O sázkařské naději

Mladík postával u okénka sázkové kanceláře dvojnásob nervózní. Vůbec ho nezajímaly sázky, jak by se snad mohlo zdát. Ale moc ho zajímala slečna Marcelka, která za okénkem sázky od zdejších štamgastů přijímala. Navštívil ji dnes poprvé a zatímco jindy byl mile svůj, tady v cizím prostředí se cítil poněkud nesvůj. A ještě se zdálo, jako by existoval ještě nějaký druhý důvod jeho neklidu, co to ale je, nevěděla ani slečna Marcelka. Mladíka odhadla přesně, ostatně nebyl prvním mladíkem, který do sázkové kanceláře zavítal kvůli ní a ne kvůli sázkám, ale všichni zatím nakonec odešli. Sama nebyla ještě rozhodnuta, zda má být na takovou návštěvu před zákazníky pyšná anebo se má trochu stydět, protože se to prostě nehodí. Ale mladík dál postával, sám se k odchodu neměl a ticho narušované jen muchláním prohrávajících tiketů se nezdálo být vhodné rušit.

"Tak to zase nevyšlo," smutně konstatoval bělovlasý muž. Co prohraná sázka, to jeden bílý vlas. "A přitom stačilo tak málo," zašermoval tiketem před neviditelným auditoriem: "Místo dvaadvacítky pětadvacítka, místo třicítky čtyřicítka, a jinak to bylo podobné, vidíte, Marcelko? Měl jsem 16, 18 a 42 a vyšlo 17, 19 a 41, to už bylo skoro přesně." Nahlas si povzdechl: "A mohl jsem mít milióny!" Jako každou sobotu.

"Ještě by si z těch miliónů zblbnul!" ozval se holohlavý muž v ošuntělém baloňáku. "No řekni, co by si s nima dělal? Bydlet máš kde, ženu máš hodnou, jíst co, co by si eště chtěl?" Bělohlávek si znovu nahlas vzdychl, vytáhl z náprsní tašky pečlivě složený a nejspíš už dost starý papírek, kde měl přesný rozpis, co by se všemi těmi milióny dělal. Potichu si dlouhý seznam přečetl, rozhlédl se v pokušení některé pasáže nahlas ocitovat, ale pak jen mávnul rukou a papírek vrátil zpátky - viditelně spokojen, že je připravený na každou eventualitu. "Něco by se našlo," shrnul pro veřejnost.

"Chlapi, co ste tomu řikali? To je zase prasárna, co?" rozletěly se dveře a dovnitř se vehnal rozezlený muž s baseballovou čapkou. "Ale já to věděl, já jsem to přesně věděl, že je to koupený. Mafie mizerná!" Vždycky to takhle druhý den věděl. Jako počínající paranoik se bojácně rozhlédl, zda ho někdo nesleduje a ztišil hlas tak, že mu bylo sotva rozumět: "V tom sou velký peníze, můžete mi věřit, pánové, velký peníze."

Mladík se naklonil k okénku a tiše, aby kromě slečny Marcelky nikdo neslyšel, vyklopil i svůj druhý důvod dnešní návštěvy. Má do školy udělat malý průzkum, proč a jak lidi sázejí. Vybral si tohle téma dobrovolně, i když sázení nerozumí. To všechno řekl. Že si tohle téma vybral kvůli slečně Marcelce, to už neřekl. O takových věcech se nemluví, ale mlčí. Jen jestli - pomyslel si - bude slečna Marcelka jeho mlčení rozumět. "Šlo by to?" zeptal se polohlasem nakonec svého tichounkého švitoření.

"Co je šeptem, to je čertem," poznamenal Bělohlávek a věnoval svému tiketu poslední pohled, poslední rozloučení s představou miliónů. V hlavě mu běžela Chopinova melodie ze dne, kdy pohřbívali Brežněva. Slečna Marcelka pokrčila rameny. "Můžete to zkusit," špitla. Ale co potom s tím? Ne, tenhle mladík sám jen tak neodejde.

Za stolem nad nabídkou zápasů seděl vousáč středního věku s hlavou v dlaních a hleděl do prázdna. "Copak, pane Jiřička, už se od vás zase odstěhovala?" zeptal se muž v balónovém plášti. "No jo," přikývl pan Jiřička smutně. "Když vona mi poslední dobou vůbec nerozumí." Tahle poslední doba ledová trvala bezmála pětadvacet let a paní Jiřičková jako její létající obecné jmenovkyně pravidelně aspoň jednou ročně opouštěla domácí hnízdo a odlétala na jih k mamince do Budějic. "Však ona se vám zase vrátí," uklidňoval ho Baloňák. "Hmmm," udělal pan Jiřička neutrálně, takže nebylo jisté, jestli tento neoddiskutovatelný fakt bere za dobrou nebo špatnou zprávu.

"Když já bych potřeboval nějakou, která by měla spolu se mnou radost, když vyhraju a utěšila mě, když prohraju," posteskl si pan Jiřička a zkusil neúspěšně zavzpomínat, kdy naposled nepotřeboval utěšit.

"Moh byste zkusit klofnout Františku," zatrylkovala zpoza přepážky slečna Marcelka a mladík s blokem a tužkou v ruce jen zamžikal, jakou má Marcelka bohatou slovní zásobu. Františka byla jedinou ženou, která si přišla občas vsadit, jinak sem kromě Marcelky ženy zavítaly jen zřídka, většinou omylem (ve vedlejším vchodě sídlí docela pohledný notář) anebo se zeptat svého zadumaného protějšku, jestli mu to ještě bude trvat dlouho. Vládne tu obrácený přírodní řád.

