Včera
byl svátek dětí a to, uznejte, vysloveně láká stát se zase nejmíň na
jeden den dítětem a svátek si pořádně užít. Anebo si aspoň vzpomenout,
kdy jste tím dítětem byli naposledy. Jak už místní štamgasti vědí, v
době karanténové jsem ani negruntoval byt, ani nestavěl zahradní
pergolu, dokonce se ani neučil číst hieroglyfy, ale skládal jsem si trochu
mimoňovité barevné koláže, které jsem postupně představil i na tomhle
blogu. Čtyři barevné čtvrtky jsem proměnil ve čtyři fantazijní obrázky,
které měly vždy jednu barvu dominantní: červenou, modrou, černou a
žlutou. No a pak - bylo to v půlce dubna, kdy měli ještě v papírnictvích
dávno zavřeno - jsem se rozhodl jít se k našemu obchodu s papírem a
kancelářskými věcmi podívat a představte si, vstupní dveře nebyly
zamčené. Paní majitelka v krámě právě něco upravovala a protože jsem na
ni udělal ve dveřích smutný psí kukuč, prodala mi trochu nejistě (co
kdybych byl jen provokatér z hygieny?) za čtyři koruny jednu zelenou
čtvrtku, kterou jsem zaplatil čerstvě vydezinfikovanou pětikorunou,
takže paní za svou ochotu dostala celou korunu od cesty, a to si ještě
mohla být jistá, že nešlo o žádné špinavé peníze.
Zelená
barva, zelená barva, co by z takového papíru mohlo vzniknout? Snad něco
vojenského? Ale kdepak, copak je to khaki barva? Tím spíš, že vojenské
záležitosti nemám rád. Odstín je o dost bližší brčálu, a brčál, to je
přece hlavně rybníček Brčálník, se všemi svými navlhlými rybničními
obyvateli. A tak nakonec na obrázku nejsou ani vojáčci v brčálových
uniformách, ani zelený fotbalový pažit, který tou dobou ještě spal
hlubokým spánkem, ale "krychlové žáby", kterých je můj snový Brčálník
plný, dělají i v letošním netradičním jaře venku docela kravál a každá z
nich dlí na nějakém tom příslovečném prameni, jak to u krychlových žab
bývá. Z modré čtvrtky přece ještě něco málo zbylo.
A
tak jsem začal skládat, stříhat, lepit, přerovnávat a fotit, pomalu,
postupně, s dlouhými přestávkami skoro dva týdny, až z toho celého vyšel
přesně na prvního máje (kdy jsem na blogu shodou okolností zveřejnil
zatím poslední obrázek z kolážové série - Vyznání ve žluté obálce) pátou koláž, kterou jsem nazval jednoduše: Na prameni.
Řeknete
si možná, že to jsem tedy včera ten svůj dětský svátek moc neuctil,
když jsem jen vyhrabal z archivu měsíc starý obrázek. Ale nebojte,
protože jsem o víkendu dostal koňskou dávku inspirace, přece jen jsem si
stihl trošku zadětinštět a aspoň jsem vymyslel dostatečně bláznivý
námět pro koláž č.6. Kdy ji ovšem stihnu připravit, vyfotit a
publikovat, to netuším, přece jen se na mě teď hrnou hned tři fotografické výstavy, tak musíte vzít na nějakou dobu zavděk posledním - tedy aspoň
doufejme - opravdu karanténním výtvorem, byť už jeho skutečný kolážový
předobraz na podlaze mého obýváku dávno není. Ano obývák jsem - jen
lehounce, nebojte - poklidil, spousta maličkých barevných odstřižků se
dostala do tříděného odpadu a ty větší čekají na další nápady, nůžky a
příští dětské svátky, které se zdaleka nemusí omezovat jen na 1.červen,
ale můžou přijít kdykoli, každou chvíli; stačí jim pootevřít dveře
dospělácké rozumnosti, na které mnozí lidé sedí jako zelené žabky na
prameni, a začnou se dít bláznivé věci. Tak kdoví, třeba tahle moje skládanka
bude nějakému hravému dítěti - jako malý opožděný dárek k svátku -
sympatická, ať už jde o dítě jakkéhokoli věku :-).
Vidím ta krokodýla, různé emzáky, plachetnice a dokonce Chamurapiho. Velice podnětné tvoření.
OdpovědětVymazat