O fasádismu

Ten člověk se mi docela pozdával. Mluvil jako kniha, měl příjemné vystupování a upřímný pohled. Skoro bych se u něj nechal pojistit. Ale známý mi na obědě řekl: "Tomu nemůžeš věřit, to je jen taková fasáda. Prostě umí vypadat." Přišlo mi to líto.

Pak jsem jel tramvají kolem místa, kde dříve stával památkově chráněný starý dům. Dům již řadu let nezdobil, jak bylo jeho zvykem za první republiky, ale nedalo se říct, že by šlo o úplnou ruinu. Proto jsem byl rád, když dům obemklo pevné lešení; když jsem jezdil kolem, říkával jsem mu:"Za chvíli budeš zase chlapík a zase budeš ozdobou města." A po nějaké době jsem zjistil, že z celého domu zbyla jenom přední stěna, ta je prý památkově chráněná nejvíc, svázaná řetězem kovového lešení, aby nemohla upadnout ani utéct. Vše ostatní zmizelo, bylo rozebráno, rozbořeno, naloženo a odvezeno. Zbyla jen kulisa jako ve falešném filmařském městečku z falešného Divokého západu, kulisa, do které žďuchnete prstem a ona se zakymácí. Kulisa starého domu chvíli rozpačitě postávala osamocená, necudně odhalená a spoutaná, ale netrvalo dlouho a zezadu na ni připlácli nové železobetonové tělo, fasádu k němu přimontovali a dům se zdá být zase tak krásný, jak býval. Jen s drobnou chybičkou - není to on.
Už není elegantní, prostě už tak jen umí vypadat. I to mi přišlo líto.

Když jsem byl na vojně, byl jsem několikrát nucen vyzvednout si v Praze své opilé spolubojovníky, které odchytla na nádraží obávaná vojenská hlídka. Depozitářem takto odchycených vojenských antilop byla kasárna na náměstí Republiky. Když na stejné náměstí přijdete teď, vypadá naprosto nádherně, opraveně, kasárna jsou na svém místě, zdá se. Omyl! Zůstala fasáda a pamětní deska upozorňující, že se zde odehrávaly významné historické děje. A k tomu všemu je přilepena velkolepá prodejná katedrála konzumu. Jak asi fasáda nesla tuto transplantaci svého těla? Co si o své nové identitě myslí? "Fasády nemyslí," řekne architekt - fasádista a stavitel přičinlivě kýve. Možná mají dokonce pravdu a fasády o svém údělu opravdu nepřemýšlejí, protože jinak by musely seschnout až k uchřadnutí, čímž by se obnažilo moderní tělo architektonického kyborga, které vůbec nejde dohromady se starodávnou krásou povrchu. Ale kůže nesesychá, ale zdobí, protože umí vypadat. I to je mi líto, ale když už jsem tu, aspoň si dojdu nakoupit.

"Zachránili jsme památku!" ryčí bezmocní ochránci architektonických vdov a sirotků, aby zahnali stále tlustší kůží (nápadně připomínající hroší) přitlumené výčitky svědomí. Houbeles! Nemáme většinou (a zřídkavé výjimky jsou čestným a obdivuhodným potvrzením nevábného pravidla) ani dost síly, abychom památku skutečně ochránili, ani dost odvahy, abychom si přiznali, že její čas prostě vypršel a v živém organismu města bude stát něco jiného, něco, co se nestydí za střih svého kabátu jen proto, že takový tu není zvykem. Zatím si pro nové stavby vypůjčujeme stařičké kabáty ve fundusech a ve starožitných cetkařstvích a přesvědčujeme turisty, že ten kluk s empétrojkou, co má kabát na sobě, k nám skutečně spadl přímo z dávných časů. A turisti řeknou: šén, manifik a grejt a jdou zas o dům se starou fasádou dál.

Vila Boženka, kolem které chodím do práce, se právě rekonstruuje přesně podle pravidel, které jsem v minulém odstavci vyslovil: Nikdo se za nic nestydí, ostatně jde o soukromý dům a nikomu cizímu do jeho rekonstrukce nic není. Fasáda je už z poloviny oklepána a z uvolněného vnitřku vyhřezávají ostře řezané hrany nových vnitřností s lomenými skleněnými brýlemi. Část původního nápisu BOŽENKA ještě odolává jako Moravané na Bílé hoře, ale další a další kulky prohrané bitvy nacházejí v řadách obránců svůj cíl. Nápis je otloukám odzadu, a když dům míjím, ve štítě svítí výkřik BOŽE s jednou přiléhající nožičkou bývalého N, která nápadně připomíná vykřičník. A mně je - jako obyčejně - i té staré fasády a toho starého jména dávné múzy trochu líto a říkám si, že někdy i na tom hnusném fasádismu možná něco je.