Cesta do růže

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Různé šavlovačky na diskusních fórech, kde se vzájemně propichují a sekají na nudličky odpůrci a příznivci otevřených tisíci květy provoněných obchodů, mě nechávají celkem v klidu. "Když ostatní obchody musí mít zavřeno, je to nespravedlivé," říkají jedni; "k čemu nám jsou v krizi a všeobecném zmaru květiny?" A jistě mají zčásti pravdu, především s tou nespravedlností. Ale bohužel, svět je v principu velmi nespravedlivé místo, a jestli vyženeme zpoza pultů s velikými vázami do domácího vězení i slečny a paní floristky, už tak dost vychýlené váhy spravedlnosti tím nejspíš nesrovnáme.

 

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Ale jsou příležitosti, kdy i takový květinový neotesanec, jako jsem já, jasně cítí, že taková návštěva je nezbytná, i kdyby to znamenalo spolu s květinovými závisláky navštívit ilegální sklepní skleník s barem, ústřicemi a obsluhou "nahoře bez" v režii slizkého dona Corleona, který na květinové prohibici vydělává milióny. A takovým okamžikem, který se bez krásné květiny prostě neobejde, je můj soukromý začátek jara, který jsem letos připomněl i speciálním dárkovým článkem Bisolární haiku. V tomto článku jsem už představil růžičku, pečlivě vybranou (no přece tu nejkrásnější, mladá paní, to dá rozum!) a zdárně propašovanou přes nadále citlivou a přísně střeženou hranici mezi okresy, přestože mi v obchodě pro květinku opomněli vypsat glejt s razítkem.

 

Těch hranic mezi okresy, které by bylo nutno ilegálně překročit, aby mohla růžička skončit v rukou oprávněné majitelky, je bohužel spousta, a tak mi opět nezbylo nic jiného, než předat kvítek distančně a zaručit se slovem relativně čestného muže, že o něj budu pečovat s láskou a zaujetím tak dlouho, dokud taková péče bude dávat smysl. Snad jsem se tomu slovu nezpronevěřil tím, že jsem v mezičase využil růži jako krásnou modelku, ale nevyužít ji, to by snad byl fotografický hřích.

 

Však mě znáte, jaký jsem pomalý fotograf. Když to jde, scénu si dlouho připravuji, obhlížím a obcházím a pak fotím dlouho, z různých úhlů a při různém osvětlení, zkouším si hrát s různou hloubkou ostrosti a variantami kompozice, a dohromady z toho tak vyjde několik hodin soustředěné práce, v tomto případě rozdělených do dvou dnů. No a  nakonec vyberu s mnoha desítek záběrů tři (původně byly jen dva, ale nakonec jsem ještě vyškrábl třetí, za kterým si sice tolik nestojím, ale ukazuje úplně jinou použitou cestu, tak abyste to měli trochu pestřejší) a zbytek putuje do virtuální stoupy, kde Hanťové digitálního věku opět rozeberou barvy obrázků na prosté jedničky a nuly. Tři vybrané kousky vytvořily minisérii (promiňte ten televizní slang), kterou jsem nazval nepříliš invenčně Cesta do růže.

 

I při focení růže, jejíž okvětní lístky tvoří krásné ladně zprohýbané křivky, je možné zaexperimentovat s něčím, co se blíží diagonální kompozici, jako tomu bylo u následujícího "růžového toboganu". S objektivem jsem se chtěl dostat co nejblíž a přitom zachovat relativně velkou hloubku ostrosti, což vedlo až k použití dost dlouhé expozice (v tomto případě 10 sekund).

 

 

Je taky možné pokročit na cestě do růže ještě hlouběji a dát přednost abstraktnějšímu podání. V případě druhého snímku jsem chtěl mít celý obraz rozmazaný ale s patrnými několika liniemi, k čemuž bylo naopak třeba úplně odclonit. Ten levý dolní roh nevypadá úplně podle mých představ, překryv dvou různě zaostřených křivek se mi moc nepovedl, kontura je potrhaná a "chlupatá". Uvidíme, třeba si o Velikonocích udělám místo odpískané pomlázky malá praktika ve Photoshopu a zkusím to ještě nějak mírně dotáhnout, tento typ fotky by mi to měl dovolit bez větších obav o zachování autenticity.

 

 

No a na závěr snímek, na kterém zdůrazněná úhlopříčka přechází v to, čemu laicky říkám "vějířová kompozice" (podobnou občas využívám při focení krajiny na velmi dlouhé expozice, kdy při správném směru větru mohou onen "vějíř" tvořit obláčky na obloze). Ale dnes nejsme v makrosvětě, nedotýkáme se nebes; pořád jsme "jen" na cestě do té jedné malé růže. Hmmmm, clona 18, to už je dobré si hlídat, jestli dalším přicloněním nedochází ke snížení ostrosti. Tady to ještě vzhledem k daným podmínkám docela ušlo.

Tak to byly tři obrázky mé květinové modelky, která i po týdnu dál skromně kvete a voní a která pro mě zdaleka neznamená jen příležitostnou "kytku z hlavního nádraží". Ale znáte to, může pro mě být čímkoli, můžu jí dávat různé významy či jména, ale už dávný klasik věděl, že "růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně".

 

Připouštím, nenavštěvuji často květinářství. Když se ovšem na věc nebudu dívat jako rozdrážděný občan, ale jako obyčejný muž a občasný fotograf, řekl bych, že nechat je nespravedlivě otevřená zase nebyl tak úplně špatný nápad :-).

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.