Olympijské osobní doteky

Dnes v noci byly zahájeny olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru a přiznávám, že jsem se na noční slavnostní zahájení nedíval, protože mne úvodní a závěrečné ceremoniály podobných monsterakcí zajímají čím dál tím méně. Ale k olympiádám mám odmalička velmi blízký vztah jako člověk, který sport docela pozorně a dlouhodobě sleduje.

Asi v osmi letech jsem dostal jako dárek obrazovou publikaci o olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kupodivu mi byly úplně ukradené krásné dynamické fotky ze sportovních klání, ale nejvíc ze všeho mě zaujala výsledková příloha. Odtud jsem poznal jména tehdejších velkých sportovců a postupně jsem si k nim kompletoval jejich příběhy. Na olympiádu v Montrealu v roce 1976 už jsem byl - jako desetiletý - připravený s plnou vážností oddaného malého sportovního fanouška, sháněl jsem v tehdejších časopisech co nejvíc obrázků a informací a vlastní sledování her jsem si moc užíval. V roce 1980 jsem slzel, když při ukončení moskevských her odlétal do dáli maskot her - Míša, i když mě štvalo zpolitizování téhle akce, kterou jsem ve své tehdejší naivitě sám považoval především za sportovní. Ostatně, politické souvislosti mě k mému obrovskému vzteku zbavily možnosti sledovat detailně hry v Los Angeles v roce 1984 (tehdejší socialistické země se úporně tvářily, že se vůbec žádné hry nekonají), jen čas od času jsem se mohl dívat alespoň na německou televizi, takže si z té doby dodnes pamatuji některé německé sportovní termíny. No a pak už šly jedny hry za druhými, některé hry jsem sledoval intenzivně, jiné ke mně spíš jakoby doléhaly zdaleka, divácké zážitky mi trochu splývají a nevím, jestli bych je vždy dokázal přiřadit správné olympiádě. Soul, Barcelona, Atlanta, Sydney, Athény, Peking, Londýn, Rio...

Na žádné olympiádě jsem nikdy nebyl jako přímý divák a nejspíš ani nebudu, protože mne hromadné rušné reje podobného typu moc nevábí. Ale aspoň několik míst, které jsou s olympiádami spojené, jsem mohl při různých příležitostech navštívit. A tak jsem si řekl, že si v dnešním malém olympijském ohlédnutí ta místa a situace, kdy jsem je měl příležitost navštívit, aspoň v rychlosti připomenu, byť jich není mnoho, protože nejsem nijak velký cestovatel. Vlastně jsou jen čtyři:

Architektonicky krásná věž olympijského stadionu v Helsinkách, kde se konaly olympijské hry v roce 1952 a jejich hrdinou (dodnes je mu věnována velká pozornost ve zdejším olympijském muzeu) se stal trojnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek. Moje zkušenost s olympijským stadionem je z roku 2009, kdy se zde (nikoli přímo uvnitř stadionu, ale na vedlejší ulici v olympijském parku) dobíhal helsinský maratón. Sice jsem české vytrvalecké škole svým maratónským časem (o necelé tři hodiny horším než byl ten Zátopkův) nijak zvláštní jméno neudělal, ale přesto mám na zdejší pobyt skvělé vzpomínky. Byl jsem tehdy úplný blogový začátečník a svůj pobyt v Helsinkách jsem popsal v sérii 13 reportáží (bohužel bez možnosti připojit fotky, protože jsem měl tehdy značné technické problémy s publikací článků), které kromě mne skoro nikdo nečetl :-). Vlastní průběh závodu jsem popsal v článku Maratón Helsinki - díl osmý.

O něco horší zkušenosti mám z olympijského stadionu v Amsterodamu (zde se konaly olympijské hry v roce 1928), kdy jsem kvůli problémům s kolenem byl při zdejším maratónu pouze divákem, byť v závodu řádně registrovaným. Ale zážitek z dotyku olympijské historie je zajímavý vždycky, i když "jen" povzbuzujete své momentálně šťastnější kolegy. Tehdy mě upřímně štvalo, že nebudu mít příležitost doběhnout do cíle po olympijské dráze, protože to je prostě vždycky svátek, aspoň já to tak beru.

Nejintenzivnější zážitky mám ale samozřejmě z historického panathénajského stadionu v Athénách (na fotce z velké dálky se skrývá v jediné větší zelené oáze), kde jsem dvakrát (v letech 2007 a 2011) dobíhal ten nejklasičtější možný maratón na trase Marathon - Athény. Pamatuju se, že jsem tu v roce 2007 dělal pár fotek, ale nemůžu je bohužel nikde najít, jsou ještě analogové, takže se skrývají kdesi v šuplíku na starém negativu. Stadion byl postaven pro obnovené olympijské hry v roce 1896 a pak nově zrekonstruován pro soutěže olympiády v roce 2004. Nicméně v těchto místech již byl stadion v antických časech, takže vám můžu upřímně říct, že když po vyčerpávajících 42 kilometrech vbíháte do toho neuvěřitelného prostoru a ještě jste schopni vnímat okolí, proud emocí ve spojení se skoro nepředstavitelnou historií vás prostě rozseká :-).

Osobní nevelkou zkušenost (prošel jsem se pouze kolem jeho obvodových zdí, když jsem tu jednu neděli bloumal místním parkem) mám ještě s olympiským stadionem v Tokiu, kde se konaly hry v roce 1964, ale žádná zajímavější fotka z toho místa se v mém archivu nedochovala.

Nu, myslím, že fotka z olympiského Ria se tady na blogu nikdy neobjeví. Ale ať už jsou olympiády bůhvíjak v zajetí peněz, ať s nimi cloumají politické či dopingové skandály, já je každopádně sledovat budu, protože pro mne je to jako pro sportovního fanouška vždycky svátek. Už dávno tomu nevěnuji tolik času a energie jako kdysi, dnes to beru už s velkým nadhledem a nijak nešílím, když nemůžu sledovat v přímém přenosu vytoužený závod. Vlastně se pokorně postupně vracím ke způsobu vnímání té úplně první olympiády, kterou jsem ve svém životě zaregistroval, k Mnichovu, kde jsem měl taky jen načtené výsledky, ale žádné sportovní klání jsem na vlastní dětské oči neviděl :-).

Tak ať se hry v Riu vydaří, abychom si je mohli někdy v daleké budoucnosti připomenout aspoň tak letmo, jak jsem se dnes pokusil ve stručnosti připomenout několik her minulých :-).