Šesté tokijské zastavení

Dnes tady mám jeden rest už z přelomu roku, ke kterému je možné se z několika důvodů vrátit jen s notným odstupem. Nebude tedy snad vadit, že to nevezmeme přímo k cíli, ale půjdeme malou oklikou. Oklikou dlouhou až 12 let a pěkných pár tisíc kilometrů.

Před skoro 12 lety se mnou v Tokiu při mém prvním zastavení zastavilo letadlo. Letělo přes půl světa z Paříže a já se nemohl dočkat toho obdivovaného i obávaného velkoměsta na konci dlouhé cesty: Tokio, Tokyo, Tókjó, 東京. Pulzující organismus, nepřehledná změť, ve které se nedá rozumným způsobem orientovat, pro zavilého Středoevropana ovšem taky exotika a neznámo. Pro mne zároveň brána do čarovné japonské země, kam jsem si až do svých pokročilých pětačtyřiceti nikdy neuměl představit, že bych dobrovolně cestoval, a pak se tomu prostě najednou nedalo ubránit, jak bylo to pozvání intenzivní a neodolatelné. Své první zážitky po přistání na tokijském letišti Narita jsem popsal v blogovém článku Než vás do Japonska pustí, pár fotek jsem pak přidal v článku Tokijčané a byl jsem přesvědčen, že to bylo moje první a zároveň i poslední tokijské zastavení. Kdo by tehdy tušil, že jich bude ještě nejmíň dalších pět?

Za další tři roky, tedy v roce 2014, jsem se v Tokiu objevil znovu a opět z toho bylo pár nových blogových článků, třeba ten nazvaný Čekání na zážitky (Park Ueno, Tokyo Sky Tree). Pak jsem odtud odletěl na Hokkaidó a třetí zastavení s hlavním městem mě čekalo týden nato při cestě ze Sappora na Fudži, kdy mi Tokio ukázalo svou hektickou tvář a výsledkem byl i článek V Tokiu pod mostem?  Znovu jsem se mohl (a měl) vrátit v roce 2019, z čehož ale nakonec sešlo. I s odstupem řady let ale můžu říct, že si Tokio našlo svoje místo v mém srdci, jsou tam určitě kouty, kam bych se rád ještě někdy podíval, ale nevím, jestli ještě bude příležitost.

Proto když jsem zjistil, že se v Tokiu každoročně koná jedna z největších mezinárodních fotografických soutěží, nedalo mi to a v covidovém roce 2020 jsem se poprvé tohoto celosvětového fotografického klání zúčastnil, což nakonec vedlo k jednomu čestnému uznání a článku Moji Tokijčané mi rozumějí. A protože už jsem se po tolika společných zážitcích cítil vůči Tokiu trochu jako štamgast, svou účast v soutěži jsem za rok zopakoval a byla z toho dvě čestná uznání, jedna další fotka v oficiálním výběru soutěže a článek Vánoční dárek z dalekého Tokia. 

Tokijská soutěž se postupně stala pevnou součástí mého fotografického kalendáře, takže jsem zásilku do soutěže poslal i loni. A přesně 23. prosince, den před Štědrým dnem, jsem dostal zprávu, že i tentokrát moje fotky mezinárodní porotu zaujaly a "cinkla" dvě čestná uznání a tři další fotky v oficiálním výběru soutěže. Jenže - co s takovou zprávou kolem Vánoc, kdy u nás vládne specifická sváteční atmosféra, je spousta podnětů a blogových témat, navíc těsně před Vánoci dobíhaly další dvě soutěže, jejichž výsledky jsem se na blogu chlubil. A navíc - k tomu všemu - jsem pár dní před tím stovkám svých známých poslal tradiční péefko udělané z fotky, která se stala (což jsem při vybírání péefka nemohl tušit) jednou ze dvou fotek oceněných čestným uznáním; tahle konkrétně v kategorii Abstract.

 Černobílé linie (2022)

Druhé "Honorable Mention" získala v kategorii Fine Art/Abstract fotka Okno tajemného budoáru.

 

 

Do oficiálního výběru tokijské soutěže pronikly tyto tři moje fotky:

Nelehká cesta k věčnému světlu (2022)

 

 

Azalka (2022) v kategorii Nature/Flowers

 

 

 

a DNA zapadajícího slunce (2022) v kategorii  Fine Art / Special Effects

Na základě šňůry docela dobrých tokijských výsledků a rovněž na základě mého dlouhodobého pozitivního osobního vztahu k Tokiu se asi dá předpokládat, že se letos do soutěže Tokyo International  Foto Awards /TIFA) přihlásím znovu. Kdyby nic jiného, počet tokijských zastavení utěšeně roste. 

 

 A na závěr jedna obrazová vzpomínka na skutečné Tokio a sváteční den ve čtvrti Asakusa, aneb speciální tokijské zastavení s deštníčky :-):