Údolím Hučivé Desné

Když člověku, který rád fotí řeky, prakticky za domem začíná dobře přístupná cesta údolím říčky, které se říká Hučivá Desná, nemůže samozřejmě odolat podívat se na tyhle vody, které hučí po jesenických lučinách, zblízka. A tak moje první pěší výprava z Koutů na konci světa celkem logicky vedla právě k Hučivé Desné. Nepříjemné na ní bylo pouze to, že jsem si usmyslel vystoupat údolím proti proudu říčky tam, kam až to půjde, a nejlépe až na hlavní hřeben Jeseníků. Nohám ani hlavě se sice z čiré lenosti nechtělo do nějakých extrémních převýšení, ale když jsem si vzpomněl na svůj předloňský výšlap na Fudžisan, kde jsem si i při své prostorově nezanedbatelné postavě vyzkoušel tříkilometrové převýšení, řekl jsem si, že proti tomu je nějakých 800 metrů jenom drobnost. Nu, organismus zlenivělý rozvážnými vodorovnými vycházkami kolem Berounky, to viděl poněkud jinak.

Samozřejmě, vybavil jsem se fotografickou plnou polní, protože jsem si chtěl udělat aspoň pár záběrů tekoucí vody, ale musím říct, že koryto říčky není nijak zvlášť dobře přístupné, pokud chcete fotit opravdu v přímém kontaktu s řekou, tím spíš, že všude jsou výstrahy se zákazem vstupu. Nerad překračuji dobře míněná nařízení, takže míst, kde jsem sestoupil až k vodě bylo jen několik. Navíc, u mne je vždycky takové focení na dlouhé lokte; na jednom stanovišti je z toho vždy minimálně hodina a ještě není možné říct, jestli se z nafoceného materiálu dá něco použít. Pár fotek tu ukážu, něco je v běžných barvách, něco v mé oblíbené infračervené, místní čtenáři už vědí, že světlo na mých fotkách ve skutečnosti bývá často spíše "zásvětlím" :-).

Brzy jsem pochopil, proč je Hučivá Desná tak hučivá. V korytě je totiž bezpočet kaskád, jezů a přepadů, řeka je hodně upravená, neproplétá se kolem balvanů zcela přirozeným korytem jako třeba Vydra. No a samozřejmě, když je v některých částech toku pomalu na každých deseti metrech upravený přepad, řeka je opravdu hodně slyšet. Cože říkáte? Jo, že souhlasíte? Promiňte, mám z toho údolního hučení ještě trochu "zastřený sluch".

 

Po dvou týdnech hodně vlhkého počasí plného bouřek a přívalových dešťů, které ještě doznívalo v den mého příjezdu, se teď udělalo krásné slunečné počasí. Vody je ale všude dost, ze svahů stékají stovky neregulovaných potůčků, které se postupně vlévají do říček, podle kterých jsou údolí pojmenovaná. Úplně nejradši mám, když sluneční paprsky interagují s proudící vodou, protože tehdy dokážou vyčarovat zajímavé obrazy. Jen je umět najít a reprodukovat, což se mi ovšem podaří jen málokdy k mé spokojenosti .

Kolem Hučivé Desné vede zpočátku docela kvalitní úzká asfaltka, posléze přechází v kamenitou, ale pořád ještě sjízdnou - natožpak schůdnou - cestu. V nadmořské výšce 900 m ale cesta naposledy přetíná vodní tok a od říčky se odkloní; dál pokračuje po docela příkré stěně údolí. Jestli do té doby nebylo snadné sejít k řece, v horní části údolí už je to úplně nemožné, vodu jen slyšíte zdola - čím výše vystoupáte, tím slaběji a z větší dálky hučí. Na poslední fotce je místo, kde se cesta od vody definitivně odklání.

