Můj velmi pozitivní vztah k Japonsku je právě zde na blogu dlouhodobě dobře známý, ostatně obě mé japonské cesty v roce 2011 i 2014 jste tu mohli sledovat téměř on-line v denních reportážích. Po většinu života mne ale Japonsko nijak zvlášť neoslovovalo a nikdy jsem si ani v nejmenším nepomyslel, že bych se do takové dálky někdy vypravil. Přesto jsem měl doma v knihovně jednu knížku o Japonsku, která se mi dobře četla a ještě lépe prohlížela; dostal jsem ji ještě někdy na základní škole a napsal ji pan Zdeněk Thoma. Od té doby jsem věděl, že pan Zdeněk Thoma má něco společného s Japonskem, no a že toho s ním má společného mnoho, to jsem zjistil až v posledních letech, kdy se o Japonsko blíže zajímám. Potkávám se totiž s lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já, s lidmi, pro které se Japonsko stalo velkou láskou, no a ti lidé mají (kromě mnoha jiného) společné i to, že znají pana Zdeňka Thomu, cestovatele, publicistu a výborného fotografa. Kdo by ho neznal? říkají ti lidé. Vždyť právě Zdeněk Thoma mnoha lidem pootevřel svými knihami a obrazy dvířka do tajemné vzdálené a v mnoha ohledech fascinující země.
Právě od jednoho z milovníků japonské kultury, který zná můj vztah k Japonsku i mou zálibu ve fotografování, jsem dostal tip na fotografickou výstavu. Prý kdesi na pražské Staroměstské radnici jsou k vidění fotografie japonských zahrad od pana Thomy. Takové lákavé představě jsem dokázal odolávat pouze do prvního volného dne, kdy jsem se na vlastní oči přesvědčil, že výstava je ještě zajímavější, než jsem si ji představoval. Jakmile jsem vstoupil do Sálu architektů ve 4. patře radnice, bylo mi jasné, že si nejen připomenu nádherná místa, která jsem měl možnost osobně navštívit, ale pokochám se nádhernými fotkami (barevnými i černobílými) a jako bonus se ještě mohu z výšky rozhlédnout po okolí a spatřit centrum Starého města pražského z perpektivy, kterou jsem si ještě nevyzkoušel.
Upozornění: Všechny následující ilustrační fotografie jsem na výstavě pořídil (pouze mobilním telefonem) výhradně pro použití v tomto článku; cílem jejich zveřejnění rozhodně není chuť přiživit se nekalým způsobem na jejich "autorské kráse", ale naopak na jejich krásu upozornit co nejvíc lidí, aby se třeba rozhodli si ji prohlédnout na vlastní oči, protože originály jsou prostě skvostné. Raději teď přestanu zbytečně mluvit a předám slovo obrazům, abyste viděli, co vše si můžete na výstavě prohlédnout.
Výstavu fotografií Zdeňka Thomy s názvem Kouzelné Kjóto je na Staroměstské radnici možné navštívit až do 22. července, vstup na výstavu je volný. Už tajemná profilová fotografie na plakátu zvoucím na výstavu mne doslova uhranula a těšil jsem se, až uvidím originál.
Pár slov o autorovi obsahuje stručný úvodní profil.
Už několikrát jsem se tady na blogu vyznal ze svého velmi speciálního osobního vztahu ke Zlatému pavilónku Kinkaku-Ji na okraji Kjóta. Fotografie pavilónku v okouzlujících podzimních barvách okolní zahrady je ještě v "předpokoji" hlavního výstavního sálu.
Hlavní výstavní prostor má určitě dostatek světla, takže pro vystavené obrazy je to velmi příhodné prostředí. Fotografie ale visí i z druhé strany bočních zdí.
Do bočních výstavních prostorů vedou celkem úzké průchody. Nemusíte mít ale strach: Když jsem tudy prošel já, vy to zvládnete s dostatečnou rezervou :-). Dominantním tématem jsou japonské zahrady, k vidění jsou ale i záběry lidí v tradičním japonském ustrojení, obrazy z chrámových prostor (např. je tu i můj oblíbený chrám Kyomizu-dera), ale i několik "streetovek" ze současného rušného života v kjótských ulicích.
Barva, výrazné linie a příjemně poddajné světlo. Výsek věnovaný zahradám. Ach jo, takhle kdybych jednou uměl fotit! Vypadá to, že příště budu muset jet do Japonska na podzim, protože ty barvy jsou prostě neodolatelné.
Na stěně vlevo "hnízdo" černobílých fotografií. Barevné fotky na výstavě mají černé okraje, ale u černobílých fotek zaplňuje obraz celou plochu. Zvlášť mě zaujaly fotografie pořízené za vydatného deště, což jsou v Kjótu celkem standardní podmínky.
Další boční zahradní pásmo plné podzimních barev.
Do japonských zahrad patří samozřejmě i vodní plochy překlenuté lávkami a můstky případně specifickými kamenitými pěšinami.
Z jednoho bočního okna sálu se otevírá kouzelný výhled na chrám sv. Mikuláše. Snad poprvé jsem ho mohl vyfotit z takového úhlu, aby se na obrázku bez dodatečných úprav nesbíhaly linie věží :-).
Zenové okénko: Co může být obrazově jednoduššího? Kámen, písek a linie v něm. A někdy i ten kámen chybí.
Nemohl jsem skončit jinak, než profilovou fotografií. Mírumilovnou, ale přesto dynamickou a znepokojivou. S černou třetinou havraních vlasů, s bílou třetinou tváře a barevnou třetinou oblečení. Spodní ret v barevné konjunkci s červeným šálem. Rozostřená světla v pozadí. Oči, ve kterých jako kdyby chyběly panenky, oči vyhýbající se přímému kontaktu, pohled dolů a stranou - klidný, pokorný, ale nikoli odevzdaný. Podstata a zároveň neuchopitelnost Japonska v jediném fascinujícím záběru.
Výstavou jsem procházel několikrát snad ve všech směrech. Návštěvník je ponechán jen svému vztahu s obrazy, nedostává se ani záchranného kola jednotlivých informačních popisků. Původně mi informace chyběly, rád bych dokázal odhalit některé vnitřní souvislosti (které fotky jsou starší, které novější? Jaký chrám je na fotce?) Ale postupně mi popisky chyběly čím dál méně, až jsem si řekl, že vlastně není důvod rušit daty ten slibně se vyvíjející melodický souzvuk mezi pozorujícíma očima a pozorovaným obrazem.
Ta výstava prostě podle mého názoru za návštěvu stojí!
Pozn.: Pokud byste si chtěli připomenout některé ze zdejších blogových reportáží přímo z ulic Kjóta, připojuji odkaz na několik textů z obou svých japonských cest, které se pochopitelně nemohly Kjótu vyhnout.
No a pokud jsme se ocitli shodou okolností v Japonsku, nebude snad na škodu přidat na závěr klasických 17 slabik haiku, které tentokrát obsahují malý "genderový paradox" (posílený i zmíněnou profilovou fotkou výstavy), protože i když se v Japonsku hodně mluví o hrdinných činech mužů a jak vše právě na mužské roli stojí, pro mne tato země měla a vždy bude mít především nádhernou ženskou tvář:
Paradox vycházejícího slunce
Země šógunů,
odvážných samurajů,
je skrytá v ženě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.