"Ale Marcelko," zachmuřil se Bělohlav, "neponoukejte síly pekelné. Sázkař se sázkařkou, to je proti přírodě, to je něco jako krvesmilstvo, i když na to neexistuje žádný zákon." A pan Jiřička udělal zase něco jako "hmmm," protože ho až teď po tolika letech napadlo, že Františka je vlastně žena.

"Mohl bych se vás zeptat, proč sázíte?" kuňkl nesměle mladík směrem k Paranoikovi a zašilhal okem po Marcelce, aby viděl, jestli se na něj dívá.

"Já už vůbec nesázím! Ještě to tak! Chtějí nás všechny odrovnat. Normálně se podívají, na které zápasy je naloženo nejvíc peněz, a pak se to všechno domluví a podplatí. Vždycky, vždycky nás dostanou. Je to mafie! Mně to můžete věřit, jsou v tom velký, obrovský peníze!" Mladík zaváhal, protože na takovou odpověď neměl ve formuláři kolonku. Napíšu: Protože mi to dělá radost, rozhodl se mladík po krátkém zaváhání. To je, myslím, té skutečné odpovědi nejblíž.

"Vždycky když odjede, jde mi to sázení nějak líp," pokusil se pan Jiřička spatřit i nějaká pozitiva, která vyváží fakt, že mu na pár týdnů bude odepřeno teplo domova. Ostatně - tady je taky teplo. Slečna Marcelka za přepážkou napjatě sledovala, jestli po ní bude mladík pokukovat, a koketně si na prst natáčela proužek blond vlasů. Je to dobré. Sice si něco zapisuje do papíru, ale pokukuje.

"Na co nejradši sázíte?" zeptal se mladík muže v balónovém plášti a hlas mu zněl již o něco sebevědoměji.

"Nejradši sázím na jeden finskej fotbalovej tým, Kotkan se jmenuje," povídá pan Baloňák a když viděl údiv v mladíkových očích, dodal ještě: "protože to zní skoro jako potkan."

"Finsko dlouho odolávalo, dlouho," povídá zamyšleně Paranoik. "Ale ty mafiánský chapadla dosáhly už i tam. Třeba v minulým kole, vidíte to?... Taková tutovka to byla…. Jenom z nás dělají voly… gauneři prodejný…"

"To já dávám nejvíc na Chicágo v basketu," povídá už pookřátý pan Jiřička, poctivě vyslovující počáteční chá i následující cé. "Vloni, hajzlové, prohráli co mohli," zatvářil se při té vzpomínce spokojeně a vlídně.

Zaškrtané kolonky přibývaly mladíkovi ve formuláři jen velmi, velmi neochotně.

"Mladý muži, máte nějaké šťastné číslo?" zeptal se na oplátku Bělohlav. "Dvacet dva," odvětil mladík jako ve snách s očima zpíchnutýma do Marcelčiny hrudi. Na růžovém tričku se jí vzdouvala velká dvaadvacítka jako dvě velké labutě se zakřivenou šíjí chystající se právě
vzlétnout. Jako by někdo našeptával odpověď. "Dvaadvacet, dvaadvacet," zadumaně opakoval Bělohlav. Hned ho napadla románová Hlava XXII, zatímco mladíka upoutala zcela jiná část těla. "Stejně zase vyjde pětadvacítka," pomyslel si, ale vyslyšel mladíkovu radu. Co kdyby díky této radě konečně vyhrál své vytoužené milióny? Třeba dvaadvacet.

Cinknul zvoneček na dveřích a vešla Františka. Dnes poprvé se panu Jiřičkovi zdálo, že je to vlastně docela pohledná žena. Chvilku očima hledala přehled výsledků a pan Jiřička vyskočil, až převrhl židli, aby jí ho mohl donést. Je dnes nějaký vstřícný, blesklo hlavou Františce. Že ona se od něj zase odstěhovala žena?

Až teď si mladík všiml papíru připíchnutého za jediný roh na nástěnku. "U nás má každý naději," pravil oběšený papír! Mladík si zaškrtnul další kolonku ve formuláři, podíval se pyšně na svou práci a celý poznámkový blok hodil do koše přetékajícího nevyhrávajícími tikety.

"Nevsadíte si, když už tady jste?" píplo okénko. Mladík jako v transu vybral náhodně dvaadvacet fotbalových zápasů a rozhodl se je vsadit za dvacku. Pan Jiřička mohl na nově objevené Františce oči nechat a vysvětlovat jí, kolik ho stál vloni nečekaný výpadek Chicága. Muž znalý mafiánských praktik prohlížel včerejší výsledky a u každého druhého z nich udělal výsměšné: "Chmmm!" a někdy "To jsem si myslel!" Bělohlav usilovně vymýšlel, jak si přivodit další sněhobílý vlas a zdálo se, že holohlavému muži v baloňáku jeho bezvlasí závidí. A slečna Marcelka udělala při přeťukávání mladíkova divokého tiketu do počítače několikrát úplně schválně chybu, aby toho nesmělce
pozdržela u okénka o něco déle. "S manipulačním poplatkem to dělá dvaadvacet korun." Jenom náhoda.

Je koneckonců docela milý, pomyslela si, když - s náhle červeně žhnoucí tváří - hledal po kapsách zbývající dvě koruny. Proč by měli mít naději jen štamgasti, že?