Když jsem 1. září 1990 ráno v mírně opojeném stavu opouštěl bránu kasáren nepříliš chvalně proslulého motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, čerstvě povýšený z četaře - absolventa na podporučíka bývalé lidové armády, vracel jsem se do úplně jiného světa, než ze kterého jsem před jedenácti měsíci nedobrovolně přišel. "Venku" se změnilo skoro všechno: Vláda komunistické strany v mezidobí zaplaťpánbůh padla, postupně se razantně měnila většina podmínek života, jen lidé - kupodivu - zůstali stejní. Vůbec jsem nevěděl, co mne po návratu do normálního světa (protože ten "za branou a za zdí s ostnatým drátem" měl věru do normálního daleko) čeká a kudy se bude ubírat můj život. Budu dělat výzkumnou práci, do které jsem před vojnou stihl pouze nastoupit? Kde budu bydlet? Budu umět naložit s čerstvě nabytou svobodou (v obecném i velmi konkrétním smyslu, protože nejenže jsem se vracel do nesrovnatelně svobodnějšího způsobu života, ale také jsem byl po delší době docela čerstvě nezadaný)? Co vlastně od života chci a co jsem připravený mu dát? A jen úplně vzadu v koutku duše jsem si říkal i to, jestli se sem ještě někdy v budoucnu podívám: do místa, které jsem byl nucen skoro rok považovat za svůj náhradní domov. Místo za lidi v něm žijící sice tak docela nemůže, na druhou stranu je i částečně formuje. Co bych tu po návratu v budoucnu asi našel?
Asi před týdnem jsem se po dlouhých 26 letech rozhodl, že to vyzkouším. Vlastně to není nijak daleko - asi 3 hodiny vlakem z Dobřichovic. Jde jen o to jednou nemít nic lepšího na práci, anebo to lepší na práci (protože něco takového se najde vždycky) projednou odložit na později. Tak jo, zkusím to. Zkusím se po víc než čtvrt století podívat do míst, kde jsem byl na vojně. Ve srovnání s mnohými jinými si na to, jakým způsobem jsem vojnu prožil, vlastně nemůžu stěžovat. Nikdo mě nešikanoval, nikdo mne fyzicky nenapadl; naopak jsem jednoho provokujícího spolubojovníka fyzicky napadl já, poprvé a zatím i naposled v životě, čímž jsem - v prostředí vyznávajícího víc hrubou sílu než jemné intelektuální finesy - významně nabyl na vážnosti :-). Ani v nejmenším však nepodléhám nostalgii, nevzpomínám se slzou v oku na veselé historky (i když i ty byly, samozřejmě, takové jsou schopny se odehrát i v nejpekelnějším pekle) ani s velkým odstupem nenacházím na své vojenské službě moc pozitivního. Byl to rok života, který považuji za víceméně ztracený, násilné zdržení, během kterého člověk mohl udělat mnoho pozitivního, kdyby nedřepěl za zdí v prostoru s úplně jinými životními pravidly a občas taky bez nich. Nepatřím rozhodně k těm, kteří by takovou vojnu přáli současným mladým - ostatně většinou jen proto, že oni sami se jí nedokázali vyhnout, i když by bývali byli rádi. Jsem rád, že taková vojna už není a věřím, že ani nikdy nebude.
Odjezd na mou sobotní "cestu do minulosti" byl poněkud hektický. Počítač mi poradil ranní spojení, které se nakonec neukázalo být reálné - kvůli chaosu s lokálními železničními výlukami. Spoj, který ještě včera měl jet, dnes už nejel, a já zjistil, že cesta mi kvůli hloupým průtahům nebude trvat tři hodiny, ale s prostoji na nádraží v Berouně a v Plzni skoro pět. Musím říct, že mě to trochu rozzlobilo. Hned prvním vlakem jsem oproti očekávání dojel jen do vedlejšího městečka, kde jsem musel půl hodiny čekat na další vlak (na který, kdybych to tušil, jsem mohl čekat ještě doma v kanafasu). Mezitím mi v Berouně ujel rychlík, přičemž ten další zase neměl přípoj v Plzni. Kdybych už neměl koupenou jízdenku tam i zpátky, nejspíš bych se vrátil domů. No a když jsem tak vystupoval v Berouně z vlaku a přemýšlel, co na nádraží budu tu hodinu dělat, nádražní rozhlas mi oznámil, že k vedlejšímu nástupišti právě přijíždí zpožděný rychlík do Železné Rudy. Ano, přesně ten, kterým jsem chtěl původně jet a který už jsem v duchu oplakal. Počkal na mne jako věrný zpožděný pes. V Berouně jsem tedy nakonec nečekal hodinu, ale necelé dvě minuty. Na tu ranní bídu to nakonec nebyl až tak špatný začátek.
