.

Nedělní miniglosy č.369

Česká vláda, která nedávno aplikovala jednotná evropská pravidla pro domácí zabijačky, jejichž součástí byl i přísný zákaz výslužky, se rozhodla regule uvolnit a umožnit oficiálně výslužku alespoň pro blízké příbuzné. "Ukázalo se, že diskuse o legalizaci výslužky je v českém prostředí minimálně stejně důležitá jako diskuse o legalizaci marihuany," řekl nám vládní mluvčí. "Poté, co průzkumy potvrdily, že je v České republice víc lidí závislých na ovaru než na lehkých drogách, rozhodli jsme se pro jisté změkčení původně přísných pravidel. V současné době již zbývá vyřešit jen poslední otázka - totiž zda na výslužku má kromě potomků a předků v přímé linii, vlastních i nevlastních strýců, tet, bratranců, setřenic, švagrů či neteří, právo i registrovaný partner, tchyně, případně zasahující policista, pokud by se rodina nemohla na nárocích na výslužku dohodnout po dobrém."

Olympijské osobní doteky

Dnes v noci byly zahájeny olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru a přiznávám, že jsem se na noční slavnostní zahájení nedíval, protože mne úvodní a závěrečné ceremoniály podobných monsterakcí zajímají čím dál tím méně. Ale k olympiádám mám odmalička velmi blízký vztah jako člověk, který sport docela pozorně a dlouhodobě sleduje.

Asi v osmi letech jsem dostal jako dárek obrazovou publikaci o olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kupodivu mi byly úplně ukradené krásné dynamické fotky ze sportovních klání, ale nejvíc ze všeho mě zaujala výsledková příloha. Odtud jsem poznal jména tehdejších velkých sportovců a postupně jsem si k nim kompletoval jejich příběhy. Na olympiádu v Montrealu v roce 1976 už jsem byl - jako desetiletý - připravený s plnou vážností oddaného malého sportovního fanouška, sháněl jsem v tehdejších časopisech co nejvíc obrázků a informací a vlastní sledování her jsem si moc užíval. V roce 1980 jsem slzel, když při ukončení moskevských her odlétal do dáli maskot her - Míša, i když mě štvalo zpolitizování téhle akce, kterou jsem ve své tehdejší naivitě sám považoval především za sportovní. Ostatně, politické souvislosti mě k mému obrovskému vzteku zbavily možnosti sledovat detailně hry v Los Angeles v roce 1984 (tehdejší socialistické země se úporně tvářily, že se vůbec žádné hry nekonají), jen čas od času jsem se mohl dívat alespoň na německou televizi, takže si z té doby dodnes pamatuji některé německé sportovní termíny. No a pak už šly jedny hry za druhými, některé hry jsem sledoval intenzivně, jiné ke mně spíš jakoby doléhaly zdaleka, divácké zážitky mi trochu splývají a nevím, jestli bych je vždy dokázal přiřadit správné olympiádě. Soul, Barcelona, Atlanta, Sydney, Athény, Peking, Londýn, Rio...

Abstraktní svět kůry - znovu za borovicemi do Stupna

Před čtyřmi lety jsem poprvé fotil makroobjektivem své oblíbené čyři veliké borovice na hřbitově ve Stupně a výsledky jsem publikoval v článku Detaily borové kůry - Stupno u Rokycan. Tehdejší fotky se staly základem pro postupně vznikající fotocyklus Abstraktní svět kůry, který jsem si usmyslel v tomto a v příštím roce doplnit a výrazně rozšířit. A tak jsem se s odstupem vrátil znovu na stejné místo, abych se podíval, jak se situace na stupenském hřbitůvku změnila. Ano, borovice jsou pořád na svém místě, za šternberskou hrobkou a trochu stranou běžného hřbitovního provozu. A tak jsem si rozestavil fotografické propriety a skoro tři hodiny fotil - makroobjektivem, ze stativu, s častými prodlevami, když právě vyšlo ostré odpolední slunce, které vůbec fotkám nesvědčí. Snažil jsem se vždycky počkat na světlo rozptýlené oblaky, aby obrazce na výsledných fotkách neměly příliš ostré stíny, ale právě takové, které co nejlépe zvýrazní kresbu na borové kůře.

Kůra se postupem času po šupinkách i po větších plátech odlupuje a já si říkal, jak se asi stejné místo na kůře vyvíjí v čase. Proměňuje se tvar linií nebo i barva ploch? Jenže - jak takové místo, které jsem fotil před čtyřmi lety najít? Podle čeho? Objektiv vždy při detailu zabírá pouhých pár čtverečních centimetrů, to by byla opravdu mimořádná náhoda, kdybych dokázal najít na veliké ploše silných borových kmenů přesně stejné místo, které jsem už kdysi fotil, abychom mohli takové jednoduché srovnání udělat. No, náhoda umí být děvče neosedlatelné, jak ještě uvidíme na konci článku :-).