Přiznávám se zcela bez mučení: Když kdysi členové skupiny Ztohoven v Praze nad Hradem vyvěsili místo prezidentské standarty přerostlé rudé trenky, udělala mi tehdy ta akce velkou radost. Přišlo mi to neotřele provokativní, dobře vymyšlené a připravené, a především se mi to zdálo být prostě vtipné, snadno zapamatovatelné a navíc s politickým přesahem. Samozřejmě, každý máme jiné vnímání toho, co je v humoru ještě korektní a co už ne, byť se domnívám, že právě na nějakém typu nekorektnosti je vlastně každý vtip založený; jen někdo snese víc a někdo míň, hranice mezi břitkým vtipem a ostudnou nechutností bývá rozostřená a různé oči ji vidí na různých místech.
Taky se musím přiznat, že když mě zmíněná akce nepokrytě rozesmála a já zjistil, kolik z mých přátel - byť za jiných okolností s velmi vstřícným vztahem k humoru - se nesmálo ani trochu a naopak v tváří v tvář vážnému symbolu mračili svá čela a navrhovali aktéry tu zavřít, až zčernají, tu máchat ve Vltavě, tu poslat k lopatě (jak se to ve svobodné společnosti dělá?) nebo dokonce veřejně bičovat, musel jsem se nad sebou zamyslet. Je mé vnímání vtipu úchylné? Zanedbali v mé výchově něco moji rodiče při vštěpování úcty ke státním symbolům, takže jsem tak duševně okoralý, že mi trenýrky na Hradě kroutí koutky úst do úsměvu, místo aby mi jako slušnému občanu zralého věku vháněly hněvivý ruměnec do tváří? Není něco špatně, když mě, šedého vlka, přesvědčují někteří teenageři, že bychom přece měli všichni ctít jakési nepsané hranice humoru a poblíž majestátu státních relikvií být vážní a "státoprávní"? Nemělo by to být, sakra, přesně obráceně? Neměl bych se naopak já rozčilovat nad neúctou mládí vůči autoritám a neměl bych být já pro ně směšným symbolem zaprděného středostavovského měšťáctví? Čemu všemu jsem ještě schopný se asi ve své asociálnosti vysmívat, když ani ve stínu prezidentské standarty s vyšitým slavnostním nápisem o vítězící pravdě nepřestávám být příslovečnou "smějící se bestií"?
Říkám otevřeně, že představa Hradu obývaného prezidentem Zemanem a ozdobeného obřími červenými trenclemi mi připadá docela trefná, s podobnou mírou okázale plebejského buranství na obou stranách. Nepovažuji to ani v nejmenším za umělecké dílo ani umělecký projev, připadne mi to prostě jako celkem povedený fór, který má pod skořápkou laciné provokace i druhý plán, obsah, který si pozorovatel podle svého vlastního založení domyslí, někoho naštve, jiného rozesměje. Navíc je to akce, která přece jen vyžaduje dobrý plán i dost odvahy jít do rizika; není totiž nic politováníhodnějšího, než jen přechodně odvážný provokatér, který nedokáže unést riziko své vlastní performance a stěžuje si pak doma tatínkovi, právníkům a médiím, že mu ti oškliví policisté při zcela neadekvátním zákroku vyrazili přední řezák jako nějakému hokejistovi.
Na akci mi vadily vlastně jen dvě - byť docela podstatné věci: Neustálé zdůrazňování, že jde o skupinu uměleckou (pro mne jedinou akcí Ztohoven, které jsem ochotný přiznat umělecký přesah, jsou dávné roztomile ulítle předělané postavičky na pražských semaforech, ta akce se mi před lety hodně líbila) a hlavně neschopnost se ukrotit a korunovat celou akci noblesou nadhledu. Ve své optimální verzi celé akce bych si představoval, že sejmutá standarta bude s náležitou úctou zabalena, aby se nemohla poškodit, a dole obřadně předána veliteli zasahující jednotky. No a tady se, myslím, milí provokatéři ze Ztohoven zamotali do balastu vlastních intelektuálských keců a obyčejných vzájemně nezkoordinovaných lží, které už mají k humoru podle mého gusta dost daleko. Výsledkem jsou až z paty tahané obskurní důvody následného rozparcelování docela obyčejně šlohnuté prezidentské standarty, které svou do očí bijící překombinovaností zavánějí snahou za každou cenu z akce ještě vytlouct aspoň trochu mediální slávy. Pokračování původně krystalicky čistého vtipu s jasným výkladem i dopadem je tak pro mě dost zpotvořenou a upachtěnou kombinací estetiky nekonečných nastavovaných seriálů a amatérského aktivismu, ve kterém se pro vlastní činy až zpětně konstruuje zdůvodnění, aby i smradlavá hloupost vypadala, jako by jí ruka samozvaného umělce vtiskla po božském způsobu nezanedbatelný a běžným smrtelníkům obtížně pochopitelný voňavý smysl.
O to víc se mi ve zpětném zrcátku líbí "šmrnc" původní trenýrkové akce, která mne potěšila, byť i já se cítím být hrdým občanem našeho státu, který se v zahraničí snažím co nejlépe reprezentovat před těmi, kteří ho znají jen z doslechu. A hrdosti na české státní symboly mě věru nemusí nikdo učit, tím méně si nechám kázat o vlastenectví náhle v různých koutech procitnuvšími polonácky, kteří dříve propukali ve vlastenecký rauš výhradně při hokejových šampionátech a najednou jsou ochotni mě přesvědčovat, co bych měl dělat (a co bych dělat rozhodně neměl!), abych byl - zřejmě jako oni - "správným Čechem". Rád jim poděkuji za jejich nevyžádané rady a prozatím si svůj způsob obyčejného vlastenectví, které pod jednou střechou snese hrdost, úctu i ochotu se sice nekorektně, ale bez pohrdání a nenávisti, zasmát tomu, co (a kdo) si to podle mého názoru zaslouží.
A - bude-li to namístě - umět podobné výsměšné trenky vyvěsit i sám sobě, protože to může být dobrá obrana proti nepěkným výsledkům vlastní občasné namyšlenosti a hlupství, vůči kterým už asi bohužel nikdy nebudu tak odolný, jak bych si přál :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.