Jak zorganizovat výstavu svých fotek: Díl 4. Má smysl dělat popisky?

Po několikatýdenní přestávce, během které jsem stihl jednu velkou výstavu ukončit a jednu malou výstavu naopak rozjet, se opět vracím k tématu Jak zorganizovat výstavu svých fotek. V prvních třech dílech tohoto malého seriálu jsme si něco řekli o tom, Kde vystavovat a jestli to vůbec stojí za to, dále pak Co je dobré mít připraveno, než někoho oslovíte, a prozatím jsme skončili podstatnou, nikoli však úplně rozhodující otázkou, Kolik nás to bude stát? Dnes se podíváme na téma popisků k fotkám: Jaké všechny informace můžou obsahovat, jak by měly vypadat a mají vůbec pro návštěvníky nějaký smysl?

 

Když už máme vyhlédnutý a domluvený výstavní prostor a fotky, měli bychom ještě zapřemýšlet, co k fotkám napíšeme a jestli vůbec něco. Fotografové se v přístupu k popiskům dost liší; někdo si vůbec neumí představit situaci, kdy by fotku - když tedy jde na chvíli z domu a bude nějakou dobu na očích veřejnosti - nevybavil základním "věnem" v podobě pár základních informací, které by se každý návštěvník o fotce měl dozvědět, tedy hlavně název snímku a pak i nějaké další podrobnosti - třeba o času a místě jeho pořízení. Jiní autoři zase naopak nechtějí předpokládaný požitek návštěvníků z obrazu vůbec ničím rušit, takže jim při představě kartičky s doplňkovými informacemi naskakuje kopřivka. Neumím říct, co je správnější nebo oblíbenější, jen to, co mně osobně je sympatičtější.

 

Přiznávám, že si potrpím na to, aby měla každá veřejně vystavená fotka svůj název, a nad názvy docela poctivě přemýšlím a někdy je i v průběhu života fotky měním, pokud jsem přesvědčen, že jsem našel lepší. Domnívám se, že vhodně zvolený název může dát fotce ještě jiný rozměr než ty dva základní, vymezující plochu obrazu; v názvu můžete naznačit svou motivaci k tomu, proč jste fotku vůbec dělali, a příběh, který s ní máte vy jako autoři spojený. Samozřejmě, bylo by skvělé, kdyby obraz všechny informace jaksi již obsahoval ve sdílné a přitom umělecky hodnotné podobě a dokázal proudit do mysli návštěvníka bez nezbytného slovního zprostředkování. Jenže co si budeme povídat: Na jednoho návštěvníka, který je odhodlán nechat na sebe působit výhradně siločáry obklopující vaše dílo, a každou nadbytečnou informaci bere jako výkonnou rušičku takového intimního duševního propojení, připadá nejmíň deset zvědavců, kteří ocení, když jim nějak naznačíte, co na fotce je či aspoň mělo být. Co jedni berou divže ne jako urážku vlastní fantazie, druzí považují za vítaný záchranný kruh, se kterým se dá procházka po výstavě absolvovat bez rizika utonutí v přívalu podnětů. Samozřejmě, i v tomto případě můžete postupovat přesně podle osvědčeného principu, aby koza zmizela a vlk zůstal o hladu - totiž že popisky ke každé fotce poctivě připravíte a na všech velkým a výrazným písmem napíšete název "BEZ NÁZVU", takže intimní duševní propojení zpřetrháte, aniž byste na oplátku aspoň někomu něco užitečného sdělili.

Osobně tedy vždy, když je to jen trochu možné, vybavuji vystavenou fotku názvem, vročením a informací o místě, kde jsem fotku pořídil. Ale kupříkladu malá výstava, kterou mám právě teď v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, vůbec žádné popisky nemá, protože to byl záměr a tak trochu i podmínka pořadatele, a já - přestože jsem se na to zpočátku moc netvářil, jsem to po krátkém rozmyšlení přijal jako vyzvání k zajímavé a doposud nevyzkoušené cestě, protože člověk pak musí přemýšlet o složení výstavní kolekce trochu jinak, než jak je zvyklý, a vykolejení z pevně daných linií zvyku bývá už samo o sobě přínosem. 

