Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky

Docela se mi vyplatilo dělit své výpravy na turistické a fotografické. Od těch turistických se očekává, že budu hlavně šlapat, nestačit s dechem, potit se a nadávat "neznámému idiotovi", který podobnou šílenou trasu vymyslel, a pokud vůbec budu cestou něco fotit, bude to jen pro ilustraci, kudy jsem šel a co jsem cestou viděl, protože zubožený organismus mívá tendenci podobné zážitky časem vytěsnit a je dobré mít sám pro sebe důkaz, kde jsem všude byl, až si to v budoucnu nebudu věřit. U fotografických výprav se naopak neočekávají turistické zážitky, ale vše se přizpůsobuje pouze tomu, aby vznikly slušné fotky, takže je pak frustrující, když nevzniknou, a navíc cestou ani nevidíte nic turisticky zajímavého, protože jste se přesvědčili, že na tom při fotografických výpravách nezáleží. Kdykoli se nerozhodnu předem, jestli bude výprava turistická nebo fotografická, dopadne to tak, že s sebou vláčím propriety na to i na ono, přičemž ani z jednoho nemám radost ani žádný rozumný výsledek.

 

Když jsem zjistil, že po mírně odpočinkovém dni stráveném hlavně exkurzí na přečerpávací elektrárně Dlouhé Stráně organismus už kupodivu nepociťuje známky předávkování turistikou z prvního dne pobytu a je fyzicky celkem v pohodě, rozhodl jsem se povýšit třetí den své dovolené na to, čemu cyklisté ve svém žargonu říkají "královská etapa". V kostce podané to znamená, že se ten den vyčerpáte úplně nejvíc, jak umíte, protože vás čeká několik vrchařských prémií té nejvyšší kategorie a domů (pokud vás nepřivezou sanitkou) dorazíte jen díky vštípené vůli a protože se to prý sluší. A taková královská etapa je samozřejmě výpravou turistickou, u níž fotky zdaleka nejsou to hlavní, protože to hlavní je zážitek, ať už si o pravém obsahu toho slova myslíme cokoli.

Jak už jsem se zmínil v minulém článku, trasu královské etapy jsem si vymyslel při letmém výhledu od horní elektrárenské nádrže k Pradědu, protože jedno úbočí nejvyššího vrcholu Jeseníků mi připadlo obzvlášť příkré a neschůdné, takže když jsem zjistil, že jeho název je Divoký důl a že jím vede vzhůru značená turistická cesta, bylo mi hned jasné že tohle stoupání v etapě nesmí chybět.

Vyrazil jsem ráno v devět a můj časový plán byl mlhavý, proto jsem si pro jistotu vzal s sebou čelovku, kdyby náhodou byly některé zážitky cestou tak poutavé a krásné, že se jim nebude lehké vysmeknout před Večerníčkem. Napřed jsem se vůbec musel do Divokého dolu dostat, což není úplně jednoduché. Řekl jsem si, že se vyjdu podívat pod nádrž a pak se nějak po přilehlých silničkách do údolí na začátek stoupání Divokým dolem dostanu. Jen jsem správně neodhadl, že to k začátku cesty vzhůru bude taková dálka.

Ano, správně, ten kopec nahoře je horní nádrž Dlouhé Stráně. A ta silnice okolo je (mimo jiné) jednou pěkně vykrouženou zatáčkou na včera zmíněné koloběžkové dráze.

Vidíte, jak tady pečují o koloběžkáře a kolaře, kteří podcení účinky odstředivé síly v prudké zatáčce? Je lepší napálit to do měkkého než do kovu svodidel, ale musíte se dobře trefit. No a vidíte v dálce Praděd? Napřed je třeba sejít do hlubokého údolí Divoké Desné a teprve pak začít šplhat vzhůru. Hmmmmm... Škoda nastoupaných metrů :-).

Divoký důl je opravdu divoký, modrá značka se proplétá v kličujících serpentýnách kamenité cesty plné kořenů (naštěstí není mokro, počasí je zatím celý týden báječné) vzhůru prudkým svahem. Cesta je ale velmi poctivě značená, vždycky, když máte užuž pocit, že teď už to určitě dál nepůjde, se stačí rozhlédnout a uvidíte někde nad sebou další značku za dalším zákrutem cesty.

