úterý 9. června 2020

Dívka s oranžovým deštníkem

Dnes nabízím malé praktické cvičení pro ty, kdo fotí, i ty, kdo se na fotky jen rádi dívají a rádi o nich přemýšlí. Podíváme se společně na jedinou fotku čtverým různým pohledem (i když by se jich jistě našlo mnohem víc), zkusíme najít výhody a nevýhody každého z nich a kdoví, možná zjistíme, že i když samozřejmě každému z nás vyhovuje trochu něco jiného, třeba i ty ostatní pohledy můžou mít něco do sebe. Jestli něco jako fotograf nesnáším, jsou to virtuální výlevy všeználků, kteří v úsměvném domnění, že sami jsou výhradními vlastníky objektivní pravdy a vesmírné moudrosti, neváhají každý jen trochu odlišný pohled znevážit, pohanět, zadupat do země, což je kupodivu velmi rozšířená praxe právě na řadě fórech zabývajících se fotografií. Jak pošetilá je hluboce zakořeněná představa trpaslíků, že když druhého umenším, sám tím vyrostu.

Minulý týden jsem měl v Praze sraz s přáteli poblíž Karlova náměstí. A protože počasí kolem Medarda je tradičně nestabilní (konspirátoři mají jasno: prší jen proto, že kvůli koronaviru nelétají letadla!), během jediného odpoledne a večera přišly hned čtyři dešťové přeháňky. Ta nejvydatnější mě zastihla přímo v parku na Karláku a uvěznila mě asi na 5 minut pod jedním místním vzrostlým stromem, který mě (aspoň tedy zpočátku) trochu skryl před vodou svými větvemi. Když byly přívaly nebeské vody

nejprudší, černá obloha se překvapivě na pár okamžiků roztrhala a do deště zasvítilo odpolední slunce - kolem půl páté ještě plné síly. A zatímco spolu se mnou se pod stromem krčila asi desítka dalších lidí, kterým se do hustého deště nechtělo, spěchající kolemjdoucí žena jen roztáhla svůj výrazný barevný deštník a odhodlaně vstoupila do koktejlu živlů. Dohromady to celé (lijavec, prudké slunce, osamocená žena s deštníkem) trvalo jen pár vteřin, přesně tak dlouho, abych z batohu vytáhl foťák, rychle stihl zacílit a ručně nastavit expozici (v takových nestandardních situacích se na sebelepší automatiku moc spoléhat nedá) a cvaknout dva záběry. Pak musel foťák zase rychle do přítmí batohu, protože vodu snáší ještě o dost hůř než já.

Podívejme se blíž, co je na výsledném "výcvaku" vidět (o nic jiného než o výcvak nejde, protože nebyl čas na nějaké důkladnější komponování; paní šla rychle a na mé umělecké choutky nebrala ohledy, ke slunci se blížil další tmavý mrak, několik nedočkavých odvážlivců se chystalo zaplnit dosud skoro prázdný chodník a přeběhnout do blízkého vstupu do metra a citlivá elektronika foťáku zvažovala pod náporem deště vyhlášení výstražné stávky. Slunce, déšť, postava s deštníkem, strom, socha, to vše v záběru je. Z fotky je cítit, že světelné podmínky byly neobyčejné a déšť neměl daleko do průtrže mračen. První praktická otázka je, zda toho v jediném záběru kvůli nedostatku času při snímání není až moc.



Přichází tedy ke slovu "základní Čerfovo fotopravidlo": Odstraň bordel! Vlevo od stromu prosvítá typický tvar stojící tramvaje, tak jsem kousek ořízl, aby nebyl tak rušivý. Stejně tak se mi nelíbil bok lavičky vpravo, který podle mne zbytečně odvádí pozornost od procházející postavy. Ale někdo zase může říct, že lavička tam má dobrý smysl, opticky uzavírá záběr a když se odstraní, vypadá pravá strana fotky prázdně a nehotově. Já to malé oříznutí risknu.


