Samuel P.Huntington: Střet civilizací

Jen malé upozornění na úvod: Knížka není ani sci-fi literaturou, ani katastrofickým románem. Mrazení z ní ovšem mít můžete stejné, ne-li větší, protože pojednává o realitě světa. Kdo čeká, že v knížce budou vystupovat sympatičtí akční hrdinové bojující s invazí z vesmíru nebo smyslné upírky, bojím se, že je tímto článkem zklamu.

Není málo lidí, kteří si berou ve společnosti i v médiích do úst téma tzv. střetu civilizací. Pokud někdo toto téma nakousne, většinou se dříve nebo později objeví i jméno S.P.Huntingtona, který v roce 1993 publikoval v prestižním americkém časopise Foreign Affairs významný článek Střet civilizací a o tři roky později vydal i stejnojmennou knihu. Protože mě dění ve světě dost zajímá, nechtěl jsem se spolehnout jen na to, co o tomto tématu vím z doslechu, ale když jsem přijel z Japonska, při první návštěvě Paláce knih Luxor na Václavském náměstí jsem neodolal a knihu jsem si koupil. Od té doby jsem trávil každé ráno cestu vlakem do práce ve společnosti této neobyčejné knihy.

 

Rozpad komunistického bloku na konci 80.let 20.století přinesl zároveň i zásadní geopolitickou změnu: Skončila studená válka a prakticky se rozpadlo po několik desetiletí stabilní bipolární uspořádání Západ - Východ. Doba to byla velmi optimistická, zdálo se, že výsledek studené války je přirozeným potvrzením vůdčí role tzv. demokratických sil Západu a že se demokracie západního střihu bude spontánně rozšiřovat i do dalších míst světa. Optimismus se projevoval jak větším důrazem na myšlenky postupného mísení kultur v rámci multikulturní imigrační politiky, tak i představou tzv.konce dějin, který měl být podle některých autorů dán vyčerpáním ideologických konfliktů. V této veskrze optimistické době napsal Samuel P.Huntington, politolog a dávný poradce prezidenta Cartera, kontroverzní článek, ve kterém zdůvodnil, že rozdíly v ideologii pravděpodobně v geopolitickém měřítku nahradí spory mezi civilizacemi, přičemž spouštěčem konfliktů a potenciálně i velkého globálního konfliktu mohou být menší střety na tzv.civilizačních zlomech, tedy v místech, kde spolu sousedí dvě rozdílné civilizace.

Civilizace je považována za "nejobecnější rovinu lidmi sdílené kulturní identity", za "nejvyšší kulturní seskupení lidí". Do výčtu civilizací významných pro uspořádání světa a potenciální konflikty v něm pak Huntington zařadil následující civilizace:

1. Čínská (konfuciánská) (Čína, část jihovýchodní Asie)

2. Japonská (Japonsko)

3. Hinduistická (Indie)

4. Islámská (Severní Afrika, Blízký východ, Indonézie)

5. Latinskoamerická (Jižní a Střední Amerika)

6. Západní (většina Evropy, Amerika, Austrálie)

7. Africká (rovníková a jižní část Afriky)

8. Pravoslavná (Rusko a jihovýchodní Evropa)

9. Budhistická (větší část jihovýchodní Asie a Mongolsko)

Huntington ukazuje, jak se s časem proměňuje rovnováha mezi jednotlivými civilizacemi a které faktory ji ovlivňují (rozdílný ekonomický růst, rozdílný populační vývoj, rozdílný příklon nebo naopak odklon od náboženství, atd.). Na konkrétních příkladech dokládá, jak je multipolární a multicivilizační svět odlišný od dřívějšího světa dvou hlavních ideologických táborů. Logicky z toho vyplývá, že nástroje a způsob vedení zahraniční politiky musí být dnes úplně jiné než ještě před několika lety a musí brát v potaz složité civilizační vazby a vzorce chování. Není překvapivé zjištění autora, že zatímco západní civilizace se dostává do útlumu, asijské civilizace - především čínská a islámská - jsou na prudkém vzestupu, který je doprovázen i řadou skutečných či potenciálních střetů.