 

Jedna jednoduchá ukázka zblízka (z výstavy Dobřichovice 2020)

 

Vždycky je dobré přemýšlet, které informace budou návštěvníkovi k užitku a které už nejspíš ne. Když jsem měl svou první výstavu, domníval jsem se, že návštěvníky mohou zajímat i technické parametry - např. použitý objektiv, filtry, expoziční čas, clona atd. Ukázalo se, že tyhle informace zajímají možná pár podivínů "od fochu", kteří jsou buď tak odborně zdatní, že to sami odhadnou, nebo tak zvědaví, že si o tuhle informaci aktivně řeknou. Pro většinu ostatních návštěvníků je tato informace nadbytečná a rozptylující. Dobré naopak určitě je zamyslet se i nad tím, jak často asi na výstavu zavítá člověk, který nevládne češtinou (teď tím myslím cizince, nikoli češtinářského nedouka), takže si takový návštěvník nejspíš vaše vymazlené slovní hříčky v názvech fotek dostatečně nevychutná. Pokud to mohou být četnější případy, bude nejspíš účelné popisky rozšířit i o informace v angličtině (tak jsem to měl logicky při výstavě v centru Prahy) nebo aspoň někde na dostupném místě přiložený list s tabulkou anglických názvů. V takovém případě je pak praktické mít na popiskách uvedená i čísla fotek, aby byly anglické názvy v takové tabulce jednoduše a jednoznačně přiřaditelné. 

 

Ono to není moc čitelné, tak jen pro jistotu "přeložím" ze zašuměného jazyka, jak jednoduše byly popisky udělané při mé výstavě v pražské Rytířské ulici: 

Po proudu - Vydra

Downstream - Vydra River

2006

Popisky nemusí být nutně vyrobené ze zlata posázeného brilianty, i když takové by jistě zájem návštěvníků upoutaly, možná dokonce i bez fotek, které mají popisovat. Ve skutečnosti jde většinou o obyčejné papírové kartičky, na kterých jsou všechny informace vytištěné z počítačové předlohy. Osobně používám fotopapír, na kterém tisk vypadá lépe než na obyčejném papíře, a kartičku s nápisem přichytím proužkem lepicí pásky k rámu obrazu, což bývá praktičtější než přitloukání popisků ke zdi (taky jsem už jako návštěvník takovou variantu viděl). Ale tvořivosti se meze jistě nekladou a materiál, provedení i "adjustace" mohou být různorodé. Kdysi jsem si například vysnil, že výstava fotek detailů kůry by mohla být doprovázená i ukázkami příslušného dřeva, takže dřevěné popisky by mohly být zajímavou alternativou, pokud bych po večerech řezbařil (ty, co se právě teď začali oprávněně strachovat o mé bezpečí, mohu uklidnit, že se k takovému sebevražednému kroku nechystám).

 

Na tu druhou kartičku s dodatečným textem u následující fotky teď nehleďte, k tomu se dostaneme, až jednou budeme mluvit o různých experimentech, kterými můžeme své výstavy vyšperkovat :-).

 

Na popisce je napsáno:

Konec sluneční karantény (2020)

Nové zámecké schody pod Pražským hradem těsně 

po prvním uvolnění nouzového stavu kvůli virové epidemii

Cyklus: Street

Může se stát, že se někdy chcete u fotky s něčím speciálně pochlubit, třeba proto, že fotka měla úspěch v nějaké soutěži, byla někde publikovaná nebo se stala součástí nějaké zajímavé společné výstavy. Mně se docela osvědčilo, když taková informace není součástí standardní popisky, kde by mohla být snadno přehlédnuta, ale pro ten účel se připraví popiska speciální, nejlépe barevně odlišná od všech ostatních. Samozřejmě bylo by krátkodeché takto zdůrazňovat každou drobnost, speciálních upoutávacích popisek by nemělo být příliš (přinejmenším ne víc než popisek standardních :-)), protože čím je takových nadstandardních informací víc, tím méně na návštěvníky funguje moment překvapení. 

Vidíte, dnes to nebylo opravdu nic objevného, žádné úžasné know-how jsem vám nepředal. Překvapilo vás snad něco? Nebo máte nějaké svoje zvláštní doporučení, postřeh nebo otázku?  Dejte vědět - buď v komentářích nebo e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz, rád řeknu vše, co vím, a možná i víc :-). 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.