Vlak, kterým jsem jel, je podle jízdního řádu přímý rychlík z Prahy do Železné Rudy, takže stačí jednou nastoupit a odveze vás na posezení až do Janovic, což je kousek za městem Klatovy směrem k Šumavě. Důležitá je ovšem nenápadná formulace "podle jízdního řádu". O jeden vlak jde totiž pouze "papírově", ve skutečnosti musíte na rozkopaném plzeňském nádraží z vlaku křepce vyskočit, přeletět několik výkopů, porušit něco zákazů vstupu, proběhnout hlavní budovou a podchodem vyjít z nádraží až na jeho druhém konci, kde na tzv. provizorní koleji stojí úplně jiný vlak, ale se stejným číslem jako ten, který jste před chvílí opustili. Celý zbytek cesty se pak tento dýchavičný náhradník kvalit obyčejného osobáku namyšleně tváří jako rychlík z Prahy.
Z Plzně jsme pak už pokračovali bez větších problémů, takže jsem do Janovic dorazil jen s půlhodinovým zpožděním, chvíli před jedenáctou. Na janovickou expedici ve vlastních dávných vojenských stopách jsem měl plných šest a půl hodiny, po kterých se podobným podvodným rychlíkem chci vrátit zpátky.
Pojďme se tedy - dříve, než se dostaneme k areálu bývalých kasáren kousek za městem - podívat na pár míst, které je možné potkat cestou:
Kousek od nádraží je zámeček Veselí na Úhlavou, postavený na místě staré tvrze v polovině 19. století. Měl nepříliš poklidný život, za války byl zkonfiskován jako židovský majetek, po válce ho nějakou dobu místní zemědělské podniky a já ho pamatuji jako místo, kde žilo několik cikánských rodin. Už za doby mého vojančení byl na spadnutí, ale jeho věžička - vykukujíc zpoza hustých korun okolních stromů - mi vždycky optimisticky kynula v okamžiku, kdy jsem z nějakého důvodu šel na nádraží. A tak jsem při svém výletu nemohl zámeček vynechat. Areál je nepřístupný, ale úplnou náhodou jsem se přichomýtl k zadnímu vchodu, kde jeden ze členů místního spolku za záchranu zámku zrovna navážel do zahrady nějaký materiál a dovolil mi vejít brankou kolem vzrostlé chráněné borovice a nahlédnout dovnitř. Jen pozor, říkal mi výhrůžně, padají cihly. Nechodit moc ke stěnám! Jen nakouknout!
Vím, pro milovníky dávné historie není novogotický romantický zámeček starý asi jako průměrně vzrostlá sloní želva nic moc. Pro mě má přesto zvláštní kouzlo a byl bych rád, kdyby mu bylo aspoň nějakou dobu dopřáno být takový, jak se kdysi při jeho stavbě počítalo. Neměl pro to v rušných časech věru moc příležitostí. Prý už jsou sebrané peníze aspoň na základní opravu věže, která je nejzachovalejší. Mimochodem, podle literárních pamětí pravnučky dřívějšího majitele byla uvnitř věžní kupole pozorovatelna vybavená dalekohledem a přístupná jen po provazovém žebříku. Ruku na srdce, vy byste jako děti něco podobného nechtěli? Já teda jo! :-)
Některá význačná místa, např. kostely, se na pozadí běžících let moc nemění. Ani ten janovický není moc jiný než býval. Jen je celkem slušně opravený a nikomu nepadá na hlavu. Janovice jsou podle mne dost vykořeněné místo: Žili tu němečtí usedlíci, keří byli vyhnáni (zvláštní, mám ve vzpomínce pohled na starý zarostlý německý hřbitov, ale žádný jsem na očekávaném místě nenašel, je tedy pravděpodobné, že si ho sem jen můj mozek omylem přesunul z nějakého jiného kdysi navštíveného místa), a pak tu žili dlouhá léta vojáci, kteří pak byli de facto "zrušeni", byť už tentokrát ne vysídleni.
Náměstí se hodně změnilo, dnes mu dominuje velký kruhový objezd. Kdysi tu přežívalo mnohem více hospod, které byly oblíbeným místem trávení vojenských vycházek. Kde ale ty hospody byly a jestli nějaké zůstaly, tím už nemohu sloužit, nejnže se paměť krátí, ale na vojně jsem nebyl zrovna hospodský typ a hlavně tu bylo velmi málo lidí, se kterými bych šel rád a s chutí na pivo.
Tenhle zdobný dům na náměstí je dnes taky určitě mnohem výstavnější než býval. A hlavně se nějak nemohu upamatovat, že by na něm koncem roku 1989 visela deska na paměť americkým osvoboditelům Janovic, jako visí teď :-). Ale třeba tam byla a já si jí jen nevšiml.
V následující druhé části reportáže dojdeme podél potoku jménem Jelenka až k místům, kde kdysi stávala janovická kasárna, a podíváme se, jestli z jejich areálu, kde jsem kdysi byl nucen strávit o mnoho více času, než bych byl ochotný, kdyby to záleželo jen na mně, vůbec ještě něco zbylo. A jestlipak tu po Čerfovi, který měl ovšem tehdy ještě do Čerfa velmi velmi daleko, taky něco po tak dlouhé době zůstalo?
Druhý díl reportáže najdete v článku Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.