Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna

V prvním dílu třídílné reportáže o mém výletu do míst, ve kterých jsem z donucení strávil skoro rok života na vojně (Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část) jsme se dostali do Janovic nad Úhlavou, pošumavského městečka - v minulosti s velkou vojenskou posádkou, do které se člověk kdysi rozhodně nedostával za odměnu. Kolem rozpadajícího se zámečku poblíž nádraží a přes centrum města a podél frekventované silnice na Nýrsko a (dnes už) dál do Německa jsem se dostal až k potoku Jelenka, který protéká kolem rozsáhlého areálu bývalých kasáren. Je zvláštní, že tohle jméno si vůbec nepamatuji, zřejmě jsem při svém zdejším pobytu měl úplně jiné starosti než zjišťovat jména přírodních krás, byť byly jen pár desítek metrů od mého "přechodného bydliště". Překvapilo mne, jak je příjezdová cesta světlá, protože ve svých vzpomínkách ji mám tmavou a sevřenou, asi proto, že jsem se po ní vracel do kasáren skoro vždycky za tmy a úplně vždy nerad.

Přiznávám, vůbec jsem se nesnažil zjistit třeba na internetu, co na místě kasáren je, ani jestli mě tam pustí. Neprahnul jsem po vstupu za každou cenu. Prostě se někoho zeptám. Nejlépe hned na bráně, kde jsem taky párkrát jako voják musel sloužit a jednou jsem dokonce odtud - jako malou odměnu za nekonečnou buzeraci a těsně před svým odchodem do civilu - vyhlásil všem důstojníkům v neděli poplach, takže museli přijet ze svých janovických a klatovských zahrádek a s obavami z nějakého velkého průšvihu. Tehdy jsem samozřejmě skromně pominul, že to byl čistě můj nápad a provedení, ale dnes už je to promlčené, tak se tedy přiznávám...

 

Brána do areálu bývalé vojenské posádky je krásně opravená a vypadá snad ještě výhrůžněji než kdysi. Kdybych věřil všemu na cedulích na bráně a v jejím okolí, musel bych podlehnout dojmu, že pokud vstoupím (natož s úmyslem fotografovat), budu okamžitě bez vyzvání zastřelen. Skutečnost ovšem není zdaleka tak horká.

Na bráně jsem se poctivě nahlásil místní ostraze, řekl jsem, že jsem se přijel po čtvrtstoletí podívat do míst, kde jsem k mé nevelké radosti vojančil, a zeptal se, jestli můžu dovnitř, areál si v poklidu projít a udělt si pár ilustračních fotek do blogové reportáže. Pracovník ostrahy mi položil pár kontrolních otázek, např. jak se jmenoval tehdejší velitel pluku, u jakého jsem byl útvaru a kde byl ten útvar umístěn, a taky jak se jmenoval můj tehdejší velitel. Když jsem na vše odpověděl správně, přijal mě téměř otcovsky, protože se ukázalo, že byl ve stejné době u útvaru důstojníkem. Ano, pamatoval jsem si i jeho, a když jsem mu řekl o některých svých tehdejších aktivitách, myslím, že i já jemu jsem trochu povystoupil z mlhy dávnověku. Hned po listopadu 89 jsem např. začal svévolně vydávat v daných podmínkách dost provokativní nástěnné noviny (byl to týdenník a vydával jsem ho v neděli, no řekli byste to do mne? :-)), které se mi překotným společenským vývojem zaskočení důstojníci báli zakázat :-).

Když pan sekuriťák zjistil, že jsem tu opravdu "za jeho dob" pobýval, vylíčil mi dopodrobna vlastně celou další historii areálu. Kdy se co opustilo, kdy se co přistavělo, kolik to stálo, kdo tu podnikal a už nepodniká, a taky že je tu "hlídaný režim" už jen přes noc a o víkendu. A že se můžu areálem procházet, jak dlouho budu chtít, a fotit si můžu cokoli a třeba až do večera, když to vydržím.

Asi v nejhorším stavu je paradoxně bývalá důstojnická jídelna. Prý asi přijde zbourat. Právo v ní jíst jsem oficiálně získal až v noci před odchodem do civilu, takže jsem ho nikdy prakticky neuplatnil a rozhodně toho nelituji. Celou vojnou jsem totiž prošel od začátku do konce jako četař - absolvent, povýšen jsem směl být - i kvůli svým zmíněným nástěnným novinám a dalším provokacím - až s odchodem do civilu a mám-li být upřímný, divím se, že mne spíš nesuspendovali. Kdybych vás (spolu se sebou) chtěl rozesmát, mohl bych říct, že jsem dnes vlastně možná ještě oficiálně poručík v záloze. Popravdě, ani nevím, jestli tato hodnost ještě v současné armádě existuje a jestli by na mne měli správné číslo uniformy :-).

Celý areál teď vypadá mnohem mírumilovněji než kdysi. Například tohle dětské hřiště tu kupodivu kdysi nebývalo.

Budova, ve které jsem měl svou chemickou rotu, a kde jsem tedy "bydlel", patří k nejhůře zachovalým objektům v areálu. Pěkně se zelená volně rostoucími břízkami, většinu oken a podlah má vybouraných. Já jsem kdysi "operoval" v prvním patře a kdyby bylo otevřeno, šel bych se dovnitř podívat. Otevřeno nebylo, tak jsem se nevnucoval, i když by nebyl tak velký problém protáhnout se některým vybouraným oknem. Žádný velký komfort to kdysi nebyl a ani o většině osazenstva nemůžu říct, že bych k němu nějak citově přilnul.

