O spišských hradních mravencích

"Ještě jsme měli jít nahoru na věž, ale tam už nepůjdeme společně. Jestli chcete, na vlastní nebezpečí tam jít můžete, je odtud krásná vyhlídka, ale žije tam spousta létajících mravenců. Oni jsou teď takoví spišští hradní páni. Nekoušou, ale jsou…. jsou přítulní," dodala s úsměvem. Tak pravila slečna spišská hradní průvodkyně a přešla k dalšímu tématu svého mimořádně zajímavého výkladu. A my jsme se dozvěděli mimo mnoha jiného, že věž sloužila ve středověku jako nedobytný bunkr, kde mohli obránci přežívat dlouhé týdny a měsíce. A že se ve věži zachovala středověká toaleta.

"Je ta toaleta ještě funkční?" zazněl ze skupiny dotaz zvídavce. Průvodkyně zapřemýšlela, co by se na tak jednoduchém modelu mohlo za tu dobu rozbít a nic ji nenapadlo. "My jí říkáme výsernica," pravila průvodkyně natvrdo a jediným slovem tak v kostce popsala princip, na jakém záchod fungoval. "Ale prosím, nepoužívat, áno?!" Zákon padajícího lejna v praxi. Dole na horním nádvoří přehodili sloužící to, co vypadlo z věže, na střední nádvoří. Odtud na dolní nádvoří. Odtud na případné dobyvatele. Pokud dobyvatelé právě přechodně nedobývali, produkt se uchoval na dobu, kdy budou dobývat. Nakonec se vždycky někdo našel, po kom bylo možné cenný obranný odpad metnout. I špinavé období evropské civilizace mělo své bezodpadové technologie. Ale to už jsou jen moje vývody, o tom nám slečna průvodkyně nepovídala - to jen pokud by moje úvahy skrývaly nějaký historický nesmysl, aby to nebylo na ní.

"Nejkrásnější výhled na celý hrad je támhle z toho velkého okna, jak stojí ti dva pánové," dodala průvodkyně už zase z jiného soudku.

"A proč je nezabijete?" řekla s mile sadistickým úsměvem starší paní červeném. Průvodkyně chvíli nevěděla, co na to odpovědět. Třeba nic špatného neprovedli, tak proč hned tak zhurta?

"Myslím samozřejmě ty komáry," upřesnila trochu opožděná paní. Slečně průvodkyni se ulevilo.

"No, nevím, my si tu prostě tak spolu žijem," neodpověděla úplně průvodkyně. Třeba mohla říct: Vy si odtud všichni odjedete a kdo tu s námi bude potom? Tak tu máme aspoň mravence. Nekoušou a jsou přítulní. Na rozdíl od řady lidí.

Dostat se na Spišský hrad nebylo úplně jednoduché. Nejdřív jsem se totiž musel v Hrabušicích narvat do autobusu. Kolem autobusové zastávky postávala spousta občanů různé a ponejvíce jedné národnosti. Puzen předsudky a sklonem k preventivní opatrnosti jsem si v očekávaném frmolu držel všechny důležité kapsy. Peníze, doklady, foťák, gazdovskú údenú parenicu ke svačině. Ale spoluobčané překvapili, protože bez výjimky všichni nakonec do autobusu skutečně nasedli a jeli se mnou do Spišské Nové Vsi. Veselé bylo, jak roztomile dětinsky se prali o místa k sezení. Soused se sousedem, muž se ženou. Starší občané si pomáhali holí. Bylo vidět, že jde o pravidelně se opakující domorodý rituál. Z Hrabušic jsme vyjeli se všemi obsazenými místy k sezení a asi s dvojnásobně překročenou kapacitou k stání. Cestou jsme ještě několikrát zastavovali plnému nástupnímu ostrůvku, takže počet stojících se ještě zdvojnásobil a - protože jsem byl uvnitř - neviděl jsem, kolik lidí jede po indickém způsobu na střeše. Mimochodem, ve městě jsem sledoval, jaké mají mí spolucestující ve městě plány: Prakticky všichni směřovali nejkratší cestou do Slovenskej spořitelne, protože přišly dávky.

