Konečně jsem taky součástí statistiky

Už jsem si skoro připadal, jako bych nepatřil do slušné společnosti. Vždyť skoro všichni lidé, které znám, už se stali součástí nejsledovanější statistiky poslední doby a jen já pořád ne a ne se správně zařadit. Přitom jsem se od začátku před "sčítačími komisaři" nijak neskrýval: Nenechal jsem se zazdít ve sklepení ani jsem se nepřestěhoval na opuštěný ostrov. I v době, kdy dost lidí zůstávalo doma na homeofficu, jezdil jsem pravidelně do práce hromadnou dopravou, setkával jsem se s lidmi i v době, kdy se to tak docela nesmělo (dávnou undergroundovou atmosféru jsem si oživil třeba při patnácti komentovaných prohlídkách své malé fotovýstavy Začátek velké cesty v Divadle Kámen, která mě doprovázela skoro celý minulý rok), chodil a jezdil jsem skoro každý den po Praze, účastnil se řady pracovních i zcela nepracovních schůzek, ale pořád nic. Lidé kolem mne ve frontě na zařazení do statistiky občas předbíhali, aniž by dodržovali základní pravidla bontónu (přece jen už nejsem žádný žabec, ale ve frontě na statistiky si na mě i tak kupodivu kdekdo dovolil). Až teď se mi povedlo prodrat do dveří. Ano, konečně i já byl poctěn dlouho očekávanou návštěvou covidového viru, a statistici si tak u mého jména mohli s úlevou udělat čárku.

Od začátku celého toho covidového informačního guláše, ve kterém se nepřehledně míchaly vůně jednotlivých mutací, žonglovalo se s typy protilátek, kořenilo se základními i posilujícími očkovacími látkami a dochucovalo měnícími se pravidly karantén, bezpečných vzdáleností a nošení respirátorů, jsem do omrzení opakoval: Pokud se nakazím, beru to tak, že je to prostě příroda a organismus se s něčím takovým musí vypořádat, od toho je její součástí, ale jen nerad bych si vyčítal, že se někdo nakazil speciálně kvůli mně a mé hlouposti či neodpovědnosti. Když jsem tedy např. organizoval pro víc lidí společnou prohlídku svých fotek, vyrazil jsem na skupinovou vycházku po Praze nebo jsem se měl potkat s někým, na kom mi speciálně záleží (ano, takoví lidé opravdu existují :-)), vždycky jsem si udělal čerstvý antigenní test a jedna čárka na tom správném místě vyhodnocovací destičky pro mě znamenala propustku a relativně klidnou mysl. Skutečnost si sice s námi může vždycky hrát svoje svérázné hry, s tím nic nenadělám, ale jsem rád, mohu-li si myslet, že jsem proti jejím rozmarům udělal vše, co jsem uměl. Moje babička říkávala: "Aby měla dušička pokoj."

V posledních týdnech a měsících si covidovým kolečkem prošli prakticky všichni moji kolegové v práci, se kterými se běžně a celkem intenzivně potkávám, jenom já pořád nic. Lidé kolem průběžně mizeli do izolace, ze které v lepším případě vykukovali v podobě svých pokašlávajících obrazů na obrazovkách vzdálených počítačů. Na mobilu mi co chvíli pípaly zprávy od ministerstva zdravotnictví, které mě vybízely k obezřetnosti, protože jsem "měl kontakt" s dalším čerstvým pacientem. Už už jsem si začal připadat jako ten, na koho ty "blechy psí" prostě nejdou, když se před pár dny objevily příznaky lehkého nachlazení, nad kterými by člověk v normální době mávnul rukou a nejvýš by do sebe kopnul jeden horký čaj s rumem. V sobotu jsem testem prošel bez ztráty kytičky (šel jsem na vycházku s Pražskými domy), v pondělí taky (právě mi začala dovolená a potřeboval jsem si něco přivézt z Prahy). V úterý se příznaky nezměnily, jen na testu přibyla druhá čárka, kterou následný oficiální test potvrdil.

A tak mám od středy nařízenou týdenní izolaci. Vcelku nic závažného mi není, trochu frkám, trochu kašlu, jako na chladném začátku jara každý druhý. Ve svém bytě pobývám sám, při svých nemalých tukových zásobách hlady jen tak neumru, tak vlastně ani neřeším žádné extra logistické problémy. Jen ode mne tento týden nečekejte žádné nové fotky, jedině snad, že bych skoro přesně po dvou letech navázal na raně covidovou sérii domácích barevných koláží :-). 

Až se příště podívám na celkovou covidovou statistiku, bude mě hřát, že už se nestraním kolektivu a že jsem ve stejném "týmu" s moc fajn lidmi. A taky s gaunery, samozřejmě, protože, zdá se, viru nezáleží až tolik na lidských kvalitách ale hlavně na množství a na rychlosti. Ostatně ani v tomhle povrchním přístupu není virus zdaleka sám; on pro něj aspoň má - vzhledem ke své biologické jednoduchosti - dobré a pochopitelné důvody, na rozdíl od většiny nevirů. 

Za týden, doufám, budeme moct opět dýchat společný vzduch. Tak mi to zatím, prosím, tam venku ohlídejte. Doba je neklidná, tak ať se mám z trestné lavice kam vrátit...