Docela mě potěšilo, že organismus už se - na rozdíl od předvčerejška - nebránil větší zátěži, šel jsem si svým pomalým tempem vzhůru tak, abych se nezadýchával a bylo to moc příjemné. Zdá se, že tělo dokázalo docela rychle přepnout na "horský režim", když zjistilo, že protesty ničemu nepomůžou :-).

Divokým dolem samozřejmě také protéká potok, do kterého se vlévají malé právě vzniklé bystřinky z obou stran údolí. Následující místo, kde si voda razí cestu mezi obrovitými kameny, se mi zalíbilo, takže se tam nejspíš ještě vypravím se stativem - tentokrát na ryze fotografickou výpravu. Takhle "z ruky" je to opravdu jen velmi ilustrační foto, ale myslím, že tohle místo má docela dobrý potenciál na "skutečnou" fotku. Ještě zvážím, jestli mi kvůli tomu bude stát jít deset kilometrů tam a dalších deset zpátky :-).

Asi v polovině stoupání Divokým dolem se objevil v hustém lese průhled směrem k horní nádrži Dlouhé Stráně. Při dalším stoupání už se zase začaly stromy zmenšovat a les řídnout.

Výhodou putování Jeseníky je, že když netrpíte fóbií z neznámého zdroje vody, nemusíte s sebou tahat zásoby balených tekutin. Kolem cesty se vždycky nějaký čertvě vybublaný pramínek najde a je jen na vás, jestli věříte v jeho nezávadnost. U téhle bystřinky jsem například dočepoval půllitr dobré, vychlazené a nechlorované.

Když se nakonec s vypětím všech sil vyškrábete z Divokého dolu a napojíte se na červenou hřebenovou tepnu, vypadáte, jako že do tohoto světa vůbec nepatříte. Jste totiž jako široko daleko jediní turisti unavení, zpocení, zadýchaní a kolem vás se náhle promenují lidé jako ze žurnálu - ve značkových oblečcích, s okrasnými psíky na vodítkách, s kočárky nebo malými prcky, kteří tu testují svou jen před nedávnem poprvé váhavě nabytou stabilitu vlastních - ještě trochu srnčecích - nožek. Samozřejmě trochu přeháním, jsou tu i klasičtí turisté nebo cyklisté, ale cesta z Ovčárny (na kterou se dá vyjet jednoduše autem nebo autobusem) na Praděd je totiž opravdu vycházková, vede po hladkém asfaltu s nevelkým převýšením, a vy sem najednou vpadnete z boku z úplně jiného prostředí, máte v nohách skoro šestisetmetrové převýšení, jste trochu zablácení, jak jste přeskakovali oficiální i neoficiální potůčky a procházeli loužemi, kterým se nedalo vyhnout. Ale najednou jste nad čarou 1400 metrů, vyjdete ze zbytků lesa a před vámi se otevře výhled na blízký vysílač na Pradědu. A z fotky můžete dobře vidět, že les už v této výšce přechází z kategorie "opravdový kolektiv" do kategorie "soubor individualit". I když zbytek cesty na Praděd je celkem nezáživný, půldruhého kilometru na vrchol už se dá ujít snadno a odměnou je jak možnost dát si něco dobrého na posilněnou, tak nechat se vyvézt výtahem betonovým tubusem stožáru nahoru na rozhlednu.

Už v hodně pozdním odpoledni jsem vyrazil z vrcholu nejvyšší moravské hory, napřed po hřebeni na Švýcárnu. Večer byl příjemný, slunečný, hřebenovka se postupně prakticky vylidnila, jak se turisté postupně vrátili na své domovské základny. I já se k tomu chystal, ale ještě mě čekalo asi tak 12 kilometrů sestupu zpět do Koutů. No a ze Švýcárny je přes louku krásný výhled do Česnekového dolu (roste prý v něm spousta medvědího česneku, proto ten název, ale turistická cesta tímto dolem - na rozdíl od Divokého dolu - nevede) i na protější hřeben. Myslím, že kopec s vodní nádrží už teď poznáte lehce, že?

