Vytrvalý hustý déšť, který ustal až s nastávajícím večerem, urychlil mé plány podívat se do krásného historického města Levoče. Ne, že by ve městě pršelo méně, ale věřil jsem, že bude možné občas nakouknout pod nějakou tu historicky cennou střechu. A těšil jsem se velice, protože ze všech stran jsem slyšel pět ódy (když ne pět tak aspoň tři). Abych protentokrát zvýšil pravděpodobnost, že se dostanu dovnitř autobusu (chystal jsem se jet stejným spojem jako včera), nešel jsem na autobus do Hrabušic, ale do vesnice jménem Betlanovce, odkud autobus vyjíždí, takže - budu-li tam mezi prvními, možná budu mít šanci si aspoň stoupnout do uličky. Výsledkem bylo jen to, že jsem měl dvacet minut na nakukování do zanedbané zahrady kdysi překrásného renesančního kaštieľa Thurzovcov, který je teď "vybydlený" zevnitř i zvenku a místo upraveného parku ho obklopuje jen vzrostlý plevel. Z Betlanovců jsme jeli dva, kromě mne ještě jeden mladý negramotný Róm. Ani v dalších zastávkách moc dalších lidí nepřibylo a do cílové stanice jsme dojeli poloprázdní, což mou včerejší nekorektní myšlenku o důvodech hromadné cesty do starobylého města (i když jde podle názvu o Novou Ves) jen potvrzuje.
Když jsem přijel do Levoči, zjistil jsem, že dostat se do sucha pod historickou střechu nebude jednoduché. Hodně historických domů, včetně dvou hlavních památek - radnice a chrámu svatého Jakuba - se rekonstruují. Paní v pokladně chrámu (sama pokladna je naproti v budově, nevím jestli pořád nebo jen kvůli rekonstukci) mi soustrastně sdělila, že jdu moc brzo, protože to ještě všechno nestihli opravit. To kdybych tušil, přijel bych až odpoledne! Nakonec se ale ukázalo, že když vytrvám asi hodinu a půl, budu moci vstoupit aspoň do svatojakubského chrámu, který je po dobu opravy přístupný jen s průvodcem a za "sponzorský dar" na opravu památky ve výši 2 eura. Moje touha vidět pověstný pozdněgotický oltář byla mnohem vyšší, než cena příspěvku.
V mezidobí jsem prošel celé velké náměstí a přilehlé ulice, viděl jsem malebný nápis na čínském obchodě, který byl v zájmu symetrie rozložen do dvou řádků (OBC - HOD), zhlédl pozvánku do místního kina na film Cisárův pisár (mohla by to být podle dávného vzoru i historická komedie Cisárův pisár a pisárův cisár, případně - pro otrlejší - nepřístupné komorní drama Cisárův pisoár a pisárův cisoár). Obešel jsem si několikrát i samotný hlavní kostel a dospěl jsem k přesvědčení, že moje dvě rozhodující eura přišla pro kostel právě včas, aby nespadl. Vladimír Boudník jako vrchní explozionalista by jistě na zdech kostela našel spousty báječných obrazů zmaru, která stačí obalit rámečkem a mohou se zatepla vystavit. Taky jsem s foťákem chvíli obcházel a fotil si některá dostatečně depresivní zátiší. Mistr Pavel z Levoči by se možná divil, jak vypadá zvenku chrám, chloubou jehož interiéru je především legendární oltář Mistropavlovy dílny.