Na tomto baráku se kdysi odehrála pozoruhodná "mazácká konference". Dorazili "delegáti" z různých útvarů, většinou ti největší sígři a neformální vládci mazáckého světa, a dlouho a odpovědně rokovali. O čem? Po listopadu 89 parlament přijal nařízení o zkrácení vojenské služby pro různé skupiny vojáků o 2, 4 nebo 6 měsíců. Dlouhodobě fungující systém jasného dělení na "mazáky" a "bažanty" tím byl zásadně narušen, protože najednou nikdo netušil, kdo a dokdy má být vlastně bažantem. Konference se sešla, aby v tom učinila jasno a vydala jasné rozhodnutí, jenže protože nejvlivnější delegáti byli spíš fyzicky silní než intelektuálně zdatní, jejich nová pravidla brzy způsobila, že mazáky se stali téměř všichni, čímž se dlouhá léta pěstovaný systém prakticky zhroutil a už se, myslím, naštěstí nikdy nevrátil do své původní - místy dost brutální a obludné podoby.

Místní kotelna, dnes již modernizovaná. Kdysi jediné místo, kde jste si mohli jednou za čas dát vlažnou sprchu, protože na barácích tekla jen studená. Jednou za týden byla teplá sprcha regulérně, v mezidobí jen za úplatek nebo protislužbu. Kotelníci patřili k místní neformální šlechtě podobně jako kuchaři.

Jednou z nejzachovalejších budov je bývalá plukovní marodka, dnes přestavěná opět pro potřeby nějaké firmy. Pokud si dobře pamatuji, byl jsem tu akutně ošetřen jen jednou - když jsem byl ve skladu zasypán těžkými kovovými krabicemi s nějakou chemickou výbavou a svým spolubojovníkům jsem tak mohl názorně předvést, co doopravdy znamená, když je člověk nesporně "hlava otevřená". Díky oficiálně povolené zafáčované hlavě jsem tehdy získal neformální pověst hospodského rváče :-).

Tahle zeď kdysi oddělovala svět svobodný od nesvobodného. Řekl bych, že nejen betonové pláty, ale i rezatý ostnatý drát jsou ještě původní. Za plotem vykukuje budova bývalé důstojnické ubytovny, dnes už jen ubytovny "bez přívlastku".

K mému překvapení prošly některé vojenské baráky velkou rekonstrukcí a byly přestavěny na normální byty s předzahrádkami, dětskými prolézačkami, popelnicemi, stáními pro auta. Pesimističtí prognostici mohou tvrdit, že jednou bude bydlení za zdí s ostnatým drátem a s placenou 24 hodinovou ostrahou tím nejvyhledávanějším, kdo ví. Já pořád optimisticky doufám, že výrobci ostnatého drátu nebudou mít trvalou konjunkturu.

Z jednoho z těchto oken kdysi vyhodil opilý vojín Robert O. televizor, protože se mu právě nelíbil televizní program, což je gesto, na které si občas před televizní obrazovkou vzpomenu a zpětně oceňuji jako projev otevřené kritické mysli. Kupodivu, ve svobodné společnosti se z něho později nestal vážený filmový nebo literární kritik, ale pokud vím, zůstal ke své vlastní škodě u opilství.

Původní obrovský asfaltový "buzerák" se využívá jen zčásti a nárazově. Někdy jako poněkud naddimenzované parkoviště, bývá zde prý stanoviště Rallye Šumava. Kolikrát jsme tu museli nastupovat, cvičit či pochodovat, radši počítat nebudu. Dobře si ale pamatuju, že jedno kolečko kolem areálu při ranní rozcvičce byla pěkná štreka. Bílá budova je modernizovaná bývalá jídelna mužstva. Dnes prý kuchyně stále funguje, jen většina jídla se odtud vozí ven.

Ze symbolů bývalých dob tu toho naštěstí moc nezůstalo. Ve štítu jednoho z baráků jsem našel starý oprýskaný československý znak, který jsem si přiblížil teleobjektivem.

V budově bývalého štábu, které se většina obyčejných vojáků snažila vyhnout, jak jen to šlo, je dnes sídlo jakési firmy. Kdysi se tu vážně probíraly a spoluvytvářely plány úderů na západní Evropu, NATO bylo tím největším možným strašákem. Mimochodem, pokud bylo na některé ze zásobovacích tras do kasáren zabaveno hlídkou větší množství alkoholu, občas se právě na "buzeráku" zabavený líh obřadně a před nastoupeným útvarem vyléval do kanálu. Vždycky jsem měl dojem, že u důstojníků pak byl "efekt Pavlovských psů" při takové "exekuci" mnohem silnější než u běžného mužstva.

Myslím si, že jednou bude tenhle areál možná docela fajn obytnou zónou, ale pár let to ještě potrvá. Setrvačnost "ducha místa" bývá větší, než to vypadá od smělých architekturních záměrů čerstvě narýsovaných na prknech nebo počítačových obrazovkách. Rád jsem se tu prošel a prohlédl si, co se změnilo a co zůstalo beze změny; byť mohu v některých ohledech vypadat jako staromilec, v tomto případě fandím jednoznačně první variantě.

Nevím, nevím, jestli si to ještě někdy přijedu osobně zkontrolovat. Pokud jezdím na návštěvu jednou za 26 let, odhaduji, že už se sem mockrát nedostanu.

Pozn.: V posledním třetím dílu reportáže se vydáme pár kilometrů nad Janovice - na velmi zajímavý hrad Klenová. Kdysi mi připadal právě kvůli sousedství s vojáky a s tankovým cvičištěm jako poslední výběžek svobodného světa, který je kvůli tomu spíš přehlížený a opomíjený, dnes jde, myslím, o velmi pevně zakořeněné místo na mapě českého kulturního světa.