O šumavských vlcích a jiné zvířeně

Ještě nedávno jsem si myslel, že vlci na Šumavě vyhynuli. Četll jsem cosi o posledním zastřeleném vlkovi (i medvědovi), takže se nezdráhám chodit o samotě po zdejších lesích beze strachu, že mne zardousí nějaká šumavská šelma. Když jsem však přijel do Srní, slyšel jsem hned od začátku každou chvíli "...a už jste viděl vlky?" nebo "...a kdy vyrazíte za vlkama?" a když u mne potřetí zastavilo auto a řidič se ptal, jestli nevím, kudy se jede na ty vlky, rozhodl jsem se vydat po jejich stopách. Prý mají speciální výběh 1,5 km za Srním směrem na Modravu a nedá se to minout, neb odbočka z hlavní silnice je ozdobena dřevěným vlkem. Tomu říkám triumfální návrat vlků na Šumavu!

 

Pak jsem zjistil, že kousek od hlavní silnice nejsou vlci, ale jen návštěvnické centrum, kde je možné se o vlcích, jakož i o dalších zvířatech dozvědět spoustu zajímavých informací. Já se kupříkladu dozvěděl, že vlci musí mít nějaký společný gen se psími blechami, protože s nimi mají společnou zajímavou vlastnost - že totiž "na člověka nejdou". Vlk mi byl nadšeným zoologem prezentován jako plachý milius, který netouží po ničem jiném víc než člověku se vyhnout, zdravý vlk prostě prý člověku po krku nejde. No jo, ale co když - při mém štěstí - potkám smečku vlků, kteří jsou jako na potvoru v pracovní neschopnosti? To se pak těžko píše úřadům žádost o odškodnění za škodu způsobenou chráněným živočichem, když po ataku pčíkajících šelem ležíte v chráněné první zóně národního parku roztrhaný jako nevýherní los. Příště si pro jistotu vezmu na Šumavu svůj protimedvědí japonský zvoneček, třeba funguje i na vlky a rysy.

Za vlky je z návštěvnického centra třeba ještě kousek popojít. Jejich výběh má asi 3 hektary, což není vůbec málo, pokud si vlk zamane, že ho dnes návštěvníci štvou a on chce mít klid. Pán v návštěvnickém centru to říkal jasně: "Když budete mít štěstí, můžete je vidět". Můžete. Když návštěvník štěstí nemá, vstupné se mu nevrací, ale nemusí ho to mrzet, protože se taky žádné neplatí. Hledání a pozorování vlků u Srní je zdarma, platí se jen za parkování, což se mne netýkalo.

Když jsem vstupoval na dlouhou dřevěnou vyhlídkovou plošinu, šel proti mě mladý pár s kočárkem (na následujícím obrázku), ve kterém měl spokojeně spící miminko. Podržel jsem jim vstupní vrátka a oni mi za to polohlasem, aby se miminko neprobudilo, sdělili tajemství: "Vlci jsou právě teď až vzadu vlevo!" No vida, bál jsem se, že budu svým slábnoucím zrakem zaměňovat vlka za dobře rostlou šišku, za bedlu vysokou či za veverku (poznávací znamení - vlci prý neskáčou z větve na větev) a teď jdu najisto: Půjdu prostě dozadu a doleva a bude to!

Bohužel, vzadu vlevo bylo toto: Veliká nepřehledná plocha, na které ale nebylo nic, co by jen vzdáleně připomínalo vlka. Na dlouhé dřevěné vyhlídkové terase nad nepřehlednou strání se promenovalo několik turistů s nažhavenými foťáky a čekalo se, až někdo vykřikne: "Hele, Máňo, vidíš, tady sou, rychle, foť to!!"

Najednou jsem si všiml nenápadného pohybu, i když nebýt toho, že jsem měl na foťáku nasazený teleobjektiv, asi bych ho těžko přisoudil právě vlkovi, mohlo to být cokoli. Ano, mohlo, ale byl to kupodivu opravdu vlk. Ostatně, posuďte sami.

Jeden ze dvojice vlků byl chvilku akční, několikrát přešel sem a tam jako modelka na předváděcím molu a asi se ujišťoval, jestli ho návštěvníci výběhu dostatečně hromadně fotí.

