O vlakovém umělci

Přišel jsem na nástupiště právě ve chvíli, kdy on - spokojen se svou prací - nástupiště opouštěl. Zatímco já přišel nudně oficiální cestou podchodem, on přehopkal s grácií provazochodce přes rozvětvené kolejiště na vedlejší nástupiště, aby se jako v galerii mohl pokochat z odstupu. Vláček - donedávna standardně šedý, teď vypadal jako indiánská včelka Mája na válečné stezce po několika dávkách LSD. Barevný dojem byl ohromující. O existenci některých z použitých barev jsem dodnes neměl tušení - a to jich displej mého mobilního telefonu prý podle reklamy dokáže rozlišit 16 miliónů.

Telepatie! Jen jsem pomyslel na mobilní telefon, umělec uchopil pevně ten svůj a zaměřil čerstvě obarvený čumák vlaku v hledáčku, aby si udělal fotku. V ten okamžik jsem mu vlezl do záběru a zvědavě očumoval detaily. Vždycky když přijelo něco takto vyzdobeného, přemýšlel jsem, jak asi dílo vzniká. Jestli se performer opatrně vkrádá do potemnělého depa někdy za jasné měsíční noci nebo naopak za letního časného rozbřesku, kdy už je na barvy lépe vidět, ale ostraha má ještě půlnoc. Bral jsem to obojace - jako projev nespoutaného výtvarného názoru (pravda, hranice mezi prostým neumětelským vandalstvím a opravdovým výtvarným počinem není zcela zřetelná a každý z nedobrovolných diváků ji může mít posunutou jinam) i jako neúctu k výtvarnému názoru někoho jiného - v tomto případě autorů celkem povedeného designu lokomotivy.

Umělec mi dal šanci pokochat se a odejít. Já se ovšem pokochal a zůstal jsem. Znervózněl. "Nemoh bys jít kousek stranou?" zavolal na mne přes kolejový příkop jako obránce hradu na dobyvatele.

"Nevadí mi, když si mne někdo fotí," odvětil jsem a napózoval jsem mu. Bylo vidět, že svádí vnitřní boj s pokušením přehopkal přes pavučinu kolejí zpátky a přesvědčit mne k odchodu ze záběru neverbálně, protože takto jsem vypadal jako autor grandiózního díla já. Počet lidí na nástupišti ale postupně stoupal a on se zjevně byl ochoten k autorství hlásit jen na dálku.

"Vypadni, chci si udělat fotku!"

"A proč?" zeptal jsem se. K autorství díla se ale veřejně nehlásil ani na dálku.

"Prostě se mi to třeba líbí!"

I já jsem si tedy vzal na pomoc mobil a namířil jsem pro změnu na něj.

"Co to děláš?" vyděsil se, že bych mohl být policista v civilu.

"Fotím si tě," odvětil jsem klidně.

"A proč?" Do odjezdu vlaku chyběla už jen chvilka.

"Prostě se mi třeba taky líbíš," snažil jsem se zachovat jeho logiku. Vyděsil se, že bych mohl nebýt policista v civilu.

Na nástupiště přišel výpravčí, podíval se na hodinky jako fotbalový rozhodčí v okamžiku, kdy už končí hrací doba. Stále nervóznější umělec měl poslední šanci. Přece musím do vlaku nastoupit! Přece kvůli tomu, abych mu zkazil fotku, nebudu čekat celou hodinu na další vlak. Musel jsem naskočit a přestat bránit dílo před tím, aby jeho autor zaplavil večer internet barevně nepovedenými kopiemi tak krásného originálu. Stáli jsme proti sobě jak při archaickém souboji na pistole s namířenými mobilními telefony. Rozhodl jsem se ustoupit a na poslední chvíli nastoupit do vlaku. Hodina je dost času, který se dá užít lépe než zevlováním na nástupišti plném holubího trusu.

"Franto, to seš zase ty? No počkej, až tě dostanu do ruky!" ozval se zvonivý bas pana výpravčího. Franta si ho teď poprvé všiml, dosud se plně soustředil na mne a na včelku Máju. Dal se na vyděšený útěk. Přeskákal ještě přes několik nástupišť a za chvíli zmizel ve Vinohradském tunelu. Podíval jsem se na výpravčího s otazníky v očích.

"To je můj syn," prohlásil výpravčí pyšně. "Miluje vlaky jako já!"

Nastoupil jsem a výpravčí foukl do píšťalky. Doufám, že jeho potomka v tunelu nepřejedem. Byla by to škoda, protože jednou z něj bude velký umělec. Nebo výpravčí.