O dívce, která maratónskou polévku solila

Hned první sousto jsem skousl velmi opatrně. Přece jen - rybí polévka, co kdyby v ní byly kosti? A byly! Tedy myslel jsem si, že byly. Ta první byla opravdu velká a ostrá na všech stranách. Opatrně jsem ji vyplivl, abych si nepropíchl jazyk, a zjistil jsem, že nešlo o kost, ale o kus odlomeného průhledného tvarovaného plastu. Zakuckal jsem se. Čím dál tím jasněji zjišťuju, že moje zítřejší účast na pražském maratónu je při současném stavu mého organismu riziko hraničící s hazardem. Jsem hazardér? Určitě ne takový, abych si k obědu chroupal plastové kousky a zapíjel je rybí polévkou.

Jsem pořád na pochybách. Rozum ví, že bych se měl napřed doléčit a teprve pak běhat. Připadám si jako horolezec, který před sebou vidí vrchol vytoužené osmitisícovky a dobře ví, že když půjde dál, nejspíš nebude mít sílu se vrátit. Rozum velí obrátit se a šupem dolů. Srdce chce dál, byť sotva tluče. Kdyby tak někdo zrušil mou účast místo mne! Já bych pak mohl být naoko naštvaný, ale nebylo by to na mně. A konečně bych si mohl klidně lehnout a pořádně se vypotit.

Mám rád pohádky, takže dobře vím, že - je-li v polévce něco, co do ní nepatří - je třeba pátrat po dívce, co polévku solila. Bývá to milé usměvavé děvče, často královského rodu, které si vás kdysi vyhlédlo na plese. Přemýšlím, kdy jsem byl naposled na plese a vyšlo mi, že má-li jít o dívku přijatelného ročníku, musela mne na plese spatřit tak v pěti šesti letech. Pokud mne celou tu dobu hledala, její zaujetí pro věc musí být značné, jistě zažila mnohá dobrodružství a bude to tedy zkušené děvče do nepohody. Zvedl jsem se od stydnoucí polévky a s kouskem plastu jako s Popelčiným střevíčkem v ruce jsem vyrazil do kuchyně.

"Bohužel, místa v letošním závodě už jsou obsazena, ale zapíšu si vás na seznam čekatelů a pokud si někdo nevyzvedne své startovní číslo, bude nahrazen čekatelem podle pořadníku." Zapsal jsem se tedy coby čekatel číslo 57. V pátek večer se uvidí, kolik lidí nepřijelo a přijde řada na nás, náhradníky. Odkašlal jsem na slečnu pořadatelku své nacionále, protože jsem zatím ještě nebyl schopen normální řeči. Ano, dnes mám podle plánu podléhat záchvatům dávivého kašle, to souhlasí. "Ale přijďte hned v sobotu ráno! Čím dřív, tím lépe." Přijdu, samozřejmě, co bych pro svou účast neudělal! Starej Masoch hadr.

Přestože mi obsluha naznačovala, že bych jako nepovolaný neměl, vstoupil jsem odhodlaně do kuchyně. "Kde je dívka, která polévku solila?" zeptal jsem se zostra a panovačně jako zasloužilý feudál. V polévce sice nebyl zlatý prstýnek s briliantem, ale šlechta už dnes není, co bývala, a chudoba, jak známo, cti netratí, zvlášť když je člověk hrabě. Bude to tedy chudá dívka, která se v době, již budou archeologové budoucnosti jednou nazývat starší dobou plastovou, nemohla vyjádřit jinak než plastem. Rozhlédl jsem se po kuchyni, ale žádnou milou dívku jsem nespatřil. Kdepak ji asi v jejím čisťounkém myším kožíšku schovávají? Určitě tu dělá načerno!

Přišel jsem tedy hned v sobotu ráno. Kašlal jsem pořád stejně a nemohl jsem se pořádně nadechnout, což jistě při maratónu stejně nebude potřeba. "Musíte ještě počkat. Zatím se nám vrátilo 40 registrací, takže ještě 17 a máte to i vy. Když přijdete tak za tři hodiny..." řekla mi včerejší pořadatelka. No, je to komplikovanější, než jsem očekával. Mám tedy ještě tři hodiny na to, abych dospěl k logickému rozhodnutí, že letos prostě nepoběžím. Zkusil jsem se proběhnout. Nohy těžké, plíce zurčí jako meluzína. Po pár rychlejších krocích další záchvat kašle. Mám se tam ještě vrátit? Hodím si padesátikorunou (kovovou). Když padne lev, půjdu se přihlásit. Když Pražský hrad, jedu domů! Není nad to alibisticky své rozhodování přesunout na někoho jiného. Padlo mi šest lvů za sebou. Tři hodiny uplynuly, jdu se tedy přihlásit.

Ukázalo se, že polévku nesolila usměvavá štíhlá dívka feudálního původu. Na mou otázku se zvednul chlap veliký asi 220 centimetrů, v kilech asi to samé. Jak se ukázalo, ukrajinský jaderný fyzik, který se shodou okolností - jak jsem správně odhadl, načerno - živí jako kuchař, tedy něco podobného jako když se já jako chemik živím prací v bance. Myší kožíšek v jeho velikosti by musel být ze stovek, tisíců myší. Postrach zelených celé střední Evropy! Byl naštěstí přátelštější než se jeho kilogramy, centimetry a národnost zdály být. Já jsem také zapřel drobné plastové nedopatření a svedl jsem svou nečekanou návštěvu restauračního zázemí na to, že mně dnes chutnalo opravdu neobyčejně. Protože v mezidobí kdosi moji polévku dojedl, vypadalo to docela věrohodně. Šli jsme pak dokonce spolu s přátelským kuchařem na večeři a pěkně jsme si popovídali o teorii velkého třesku.

"Zatím ještě chybí sedm vrácených startovních čísel. Ale přijďte večer, uvidíme, třeba to ještě vyjde. Čím později, tím lépe," děla pořadatelka. "Ale vždyť jsme měli mít jasno už dnes ráno, co to máte za pravidla?" naštval jsem se. Konečně jsem měl jiný důvod, proč se závodu nezúčastnit, než vlastní fyzickou nemohoucnost. "Večer už nepřijdu, nebaví mne dělat vám tu šaška. Pěkně si mne škrtněte, doprošovat se nebudu!" prohlásil jsem s obličejem vážným jako předávání cen Thálie. Pořadatelka byla sice zaskočena mým tónem, ale nelenila, škrtla si můj řádek č.57, takže se číslo 58 zatetelilo blahem, protože jeho šance na účast v závodě se výrazně zvýšila.

Vyšel jsem z maratónského pavilónu jako jiný člověk. No, nedá se nic dělat, prostě mi protentokrát nebylo přáno. Konečně si můžu zakašlat, jak se mi zlíbí, a taky se trošku najíst. Co třeba si zajít na nějakou dobrou rybí polévku?