Poslední ilustrační fotka představuje chatu Švýcárna, kterou zpovzdálí sleduje bdělým okem sám Praděd. Ono se to takhle na fotce nezdá, ale obě místa dělí asi čtyři kilometry cesty, byť vzdušnou čarou je to blíž, ale to bychom si kouzelným sluchátkem museli přikouzlit křídla, aby nám ten fakt byl k něčemu dobrý.

U Švýcárny mne mimochodem zastihlo klekání (nebo kolem někdo vezl pana Lorence, kdoví :-)) a já teprve zahájil sestup do údolí. Ale už bylo jasné, že jestli se nepřihodí něco nepěkného, čelovku asi nepoužiju, byť v lese už se postupně pěkně setmělo ještě před západem slunce.

Při cestě dolů lesem a kolem horských luk jsem si uvědomil, že se letos nezvykle často ozývají kukačky. Vzpomněl jsem si na to, jak mi jako dítěti vyprávěla babička, že je možné se od kukačky na požádání dozvědět, kolik života ještě člověku zbývá: To se kukačka v duchu pěkně osloví a požádá se o tuhle intimní informaci, načež kolikrát další kukačka kukne, tolik let má ještě člověk k dispozici. Nu, koho by taková informace aspoň ve skrytu duše nezajímala, zvlášť když jsem ženě, kterou mám nade všecko rád, slíbil, že budu žít do sta let (nebo bych aspoň kvůli ní chtěl). Ale chápejte - spolehnout se na jedinou kukačku je v tomhle děsné riziko, co když jako na potvoru narazíte na introvertní kukačku, která si místo opravdového kukání jen tak pokukává a v konkurenci s extrovertními sousedy se pak zase odevzdaně pohrouží v mlčení. Kdybych kápnul na takovou kukačku, možná bych si nebyl jistý, jestli sepsání závěti vydrží až do návratu do Dobřichovic nebo bude jistější učinit příslušné kroky už dnes večer na hotelu.

Rozhodl jsem se proto požádat o verdikt rovnou dvě kukačky, aby ta závislost na kukaččí individualitě nebyla tak fatální. Takže, milé kukačky, ukažte se! Tedy upřímně řečeno - ta první se zrovna nevycajchnovala: Kukla třikrát a i když jsem ji na dálku povzbuzoval, zmlkla. Zdá se tedy, že závěť do Dobřichovic vydrží, ale místní železnice by neměly mít při zpáteční cestě velké zpoždění. Druhá kukačka ale vše napravila: Vydržela kukat dlouho, celkem devětatřicetkrát, no a to už by docela šlo. Pravda bude tedy někde mezi třemi a devětatřiceti lety, což mi připadene jako očekávání celkem realistické. No a neříkejte mi, že v naší rozvinuté kapitalistické společnosti neexistuje firma, která pronajímá kukačky, které člověku dokážou nakukat do padesáti! Protože slib je slib! :-)

V kukačkovitém rozjímání o věcech přístích cesta z kopce pěkně ubíhala. Jen poslední asi čtyři kilometry už nebyly nic moc, trochu se přece jen projevila únava z celodenního více než třicetikilometrového putování, no a do mého přechodného jesenického ubytování jsem dorazil už za soumraku kolem deváté. Na pokoji jsem padnul na postel a chvíli trvalo, než jsem se dal trochu do pořádku, ostatně jak jinak - po královské etapě! Další den čeká můj "jednočlenný peloton" odpočinkový den, takže bude dost času a prostoru únavu pořádně vstřebat.

Pozn.: Je to - aspoň pro mne - neuvěřitelné, ale tento článek je již jubilejním 1300. článkem na tomto blogu. Jsem rád, že i po takové porci textů a obrázků sem dál chodíte a děláte mi svými komentovanými i mlčenlivými návštěvami radost. Jak dlouho ještě budou články přibývat? Kdo ví? Asi se na to zítra zeptám nějaké kukačky! :-)