O zapáleném uchu a půlnoční zahradě

Už jsem se tu na těchto stránkách několikrát zmínil, že - abych si maličko zabásnil - letošní předjaří se mi moc nedaří. Od začátku února jsem se skoro neustále pohyboval na úzké hraně mezi zdravím a chorobou; vždycky jsem z ostrého hřebene na tomto rozhraní udělal pár kroků na jednu stranu, pak zase na druhou a zas a znovu. Až si organismus řekl, že už ho taková hra nebaví, a rozhodl se mi to dát najevo způsobem, aby i takový nedovtipa, jako jsem já, dovedl pochopit, že bez pomoci vymožeností lékařské vědy, které se jinak vyhýbám, jak je to jen možné, to už nejspíš dál nepůjde. A tak mi v neděli poprvé v životě oteklo ucho. Zčervenalo, zapálilo se (někomu se na jaře zapalujou lýtka, mně holt jen to ucho) a žhnulo tak, že jsem jím mohl vytápět obývák efektivněji než elektrickými radiátory. Ještě jsem v pondělí udělal poslední pokus nechat všemu volný průběh, ale poté, co mi začaly opuchat a vyzývavě červenat i k uchu přiléhající část čela, spánek a týl, a na hlavě se mi začaly rozlévat gorbačovské mapy, usoudil jsem, že spoléhání na přirozené obranné mechanismy svého těla má nejspíš své hranice.

V úterý jsem tedy navštívil svou paní doktorku, která zavýskla radostí, že mě po mnoha letech zase jednou vidí, a pokusila se využít situace, kdy nemám sílu odmlouvat, a vyšetřila na mně vše, co jsem v uplynulých letech zameškal, i to, co se teprve v letech následujících zameškat chystám, předepsala mi taková ta antibiotika, která by měla zabít zlého mikropůvodce vašeho trápení anebo se podle příbalového letáku přinejhorším zmýlí a zabijou vás, a nařídila mi do konce týdne nikde netrajdat, práci v to počítaje.

No tak jsem tedy doma, v definovaných intervalech polykám tabletku, do které se pro mne zkoncentroval lékařský pokrok posledních staletí, postupně splaskávám a poznenáhlu se opět začínám poznávat v zrcadle. Fotit na tomto omezeném prostoru a navíc v nehorázném počasí nemám co, což beru jako dobrou motivaci vyzdravět, protože teprve pak budu moct vyrazit za dalšími předjarními obrázky. Ale když jsem se tak jednou o půlnoci probral z podřimování na další dávku léku, podíval jsem se z okna potemnělého bytu, jestli jsem při tom splaskávání neprošvihl příchod jara (vypadá to, že ne a i letos můžu své jaro očekávat tradičně až 16. března), a zjistil jsem, že jedna z "obsousedních" dobřichovických zahrad je nočním veřejným osvětlením nasvícena skoro dramaticky. A tak místo toho, abych šel zase v klidu spát, sestavil jsem v záchvatu somnambulismu popaměti stativ, připevnil jsem na něj fotoaparát, zacílil jsem teleobjektiv a třikrát jsem za různého nastavení exponoval. Ráno po probuzení jsem si myslel, že se mi to jenom zdálo, ale smontovaný stativ u postele mě usvědčil z toho, že tento sen byl mimořádně živý. Na paměťové kartě, která - jak to tak bývá - si uplynulou noc pamatovala lépe než já, ty tři fotky vzdálené dobřichovické zahrady opravdu byly. Ostatně i zahrada samotná byla na svém místě, i když ji denní světlo zbavilo skoro všech nočních dramatických rysů.

Půlnoční zahrada. Fotograficky nic zvláštního, ale pro mě docela zajímavý příběh, tak akorát pro blog :-). Zvlášť když na článek o rošádě prezidentů si chci dát aspoň pár dní odstupu a vrátím se k němu, až bude mé pravé ucho definitivně kolorimetricky srovnatelné s tím levým. Pro tematicky tak závažný článek je zapotřebí určité osobnostní rovnováhy, kdežto půlnočnímu výcvaku změti dramatických světel a stínů určitá vnitřní rozervanost jedině svědčí. Ale pro jistotu jsem fotku udělal černobílou, aby se na ní mé aktuální "barevné posuny" neprojevily škodlivě. 

 

Přeji vám krásné předjarní dny a dobré zdraví, vašim fotkám dobré světlo a vašim uším správný tvar i barvu :-).