Neobyčejně obyčejné Kjóto

 

 

 

Dnes se opět vracím k dosud nepublikovaným obrázkům z nedávné cesty po Japonsku. Tentokrát se soustředím na Kjóto, pominu ovšem všechny nádherné chrámy a zahrady a zaměřím se na celkem obyčejné věci, pro okouzleného turistu však občas velmi neobyčejné. Račte si nastoupit, vyjíždíme na malý výlet po tomto mimořádně zajímavém městě.

Modely jídel ve výloze tohoto bistra se otáčejí, stejně jako skutečné talíře se skutečnými jídly na pohyblivém pásu uvnitř. Berete si, co vám chutná, stačí jen počkat, až k vám vybraná lahůdka sama přijede jako zavazadlo na letišti. Nabídka košatá, ceny celkem rozumné.

 

Má-li člověk hlad, pocítí na sobě při míjení takové výlohy silně efekt Pavlovského psa. Ale zkuste ochutnat a zjistíte, že jde jen o plastovou fatu morgánu. Výhodou ale je, že nemusíte pracně lovit z česko-japonské konverzace příslušná slovíčka, ale stačí ulovit obsluhující personál, vyvléci ho před výlohu a ukázat na vytoužené jídlo prstem. Poté už si dosud zbůhdarma pracující slinné žlázy přijdou na své a dostane se vám i neplastové varianty příslušné pochoutky.

Nevím sice, co tato skulptura na kjótském nádraží představuje, ale dá se u ní dobře odpočívat. Já bych sázel na Polibek, ale taky to docela klidně mohou být Marťani na Fudži nebo personifikace Svítání.

 

Turistické chodníčky procházející zelení byly často odděleny od lesa doslova stěnou z pavučin, ve kterých si své teritorium bedlivě hlídali tito barevní pavouci. Arachnofobům rozhodně nemohu doporučit odbočení do takové panenské přírody, protože pavučinám se většinou nejde úplně vyhnout.

V turisticky exponovaných místech můžete potkat slečny převlečené za gejši. Mobilní telefony i fototechniku zvládají nejspíš lépe než hru na šamisen, ale úžasnou rovnováhu při jejich pouti v typických dřevácích jim můžeme závidět.

 

O pátečním večeru je v centru kolem řeky Kamo ve čtvrti Pontočó opravdu živo - v přilehlých restauracích i přímo na břehu.

 

Na rozdíl od tradiční japonské nevěsty, kterou jsem měl možnost vidět v Tokiu, jsem během noční procházky pověstnou kjótskou uličkou Pontočó potkal úplně moderní nevěstu i se ženichem. Oprávněně byli středem pozornosti proudů kolemjdoucích.

 

Vchody do kjótských tradičních podniků jsou v noci ozdobeny nádhernými barevnými lampióny. Dobrá a oku lahodící reklama.

 

Do některých restaurací, které v noci poskytují svým hostům kromě perfektních služeb i náležité soukromí, se běžný turista dostane jen těžko a často jen na osobní doporučení někoho ze "štamgastů". Nevyzkoušel jsem, ale prý to není opravdu žádná láce.

 

Pohled na jednu z kjótských dominant, Kyoto Tower, z terasy kjótského nádraží.

 

Milovníkům chrámů se omlouvám, že jsem přečetné kjótské chrámové stavby tentokrát zcela pominul a upřednostnil obyčejnější kjótské neobyčejnosti, ale případní zájemci se mohou podívat na články U císaře v paláci, Černý pátek na chrámové burze, nebo Tunelem z oranžových bran, tam se to chrámy jenom hemží.

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.