O příkoříčkách a prchlivosti

Lidé často žijí v bludu. Já kupříkladu mám mezi těmi, kteří mě sice znají, ale netráví se mnou celé dny, týdny a měsíce, pověst slušného, vyrovnaného a trpělivého člověka. Kdyby jen věděli, čeho by se ode mne také mohli nadít! Jsem totiž slušný, vyrovnaný a trpělivý velmi, velmi dlouho, ale jen po určitou mez. Kde se ta mez nachází, se přitom nedá předem odhadnout. Nemůžu říct, že by se mi náhle zatmělo před očima. Vidím v tu chvíli zcela jasně, rozumem vím, že ten krok který v příštích vteřinách udělám, způsobí nezanedbatelné škody, že si jím přidělám spoustu komplikací a některé dopady již nepůjdou vůbec napravit, ale nemohu s tím nic dělat. Neděje se mi to, když jde o něco důležitého, ale spouštěčem bývají výhradně opakované drobounké nezdary, škodolibůstky a příkoříčka, kterých je díky přemnoženým šotkům všeho druhu náš svět plný.

 

Vzpomínám si na překvapením vytřeštěné oči své bývalé manželky, když na mne podobná chvilka přišla asi půl roku po svatbě, na zahradě, kde jsem dlouho a marně opravoval svůj bicykl. Už si nevzpomínám, co se mi tehdy nedařilo, rozhodně to byla nějaká zanedbatelnost, snad šroubeček, který již podvacáté za sebou odolal mé snaze zašroubovat ho na rukou špatně dostupné místo a podvacáté vypadl do trávy. Ještě když se to stalo podevatenácté, jen jsem s úsměvem zakroutil hlavou nad svou nešikovností, podvacáté mělký pohár trpělivosti náhle přetekl. Pak jsem vstal, zdvihl jsem ze země nad hlavu neposlušné kolo, pomalu a (prý) důstojně jsem s kolem popošel pár kroků a vší silou jsem jím mrštil proti překvapené zdi našeho tehdejšího domu. Za pouhých deset vteřin po velkém třesku jsem - už opět zcela slušně, vyrovnaně a trpělivě - ohledával čerstvou mrtvolku kola a škody na fasádě domku. 

Ano, stačilo pouhých deset vteřin, možná míň, a v tu chvíli byl vypadlý a v trávě ztracený šroubeček tím nejmenším, čeho se kolu nedostávalo, protože rázem bylo zralé na generálku. "Porazil vás autobus?" ptal se starostlivě o pár dní později pán v opravně a já musel připustit, že něco podobného autobusu se s mým kolem skutečně střetlo, jen to mělo méně oken. Pan opravář byl diskrétní a dál se nevyptával.

Podobných pidiškodolibosti a milipříkoříček zažívám víc a vždy mi na chvíli sejmou masku gentlemana, jako když se nečekaně vytrhne gumička od respirátoru: Když si chci odeknout dveře, za kterými bydlím, a počtvrté za sebou mi upadne klíč a seskáká po schodech až do přízemí, přejde moje trpělivost s příkoříčky a šotky všeho druhu náhle doslova ve výkřik, při kterém - přesně v okamžiku, kdy moje postarší paní domácí vykoukne zvědavě na chodbu - vyřknu tak, abych byl zřetelně slyšet nejen v partéru, ale i na nejodlehlejším "bidýlku" vzdáleného balkónu, šťavnatě jadrné slovo, o kterém paní domácí doposud mínila, že ho vůbec nemám ve svém slovníku, natož abych ho byl schopen vykřičet do tváře světa v přítomnosti ušitých svědků. Ale uplyne sotva pár vteřin a já jsem opět ten veselý, bezproblémový a distinguovaný nájemník, který paní domácí s úsměvem pozdraví a od Mr. Hyda, který před chvilkou zařval do rezonující chodby to ošklivé slovo, se naprosto distancuje.  

 

Když se mi při čtení co chvíli otočí zpět několik listů kvůli nepoddajnému knižnímu hřbetu, mnohokrát to snesu bez zaremcání. Když se to ale stane po mnohokráté prvé, kniha znenadání odletí jako náhle procitnuvší pták dveřmi do obývacího pokoje, kde rozbije skleněnou vázu po babičce a vylije její obsah na originální certifikát z tréninku pokročilého sebeovládání. Když mě samoobslužná pokladna v supermarketu podesáté za sebou kovovým hlasem vypeskuje, že jsem zakoupeného uzenáče položil na špatné místo "taškové zóny", i když už jsem vyzkoušel všechny možné alternativy včetně balancování na hlavě, vykřičím svůj náhlý vztek na nespolupracující techniku přímo do tváře nevinné slečny prodavačky, která mi přispěchala na pomoc, což jediné vzpurný přístroj zachránilo od toho, abych mu uzenáčem rozmašíroval blikající obrazovku a kdyby ještě trochu ryby zbylo, umlátil bych i reproduktor. 

Stačí pár vteřin a dost: Po náhlém zahřmění rychlý návrat k pokorným a trpělivým kořenům. Jak já bych jen dokázal být klidný, kdyby mě ta ustavičná okolní příkoříčka občas nevytáčela do běla a já nebyl donucen běsy prchlivosti odhodit na moment masku slušňáka. Stačí dlouze mrknout a snad si ani toho, co se v těch pár vteřinách odehrálo, nevšimnete. Jen vám bude podezřelé, kde se kolem tak náhle vzala všechna ta spoušť a proč ji tak slušný člověk jako já s poněkud provinilým výrazem začíná uklízet.

Omlouvám se prodavačce za svou ostře formulovanou a hlasitou glosu a vysvětluji, že můj komentář nepatřil jí, ale sveřepému stroji, který najednou jen vlídně pomrkává a v záchvatu náhlé úslužnosti děkuje už popáté za nákup, jako by to nebyl právě on, kdo tohle konkrétní příkoříčko a následné zahřmění způsobil.

Až obchod večer zhasne a všichni odejdou, udělá dosud tichá samoobslužná kasa č.3 na svou sousedku, která mě dnes tolik vytočila, obdivný kukuč, jak ten střet se mnou báječně zvládla. "To víš, naštval mě, dacan," odpoví hrdinka. "Ale znáš mě: Na stroj jsem možná trochu prudší, ale nikdy se nevydržím zlobit dloUHO."

 

Kruci, jak o těch svých drobných a bezvýznamných příkoříčkách píšu, už poněkolikáté jsem omylem stisknul CapsLock, takže mi to začalo znenadání psát velká písmena. Nu, člověka něco takového maličko pozlobí, ale určitě to není nic, co by mĚLO... Ještěže jsem tak vyrovnaný a trpělivý, kdovíco by to asi udělalo s jiNÝMI?! A - snad se mi to jenom zdálo, ale jako kdyby se můj notebook, který mne zná tak dobře jako málokdo jiný, ode mne o malý kousek oDTÁHNUL!!!

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.