Prozatím se jako celkem důležité zdály být mimo jiné dvě věci: Kmen stromu vlevo, který částečně rámuje záběr a dlouhá linie chodníku jako důležitý kompoziční prvek. Co by se ale stalo, kdybychom chodník trochu zkrátili a kmen stromu vystrčili mimo zorné pole? Větve v záběru zůstanou, stejně jako jejich stín, který je podle mě podstatný, protože zdůrazňuje spojení deště a slunce. Když ale odstraníme kmen stromu, původní důstojný triumvirát opticky významných prvků se smrskne na dvojici. Zůstává postava procházející ženy a socha Karolíny Světlé, takže se vyznění fotky náhle posouvá úplně jinam - vzniká určité napětí mezi živou ženou s deštníkem a ženou v podobě neživé sochy, což může v očích pozorovatele spustit porovnávání, řetěz souvislostí, skoro dialog. Pomíjivost vs. trvání, život vs. majestátní strnulost, můžeme si domýšlet, kterak i paní Karolína - v době předsošné - chodila po deštivé Praze (letadla tehdy přece ještě nelétala, že?) s barevným deštníkem. Kolik asi za těch 110 let zakletí v kameni a bronzu paní Karolína viděla spěchajících dam s deštníkem a co si o nich za různých okolností z výše svého nadhledu a z odstupu dávné moudrosti myslela? A naopak - vnímají procházející postavy s deštníkem ještě vůbec tuhle sochu, vystavenou bez ochrany veškeré přízni i nepřízni počasí či holubů?


Tím, že jsme si výjev na obrázku trochu přiblížili, zjišťujeme, že se pomalu klube ještě jeden - původně nenápadný prvek: Barevný odraz postavy na mokrém chodníku. Můžeme tedy pro zajímavost vyzkoušet druhou extrémní polohu: Řekneme si, že kontext není důležitý, úplně upozadíme strom i sochu, potlačíme reklamu na řádící živly (známek deště i slunce citelně ubylo) a dokonce i reálný obraz procházející postavy, ze které ponecháme jen náznak reality, napohled jen na úplném okraji zájmu. Do centra naopak posuneme pomíjivou reflexi, impresi, něco, co existuje jen prchavý okamžik, právě teď a právě tady. Pojmenujeme-li i tento obrázek Dívka s oranžovým deštníkem, ponecháme zobrazení skutečnosti skoro výhradně na fantazii diváka: On sám si z náznaku zpětně zkonstruuje zbytek postavy, v jeho mysli stejně prchavý jako pozorovaný odraz.


Ani v nejmenším bych si netroufl soudit, který přístup z těch čtyř předvedených (při poctivém hledání by jich jistě bylo možné najít desítky) je "správný" a který naopak "pomýlený". Některé v nás rezonují víc, některé méně, některé nám můžou připadat příliš tuctové, jiné naopak příliš výstřední; každý bude mít své zastánce. Chtěl jsem jen na jedné v podstatě nijak zvlášť skvělé fotce ukázat, jak je na celkem miniaturní ploše možné posouvat vyznění, nabízet těm, co se budou na fotku dívat, velmi rozdílné interpretace skutečnosti. Dokonce si myslím, že právě v tomhle uvažování je podstatná část toho, co dělá fotografa fotografem, zatímco sebelepší technické vybavení zůstává většinou jen pouhým (jakkoli skvělým) prostředkem a potenciální nápomocí, stejně jako sebepřesněji zapamatované "svaté" poučky z chytrých knih. Jako divák mám rád pocit, že autor si v hlavě odehrál podobné cvičení, výběr z mnoha různých variant a možných interpretací, ať už nakonec výsledek volí uvědoměle nebo intuicí.

Jak to vidíte vy? Ke které předvedené variantě byste se přiklonili? Nebo byste si udělali svou vlastní, která mě vůbec nenapadla?

P.S.: Jak už jsem několikrát avizoval, v červnu se rozjedou dvě výstavy mých fotek: 17. června zahajuje výstava Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice, 29. června pak startuje výstava Exploze, reflexe a víry v ČSOB Plzeň. Samozřejmě, všichni jste srdečně zváni na obě místa, aktuální praktické informace postupně doplňuji na speciální informační stránce svého fotowebu.



3 komentáře:

  1. Já bych to cvakl s důrazem na její sošné nohy, aby v nich byly celé, zbytek může být rozmazán. Tak si milovníci dámských údů přijdou na své.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každopádně bych už záběr více nepřibližoval, aby se lýtka neukázala jako zapálenější, než odpovídá podmračenému a deštivému odpoledni :-).

      Vymazat
  2. Každá varianta má něco do sebe. Nejvíc se mi líbí ta bez lavičky, se stromem, ale nejzajímavější a tak jaksi i nejumělečtější je pro mě ta poslední. Ten oranžový deštník je prostě geniální. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.