A tu jsem si všiml roztomilé drobnůstky: V jižní, nejzdevastovanější zdi svatojakubského kostela si udělali hnízdo včelky. Pilně vlétaly a zase vylétaly, kdoví, jak to asi mají zařízené uvnitř. Jen aby se mne a mého foťáku nelekly a nemyslely si třeba, že jim chceme ublížit. Ale zase tak přítulní jako včera mravenci na Spišskom hradě by ani být nemusely, docela by mi stačilo, kdyby mne nechaly párkrát cvaknout spoušť a dovolily mi opět se vzdálit. Cvakal jsem a netušil, že natřásavými komunikačními tanečky se již včelky nad mými hlavami domlouvají, kdo na sebe protentokrát vezme záchranu hnízda. Taneční "ententýky dva špalíky" otázku brzy rozřešily. A pak už jsem jen zaregistroval nálet včelího kamikadze přímo na holou plošinku mé hlavy tolik vybízející k přistání. Nebyla to žádná náhoda, ale cílený útok, útok, který byl zároveň obranou a obětí v zájmu včelího společenství. Ďahlo mě to pekelně. Když už máte dostat žihadlo, doporučuji do hlavy, protože nejrychleji poznáte, jste-li na žihadlo alergičtí. Už jsem do stejného místa kdysi v Řecku dostal žihadlo od sršně a jsem tedy uvyklý lecčemus, to byla tehdy ještě o něco silnější káva a celý - byť slunečný den - jsem tehdy nebyl příliš rudný ani společenský. Ale cílem včel nebylo mne zabít, ale jen odradit od nepřístojností, což se docela podařilo, protože jsem chvíli měl starosti sám se sebou a přestal jsem myslet na explozionalismus.
Mám úctu k oběti. Jsem přesvědčený, že jen taková společenství, pro která jsou jedinci ochotni a schopni oběti a která ji jako oběť umějí přijmout a ocenit, mají z dlouhodobého pohledu šanci na přežití. I s hlavou napuchlou do tvaru hlavy slavného vlakového hrdiny z povídky Šimka a Grossmanna jsem želel zbytečného včelího života. A trochu mne zamrazilo při pomyšlení, že sebevětší oběť nebude stačit, protože i moje dvě eura přispějí k tomu, aby po nějaké době rekonstrukce dospěla od stěny severní ke stěně jižní. A věřím, že včelky kromě obětí zapojí i zdravý včelí úsudek a najdou si do té doby domov v nějaké perspektivnější zanedbané stěně. Je jich tu ještě v okolních ulicích dost.
Mistře Pavle, Tvůj oltář je vskutku fascinující. Kdyby po všech lidech zbylo něco takového, pro tu všechnu nádheru by to nebylo na světě k obyčejnému žití. Škoda že je teď jen na lístky, jako kdyby byla válka. Protože Tvůj oltář je stvořen pro modlitbu a pro naději. Protože oběť a naděje jsou dvě strany téže dvoueurové mince. A já jsem přesvědčený, že kdyby Tvému oltáři hrozilo nějaké nebezpečí, lidé spolu se včelami vytvoří souručenství, které naději v oltář vyřezanou dokážou ubránit před všemi, kteří by jí chtěli ublížit. Bude-li potřeba - i žihadly.
A protože každé obdržené žihadlo mne dokáže nabít notnou dávkou energie, vyhlédl jsem si po prohlídce chrámu z levočských mohutných hradeb stavbu mariánského kostela na vzdáleném kopci nad Levočou a došel jsem si k němu. Jako včera: skoro přesně 200 výškových metrů; když je nemám, není se mnou prostě k vydržení. Prošel jsem krkolomným stoupáním alejí Jana Pavla II, který se ve zdejším kostele při svém pobytu na Slovensku zúčastnil mše, a na vrcholu jsem si musel naordinovat povinnou půlhodinovou pauzu, abych vychladl a svým překotným vstupem do chrámu nevylekal jeho obyvatele. Ta cesta byla rovněž poučná: Hlavně na samotném konci tak prudce stoupá, že je prakticky neschůdná spěchajícím, zatímco lidé venčící tu v klidu své pejsky k chrámu přicházejí odpočatí a usměvaví.
Čekal jsem od města Levoči historický exkurs a dostalo se mi místo toho několikerého poučení. Ale divíte se? Vždyť je to tu přece kolem ráj!
Takový bezvadný článek a fotky nešlo nahrát. Ty včely jsou zajímavým zpestřením, v chrámu jsem byl poprvé v r. 2005 a pak o 10 let později a nepamatuji si na ně ani z první návštěvy, u druhé už byla Levoča na seznamu UNESCO a předtím muselo být vše vyšperkované a včely někde v úlu :).
OdpovědětVymazat