čtvrtek 11. srpna 2016

O krátkém nástupišti

Vždycky nemá člověk náladu psát. V noci mizerně spal, z přemítání nad smysly a nesmysly života ho bolí hlava, pokecal si kečupem novou košili, naši olympionici jdou od porážky k porážce a vlak má navrch zpoždění, takže přijede domů skoro až za tmy. V takové dny by mělo být zakázáno psát na blog veselé historky. Přinejmenším ty dlouhé. Povoleny mohou být za určitých okolností krátké veselé historky. Krátké jako.... jako nástupiště, napadlo mne automaticky. Zdá se vám to jako podivné přirovnání? Mně by se ještě nedávno taky zdálo. Ale tohle pondělí jsem změnil názor.

V pondělí jsem jako každé ráno jel vlakem do práce. Dopřávám si ten luxus hromadného cestování, abych se mohl bezstarostně pohroužit ve snění a neriskoval přitom náraz do svůdných svodidel. A ke snění mívám každé léto mnohem větší prostor než normálně, protože na naší železniční trati probíhají tradiční české letní výluky, takže vlaky jezdí méně často, kratší a pomaleji. Jsem na to už zvyklý a snažím se kvůli takové malichernosti nerozčilovat. Pak mne ovšem dokáže ,ile překvapit, když vlak ráno bez varování přijede na minutu přesně, má standardní délku, takže se uvnitř netísní davy zívačů navzájem si narušujících intimní zónu, a pokračuje tempem, připomínajícím nejméně allegretto.

A tak se nám jednou za dlouhou dobu podařilo přijet na pražské hlavní nádraží včas. Projeli jsme vinohradským tunelem a všichni cestující se - natěšeni, že budou v práci dříve než obvykle - zvedli, aby v polospánku naučenými pohyby vlak opustili. Jenže - nebylo kudy. Dveře se neotevřely, ani když jsme pěkně poprosili, a i kdyby se otevřely, nebylo by kam vystoupit. Tedy bylo: Do prázdna - s dopadem do kamenitého kolejiště.

Lidé po sobě začali ustaraně pokukovat a hledali v cizích obličejích záblesk vysvětlení. Celých deset minut se nestalo vůbec nic. Vlak stál se zavřenými dveřmi, s lidmi uvnitř. Pak nám praskající hlas průvodčí sdělil, že jsme omylem dojeli ke krátkému nástupišti, a proto nás z bezpečnostních důvodů nemohou pustit ven. Jako bychom se jim snad něco chystali rozbít! (jako by to ještě šlo). Ono krátké nástupiště znám, často z něj jezdívám, vejdou se tam tři vagóny, šest už nikoli. Kdoví, jestli vlak pustil ven aspoň ty, kterým bylo nástupiště k dispozici. Nás vzadu ne. Museli jsme pěkně pokorně počkat, až "po hlavní koleji" přestanou křižovat rychlíky vyšší kvality a pendolina a my budeme moci z naší vedlejší koleje v nestřeženém okamžiku povyjet; těžko čekat, že by se na železnici dal využít "zip". Až pak jsme zacouvali zpět do tunelu, v něm jsme pár minut počkali, až železničáři proměří, jestli na druhý pokus již bude nástupiště dostačovat, a teprve poté jsme naši loď zdárně dokormidlovali do přístavu s dostatečně dlouhým molem. Ano, molem, možná proto původní allegretto notně zpomalilo a dostalo molový nádech. Výsledné zpoždění nakonec dokonce trumflo ta každodenní. Přesto to nebylo obyčejné ráno, protože naše zpoždění se nedalo svést na tradiční práci v kolejišti ani na poruchu zabezpečovacího zařízení. Prostě nám přistavili omylem krátké nástupiště. Komu se to poštěstí?

Až budu jednou bělovlasým kmetem na sklonku života, pokusím se někomu z posledních sil předat tuto načerpanou zkušenost. Zatvářím se jako otec Fourat a s pohledem věštecky upřeným do neurčité dáli sdělím lidem ze svého blízkého okolí poselství své životní moudrosti: "Dlouhým vlakem nikdy nezajížděj ke krátkému nástupišti!" A jestli ti lidé "v mém blízkém okolí" do té doby nebyli psychiatričtí zřízenci, brzy po mém expozé jistě budou. A jen vy budete vědět, co tím otec Fourat vlastně myslel.

Vidíte, varoval jsem vás hned na začátku: Ve dnech, ve kterých je člověk jen velmi málo vrlý a jeho hlavou cloumá "prrrrokletá chorrrroba, trrrrýznící rrrrod Krrrratzmarrrrů po celá staletí", by neměl psát veselé historky. Anebo by k nim měl aspoň na závěr připsat pro jistotu varování, že byly ve skutečnosti docela veselé...



Srpnová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:

Stanice č.1 (rok 2016): Několik fotek mimo jiné i ze zajímavých půdních prostor kláštera v Emauzích jsem představil ve fotočlánku Několik fotek z návštěvy Emauz.

Stanice č.2 (rok 2015): Když jsem psal v únoru loňského roku článek Tajemné válečky u Karlova mostu, ještě jsem netušil, že si na Kampě v kouzelném domě s balkónkem, na kterém jsou dřevěné válečky umístěny, díky tomuto článku najdu přátele a že se budu moct do míst, která jsem při svých vycházkách Prahou jen tiše obdivoval, podívat na vlastní oči.

Stanice č.3 (rok 2014): Z letního měsíčního putování po Japonsku jsem tentokrát vybral doslova hektickou reportáž V Tokiu pod mostem (i s vloženým Haiku svatojánských poutníků).

Stanice č.4 (rok 2013): V říjnu 2013 jsem dostal řetězový dotazník s deseti otázkami, na které jsem odpověděl v článku Dotazník od Vendy.

Stanice č.5 (rok 2012): Jeden z nejpolitičtějších zdejších článků se jmenoval O ukradené tlačence a církevních restitucích. O čem článek pojednává, je nasnadě.

Stanice č.6 (rok 2011): Na tomhle blogu se dá občas číst i poezie. Tedy - lépe řečeno - kousky v řeči mírně vázané. Dnešním zástupcem bude básnička Planetárium.

Stanice č.7 (rok 2010): Viděli jste nekdy úplně zblízka kudlanku nábožnou? Podívat se na ni můžete v článku Za kudlankou nábožnou, na který k mému překvapení odkazují i někteří čeští kudlankáři.

Stanice č.8 (rok 2009): Shodou okolností u dnes zmíněného "krátkého nástupiště" se odehrával děj jednoho příběhu před více nž sedmi lety. Jedním z nejrannějších zdejších textů je článek O vlakovém umělci.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.