Jednou, cestou z práce, spatřil jsem duhu. Byla krásně standardně vybarvená, klenula se nad řekou a přilehlými kopci a zespodu se její malebný oblouk snažil propíchnout vysílač Cukrák. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby nebylo téměř jasno a v širokém okolí (kam oko dohlédlo) nebylo stopy po dešti. Ta duha tam neměla být, leč byla, neměla se klenout, leč klenula se, hrdá a plná jasných barev, nezávislá na slunci i na dešti, prostě chtěla být, tak byla - přírodním zákonům navzdory.
Je zajímavé, že když někde něco má být a není, většinou nás to příliš nevyvádí z míry - jako bychom to čekali a byli na to zvyklí, prostě zase obyčejný nepořádek, se kterým se tak nějak počítá. Zatímco nemá-li někde něco být a je to tam, dokáže nás to často vykolejit. Mého známého takto vykolejila obyčejná značka Jiné nebezpečí umístěná v prostoru, kterým projížděl na kole z kopce, často dost rychle a často bez držení. Můj známý, který do té doby nevěděl, co Jiné nebezpečí vlastně znamená, se o značku zastavil, zatímco jeho kolo ještě samospádem pokračovalo. Když kamarád zase po několika týdnech mohl začít mluvit, všem nám Jiné nebezpečí vysvětlil a od té doby viděl věci i tam, kde podle mínění většiny nejsou. "Co je mi do mínění většiny? Já tam ty věci vidím, tak co?" No a já tam tak viděl duhu na jasném nebi. Byla pro mne nezpochybnitelná, ale něco mi bránilo zeptat se pro jistotu kolemjdoucích, zda ji vidí právě tak jasně jako já. Co kdyby ne? Co bych si s darem vidět duhu tam, kde není, počal?
A od té doby se kolem mne začaly dít divné věci. Dříve tak jednoznačné přírodní zákonitosti začaly selhávat. Někdy, když jsem se koupal, nebyl jsem nadlehčován ani polovinou tíhy vody mým tělem vytlačené, jak mi měl zajišťovat zákon Archimédův. Anebo jsem se naopak plácal bezmocně na hladině neschopen se ponořit aspoň o kousek, když vztlaková síla z neznámých příčin triumfovala. Když jsem hrál s přáteli kulečník, úhly odrazu se od úhlů dopadu značně lišily, ač se podle učebnic měly rovnat. U mých soupeřů ale bylo vše v pořádku a já jim pak v té nerovné soutěži nemohl konkurovat. Působil-li jsem na jakékoli těleso (třeba na pytel cementu) stálou silou, ani v nejmenším se nesnažilo pohybovat rovnoměrně zrychleně, většinou se sotva pohnulo. Ženy s velkou hmotností, i když měly být podle gravitačního zákona výrazně přitažlivější než ženy - s prominutím - lehké, mne nepřitahovaly (a nutno říct, že ani já je). A tak dále, mohl bych vyjmenovat prakticky všechny zákonitosti, co jich ve fyzice je, všechny v mé přítomnosti selhávaly, snad kromě zákonů relativity, ale u těch člověk stejně nikdy neví.
Tehdy jsem zjistil, že i když u nás na různé zákony dozírá kdekdo, nemáme žádný orgán, který by dohlížel na dodržování přírodních zákonů. Zkoušel jsem policii, státní zastupitelství, ombudsmana i prezidentskou kancelář, ale nikde to nemají v popisu práce. Všichni se domnívají, že přírodní zákony platí jaksi samovolně, bez dohledu a vynucování. Proto všechny vyzývám: Využijme toho, dokud to jde. Přestaňme být vazaly fyzikálních pouček a dopřejme si duhu ne tehdy, kdy je to milé přírodním silám, ale tehdy, kdy je to milé nám. Uvidíme, kdy to úřady přestanou tolerovat a Ministerstvo spravedlnosti vytvoří příslušný zákoník. Za nepatřičnou duhu pak třeba budete moct dostat dva roky natvrdo.
Zítra plánuji spatřit v pravé poledne polární záři. Dokud je ještě čas!
Já myslím, že se to nebude postihovat tak nerozumně. Kam by stát přišel, kdyby každého za kdejakou malichernost zavřel a daňoví poplatníci by ho museli dva roky živit. Za tu duhu určitě dostaneš jen mastnou pokutu. Začni šetřit. :-)
OdpovědětVymazatDnes už jsem chytřejší: Duhu vidím, ale zapírám ji :-).
Vymazat