"Že se na to nevykašleš," říkal mu vlčí řečí druhý vlk. "Budou nás fotit, i když budeme spát, schválně, uvidíš!" A fotili.

Skoro víc než smečka vlků mě zajímala smečka návštěvníků. Většinou vybaveni kompaktíky a tablety, ale pár z nich mělo opravdu dělo jako dělané pro "šumavské safari". Asi jsem trošku dětinský, ale docela mě bavilo jít na místo, kde zrovna nikdo jiný nebyl, a začít rychle fotit cosi ve stráni. Během pár sekund ke mně nadšeně přiběhlo asi deset dalších, kteří začali naslepo fotit stejným směrem jako já, aby jim vlci neutekli. Pak zjistili, že v těch místech žádní vlci nejsou, fotografové znejistěli, vyčítavě se na mě podívali, ale protože jsem mlčel a neudržoval jsem "oční kontakt", neměli dost odvahy se zeptat, co jsem to proboha v tom prázdném houští fotil. Klukovina, já vím, ale odolejte tomu pokušení :-).

Nu, to byli tedy masožraví vlci. Aby ale byl tento článek vyvážený a nabídl i něco pro vegetariány, doplním pár obrázků býložravců, které jsem potkal při cestě z Filipovy Hutě na Horskou Kvildu a kteří patří k šumavskému kraji nejméně tolik jako ztepilé psovité šelmy. Kravičky to byly pěkně rozmanité - barvou i výrazem - a mně se prostě líbily, tak jsem jim slíbil, že je do článku o vlcích taky nějak propašuji a udělám jim tady na blogu reklamu.

Tenhle účes se mi obzvlášť líbil. Ve kterémpak šumavském kadeřnictví asi veterinární frizéři a vizážisti dokážou tak skvěle "udělat hlavu"?

Když jsem procházel kolem, docela jsem ve větrných čtyřech stupních záviděl třeba tomuhle telátku jeho huňatý kožich. Ono si zase možná na oplátku říkalo, že máme v té Praze asi nějakou speciální výživnou trávu, když jsem z ní tak pěkně vypasený :-).

Tady na loukách pod vysoko položenou obcí Horská Kvilda začíná nádherné údolí Hamerského potoka, což byla moje první letošní šumavská procházka s focením mé oblíbené proudící vody (nebojte, dočkáte se). Černý rohatý exemplář vlevo dole zaujal neměnnou a nevyrušitelnou strategickou pozici ležícího přežvýkavce a měl situaci zcela pod kontrolou.

Obrazový závěr učiní jedna fotka z hradu Kašperk, kam jsem se vyšplhal předevčírem. Popravdě, dobývat bych takovou budovu na strmém kopci nechtěl, i bez těžké zbroje jsem měl výstupu z Kašperských Hor "plné kecky", ale pobavily mě ovečky používané právě jako živé sekačky na stráni přímo pod hradem. Kdo by se taky s tak hrbolatým a strmým terénem sekal, že?

No a pak už (mimo obraz) jsem měl jen zážitek s veverkami, které ovšem byly ve svém konání tak rychlé, že jsem nestihl učinit žádnou fotku. Nešlo si jich nevšimnout, protože dělaly v lese strašný rámus, který bych od tak maličkých tvorů nečekal. Asi pět minut se s obrovským nasazením, které vypadalo spíš na lítý boj než na nezávazné "kočkování", honily po stromech i mezi nimi a pak jedna rezignovala, vzdala své teritoriální nároky a potupně odešla přes silnici zpět do svého rajónu. Vítězná veverka zatím na ubráněném území spustila ve větvích vítězný ryk. Vůbec jsem netušil, že něco takového veverky podstupují, chápal bych to třeba mezi paviány, ale vzhledem k nedostatku šumavských paviánů je asi černé veverky suplují, kdo ví.

Tak jen doufám, že černé ani rezaté veverky nebudou svým svobodným dováděním ve větvích lidi moc vyrušovat, takže na rozdíl od vlků přežijí i ve volné přírodě a jednou poblíž Srní nebudou muset vybudovat za miliónové eurodotace druhé návštěvnické centrum s velikým parkovištěm a s přísně chráněným výběhem veverek, kde by si turisté mohli tyhle malé krvelačné tvory z bezpečné vzdálenosti vyfotit :-).