Obrázky z ne zcela běžně navštěvovaných míst Prahy

Čas od času si dopřeju "průvodcovanou" procházku Prahou. Nejen s Pražskými domy, o kterých už jsem tu mnohokrát psal a se kterými poznáváme Prahu opravdu poctivě dům od domu po číslech popisných (právě při příští vycházce se chystáme oslavit č.p.1000 na Novém Městě (však se taky takhle po novém Městě chodí už jedenáctým rokem), ale občas i s úplně jinými skupinami zájemců o Prahu a jinými průvodci. popravdě, většinou od takových vycházek nečekám nic zásadně objevného; centrum Prahy mám prochozené docela dobře, takže spíš poslouchám povídání o daném místě a o zajímavostech s ním spojených a rozhlížím se kolem sebe, jestli neuvidím nějaký štěpný námět pro svou speciální rubriku Pražské drobnůstky nebo nevzplanu náhlou fotoinspirací.

Tentokrát jsem vyrazil s jednou svou známou paní průvodkyní a dalšími 20 lidmi na vycházku, která měla být tematicky zaměřena na pražské uličky a průchody na pomezí Starého a Nového Města. Podle toho, co jsem věděl, jsme se měli pohybovat v prostoru, který znám, myslím, opravdu slušně, tak jsem bral vycházku spíš jako odpočinutí po práci (vyráželi jsme v půl šesté) a příležitost k tomu, abych se dozvěděl historický kontext, který pohříchu často opomíjím, tak je dobré, když mi informace někdo předříkává. Focení je v takový čas bez stativu už problematické, světla ubývá o překot a skupina se stále přemisťuje a vůbec nedbá na to, že jsem vyhlášený pomalý fotograf :-).

Vycházka byla docela nabitá; byla plánovaná na dvě hodiny, nakonec jsme si ještě hodinu z pilnosti přidali. Prošli jsme i jedním z míst, o kterém už jsou zdejší blogoví štamgasti dobře informováni: Palácem Platýz - u vchodu se svou nenápadnou a dříve velmi užitečnou sovičkou. Dnes vám ale ukážu, jak už jsem slíbil v nadpisu, fotky ze dvou míst, která, myslím, nepatří k běžně navštěvovaným.

Prvním z nich je komplex Vilímkova nakladatelství: Se jménem jeho zakladatele, Josefa Richarda Vilímka, se můžete setkat ve spoustě starých knih (o jedné takové z roku 1890, kterou jsem si odnesl domů z knihobudky, jsem tu kdysi psal v článku  O zamilovaném věnování v písních Závišových). Vilímkovo nakladatelství a knihkupectví sídlilo v několika budovách mezi Spálenou, Opatovickou a Černou ulicí a já šel mnohokrát okolo, ale nikdy mě nenapadlo, že by bylo možné se rozhlédnout z jeho střechy. Ano, bylo to jen na vlastní nebezpečí a všichni to nezkusili - byla už tma a střecha není nijak osvětlená, ze všech stran se po ní plazí dráty hromosvodů, o něž je přetěžké se nepřerazit, a navíc střecha není vybavena žádným zábradlím, takže případné zakopnutí na nesprávném místě hrozí zkratkou volným pádem zpět na staropražskou dlažbu.

Skoro na dosah odtud je osvětlená věž Novoměstské radnice na Karlově náměstí. A po stisknutí spouště (nic převratného nečekejte, je to focené osminou vteřiny z ruky a bez jakékoli opory) jsem navíc zjistil, že jsme trefili přesně modrou hodinku :-).

 

 

 

V jiném směru mezi Vilímkovými komíny a nad různorodými nádvoříčky, kde se můžete nadít třeba docela sympatické hospůdky, povykukuje osvětlená horní část barokního Kostela Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici.

 

 

 

Do třetice všeho dobrého sem dávám pohled na hlavní budovu Vilímkova komplexu (dole vlevo je trochu vidět střecha, ze které jsem fotil. V patře, ve kterém se nachází ta střecha, je jakási posilovna, které by se asi pan Vilímek v těchto místech nenadál.

Mám moc rád náhody, které se někdy při podobných vycházkách v dočasném kolektivu lidí, kteří se většinou navzájem neznají, umějí uplatnit. Tentokrát jeden z účastníků nabídl ostatním, že nás může vzít na netradiční exkurzi na vyhlídku z domu, v němž pracuje v jedné akademické instituci (nebudu-ji zde uvádět, aby se to tu nedočetli jeho nadřízení :-)). Sice se mi tam původně moc nechtělo, ale nechal jsem se přemluvit a nelitoval jsem: Vyšlápli jsme si pěšky až nahoru do sedmého patra, vyrušili jsme cestou jakéhosi pána, bádajícího přesčas, který se nás napřed trochu lekl (byť po oficiálním ukončení vycházky nás na bonusovou exkurzi vyrazila jen asi polovina z původního počtu), ale pak usoudil, že jsme celkem slušní a usměvaví, odněkud vytáhl láhev bílého vína, rozdal skleničky a takto vybaveni jsme vyšli na terasu ke zcela neplánovanému přípitku (mimochodem, plná sklenička děsně překáží při focení a hlavně při přehazování objektivů :-)).     

 

To jste věděli, že je možné z Národní třídy spatřit zároveň s Národním divadlem i Petřínskou rozhlednu a Pražský hrad? Já tedy ne, a to v Praze pobývám nebo pracuji (případně obojí) s maličkými přestávkami skoro 40 let.

V místech, kde dnes stojí moderní komplex DRN (vystavěna v letech 2012-2017), bývala dlouhá desetiletí ošklivá proluka. Stával v ní ovšem (kromě improvizovaného parkoviště) maličký stánek s klobásami "na stojáka", u kterého končily v době, kdy jsem v Praze studoval, mnohé naše večery.

 

Musím říct, že jsem byl s vycházkou spokojen. Nejenže jsem se dostal na místa, kam se mi to možná už nepovede (ta hodná paní, co nás pustila na střechu "u Vilímků", prý už měla kvůli své ochotě nějaké popotahování, takže paní průvodkyně musela slíbit, že tentokrát to bylo opravdu naposledy a příště už zůstanou dveře na nebezpečnou střechu zavřené), ale nakonec jsem cestou našel i dvě témata pro naše blogové Pražské drobnůstky. Za nimi se ale ještě budu muset vypravit jednou za denního světla, abyste z nich měli lepší než jen temný zážitek.

Zatím vám přeji pěkné jarní dny vhodné pro toulání po místech známých i takových, jako byla ta dnešní.