Cesta pokračuje stále výš, původně vysoký les se začne kolem výšky 1100 m zmenšovat a rozestupovat, takže se otevírají první výhledy do údolí. Zároveň už jsou vidět hřebeny Jeseníků a netrvá ani moc dlouho a cesta se napojuje na místní červenou hřebenovku. Musím říct, že v téhle části jsem toho už měl docela dost a když jsem došel na turistickou magistrálu, plácnul jsem sebou na dřevěnou lavičku. Zároveň mi došla voda, ale tu jsem plánoval doplnit ze zázračné studánky na hřebeni. Shodou okolností jsem potkal chlapíka, který měl snad ještě víc fotovýbavy (včetně stativu) než já; myslel jsem, že takoví blázni snad ani neexistují a je celkem povzbuzující, že ano! Ukázalo se, že je to fotograf pracující pro "četku", který se vydal na hřeben nejen na odpoledne, ale i na noc, chystal se nocovat na pěkném skalnatém vrchu Vozka. Vzpomněl jsem si na své haiku o "čelenkách z hvězd": Kdybych nebyl líný a nechtěl mít v noci pohodlíčko hotelového pokoje a střechu nad hlavou, mohl bych taky vyfotit pár nočních fotek přímo z centra Jeseníků. Jenže taková příjemná postel a horká sprcha taky nejsou k zahození, že? Tak kdo se těšil na fotky hvězdného nebe, musí si na tomhle blogu nechat zajít chuť, ale je možné, že ČTK bude něco mít :-).

Na fotce vidíte, že ve výšce nad 1200 m už z lesa mnoho nezbývá, stromy jsou vlivem nepříznivých podmínek spíše zakrslé, mnoho stromů je uschlých. Na velkých plochách je tu i nepůvodní kosodřevina, kterou se místní správci snaží postupně omezovat. Cesta vede dál na Červenou horu, i když v tomhle ročním období tu zatím převládá spíš zelená barva.

Poblíž Červené hory je k vidění zajímavý skalní útvar s docela logickým názvem Kamenné oko. Skály vypadají dost stabilně, takže naštěstí tohle oko nemrklo, když jsem se jím díval do údolí.

Zmiňoval jsem se o zázračné studánce, tak tady ji máte: Vřesová studánka je ve výšce 1290 m a tenký pramínek vytéká v malé kamenné kapličce zasvěcené Panně Marii.

Voda má být samozřejmě zázračná, především na oční problémy. Zázračnost nemůžu tak úplně posoudit, ale voda z pramene je chuťově výborná a báječně vychlazená. Pramínek je sice nepříliš vydatný, ale dostalo se nakonec na každého zájemce, a to se nás tu najednou sešlo hned šest.

Takhle se Červená hora svažuje do údolí Hučivé Desné, odkud jsem přišel. Na protějším hřebeni je vlevo vidět malá skalní špička na vrchu Vozka. Doufám že mýtický vozka který prý podkládal kola svého vozu chlebem a byl za to za odměnu převeden do kamenného stavu, nebude mého nového známého českotiskokancelářovitého fotoreportéra v noci strašit, případně že fotograf taky neprovede nějakou hloupost s chlebem a Vozka nebude mít skalní špičky dvě!

Dál už mě čekaly jen asi 4 kilometry na Červenohorské sedlo, odkud jsem sešel po staré kamenité cestě, po které se prý "jezdilo" před postavením moderní silnice. Představil jsem si, jak se formani snaží za starých časů přesvědčit své znechucené koně, že mají náklad na těžkých povozech vytáhnout o půl kilometru čistého převýšení výš, a najednou se mi samotný fakt, že tu právě teď kvůli opravě silnice nejezdí autobusy, a že tedy musím večerem ještě asi dvě hodinky pěkně po svých (navíc dolů), nezdál nijak přehnaně nefér.

Ale obávám se, že si další den budu muset naordinovat něco odpočinkovitějšího :-).

Ehm,... říkáte že nebylo žádné jesenické haiku na dobrou noc? To má snad být stížnost, či co?! No dobře, tak tedy jedno od zázračné studánky, která má napravit všechny oční problémy:

Haiku od Vřesové studánky

Zázrak! Prohléd jsem

a dál vidím stejnou tvář.

Dík vám, mé oči!