Nikdo z naší skupiny neodolal a všichni jsme se šli podívat do věže na výsernicu a na mravence. Obojí, myslím, splnilo naše očekávání. Toaleta byla jen kruhovým otvorem ve dřevěné desce, který byl opatřen důmyslným gravitačním systémem splachování (když jste chtěli spláchnout, zjistili jste, že už není co). Princip asi jako ve vlaku, jen pořád stojíte ve stejné stanici, kde ve slušných vlacích nelze. Hustota mravenců s každým patrem stoupala a na vyhlídkovém ochozu jich byly opravdu milióny. Milovali bílou barvu, což jsem zjistil na své čistě bílé igelitové tašce a na jedné mladé paní v opravdu bílém reklamním tričku, která - poté, co ještě za další hodinu u výstupní brány stále vytřásala odevšad okřídlený hmyz - jistě zvažovala vyzkoušet kariéru mravenečnice. Ale vlastně to bylo celkem poctivé: Dole ve všech prostorách byl svět lidí a bylo tu pro všechny dost místa: Hradní kaple, muzeum s vykopanými keltskými a římskými mincemi a starodávnými kanóny, kuchyně, koupelna, ložnice i mučírna (téměř vše se dodnes v domácnostech využívá, jen to poslední se v dnešní civilizaci trestuhodně zanedbává). A nové obchůdky a stánky s občerstvením a dolní nádvoří se zbytky keltského oppida a spoustou syslů. Nahoře, jen v malém omezeném prostoru na vrchu věže ze 13.století, byl svět mravenců. Opevnili se tu ve starodávném bunkru a nadále odolávají.

"My si tu prostě tak spolu žijem," řekla by jasně průvodkyně.

Během hodiny do odjezdu autobusu ke Spišskému hradu jsem stihnul koupit si nové boty do hor. Jediná nevýhoda byla v tom, že je teď musím vláčet ve velké bílé igelitové tašce s sebou na výlet. Ale co, hned zítra, doufám, se role obrátí a ony budou vláčet mne! S neforemnou taškou jsem při nastupování žďuchnul do starší paní v červeném a nahlas jsem se jí omluvil. Už když jsem seděl příjemně uvelebený u velkého okna, slyším tu opožděnou paní, jak s úsměvem dává rozhřešení nevinnému studentovi: "Ale nic se nestalo, panáčku!"

"My tady někdy lidem říkáme různé teorie, proč hrad vyhořel," řekla nám taky slečna průvodkyně. "Ale fakt je, že o tom nic nevíme a už se taky asi nic nedovíme. Prostě co mohlo shořet, v roce 1780 shořelo. Ale moc toho nebylo, protože hrad byl hlavně z travertinu a ten, jak známo, nehoří. Ale jsme na Slovensku, tak naši spoluobčané roznesli spoustu kamení na stavbu svých domků." Povzdechla si: "Horší než oheň!" Podvědomě jsem si stejně jako ráno u autobusu sáhl na kapsy, šťastný, že i jiní lidé trpí předsudky.

"Taky jdete na hrad?" zeptal jsem se té opožděné starší paní v červeném, když jsme přijeli na náměstí Spišského podhradí. Ale ona neslyšela, protože studovala na rozcestníku turistických cest, kudy se dostane k hradu. Když jsem ji potkal znovu, asi za hodinu, v poslední fázi prudkého stoupání k hradu, řekla mi opožděně místo pozdravu, i když jsem se jí díky marnému dechupopadání zrovna na nic neptal: "Ale samozřejmě, k hradu, panáčku, k hradu!" Ten kopec se nezdá, ale jde o dobrých 200 metrů převýšení. Vylezl jsem nahoru čerstvě vykoupaný v potu a s jazykem vyplazeným. Dobývat bych ho tedy nechtěl! Když si představím, že by po mně chtěl někdo po takovém výstupu ještě bojovou akci, připomíná mi to situaci, kdy jsem byl nucen na hodině tělocviku běžet skoro celou rovinku vedle dráhy, a když jsem zdárně doběhl až na konec a doufal, že budu moci zastavit a nadechnout se, chtěli po mně, abych se odrazil a skočil do dálky.

"Máte tu krásné syslíky," pochválil jsem slečně průvodkyni malé a dobře živené hlodavce z dolního nádvoří.

"Pěkní, co?" opáčila pyšně. "Oni se nesmějí krmit. Ale my je stejně všichni krmíme!" Nemusí tu být za normálních okolností a bez turistů špatný život. Každý si tu tak nějak přijde na své.

Ještě po návratu jsem z bílé igelitové tašky kromě dvou nových bot vysypal pět okřídlených mravenců. Tak snad nebudou slečně průvodkyni při příští inventuře chybět!