"V průběhu revolucí jsou ti umírněnější, girondisté a menševici, postupně zatlačováni radikály, jakobíny a bolševiky. K podobnému procesu dochází i v případě válek na zlomových liniích. Umírnění mají skromnější cíle, ovšem nejsou schopni dosáhnout těchto cílů vyjednáváním. Ta jsou téměř vždy na první pokus neúspěšná, a proto se ke skupině umírněných připojují radikálové, kteří jsou odhodláni dosáhnout vyšších cílů, a to za použití násilí."

Zvlášť v souvislosti s letošním děním na celém světě mě zaujala i pasáž věnovaná úpadku civilizace: "Civilizace přechází z fáze univerzálního státu do fáze úpadku. Nastává období akutní ekonomické deprese, upadá životní úroveň, rozrůzněné zájmy vyvolávají občanské války, vzrůstá negramotnost a společnost dále oslabuje. Dochází k marným pokusům zastavit ztráty legislativou, nicméně úpadek pokračuje dál. Náboženské, intelektuální, společenské a politické roviny společnosti začínají ve velkém ztrácet loajalitu lidových mas. Ve společnosti se šíří nová náboženská hnutí. Narůstá neochota bojovat za společnost nebo ji jen podporovat odváděním daní."

Sleduji-li při čtení této věty televizní zpravodajství, mám neodbytný pocit, že autor musí sledovat v přímém přenosu totéž jako já a musí svá slova právě psát. Slova jsou nicméně stará víc než 15 let a aktuální dění sleduje Samuel Huntington od Vánoc roku 2008 už jen z "onoho světa".

Speciální pozornost je věnována studiu konfliktů na civilizačních zlomech, v bývalé Jugoslávii (sousedství západní, pravoslavné a islámské civilizace), v Čečensku, v Súdánu, na Srí Lance, v Náhorním Karabachu, atd.

"V průběhu války mnohé identity blednou a začíná převládat ta nejvýznamnější se zřetelem na probíhající konflikt - téměř vždy je definována náboženstvím. Z psychologického hlediska je totiž právě náboženství nejvíce uklidňujícím a nejprůraznějším způsobem, jak ospravedlnit boj proti "bezbožným" silám vnímaným jako hrozba. Z praktického hlediska je náboženská nebo civilizační komunita tou nejširší komunitou, na niž se skupina v lokálním konfliktu může obrátit se žádostí o podporu."

Že jde často skutečně více o otázku civilizační a ne ryze náboženskou např. autor ukazuje na obyčejné anekdotě: "V Bosně se říkalo, že muslimové jsou ti Bosňané, kteří nechodí do mešity, Chorvaté ti, co nechodí do katedrály a Srbové ti, co nechodí do pravoslavného kostela."

Kdo s Huntingtonovými názory nesouhlasil, možná s odsudkem zaváhal, když v září 2001 islámští teroristé unesenými letadly zničili věže Světového obchodního centra v New Yorku. Huntington s mrazivou jasnozřivostí ve své knize píše: "Někde na Blízkém východě právě možná půl tuctu mladých mužů oblečených v džínsech popíjejí colu, poslouchají rap a mezi úklonami k Mekce dávají dohromady bombu, aby s ní vyhodili do vzduchu americké dopravní letadlo."

Obávám se, že k východiskům a jednotlivým kapitolám této knihy se budeme ještě mnohokrát vracet a hledat v ní informace, jak pokračovat dál. I když je mi jasné, že to není právě typ literatury, který by měl v konkurenci humorných povídek, upířích ság nebo romantických love stories velkou šanci na čtenářskou pozornost, i tak musím (a podotýkám - bohužel) tuto knížku doporučit nejen těm, kteří chtějí zabodovat v intelektuální společnosti a nachytat nesečtělé soupeře na švestkách :-), ale i všem, které zajímá, podle jakých pravidel běží a možná i dál poběží reálný svět. O těch, kteří chtějí studovat společenské vědy ani nemluvě.

Pozn.: Protože knížka není úplně zadarmo, pokud by někdo ze zdejších věrných čtenářů měl zájem si ji přečíst, ale nechce si ji kupovat a v knihovně ji právě shodou okolností nemají, můžeme se domluvit a rád mu svůj výtisk půjčím, pokud si ho bude schopen vyzvednout někde v Praze.