Nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, takže lidí, kteří se bezohledně snaží prosadit svou, si většinou moc nevážím. Sám jsem zvyklý říct na věc svůj osobní pohled a je-li mi ostatními naznačeno, že můj názor je pro ostatní nepřijatelný nebo jsem dokonce čestně přehlasován, pokrčím rameny a nechám úřadovat hlas lidu, byť se občas ukáže, že to nebyla kdovíjaká výhra; ale jsem odkojen klasickým příslovím "Moudřejší ustoupí", byť je to nejspíš principiální omyl a možná právě z něj pramení spousta nepochopitelných nedokonalostí v soužití lidské společnosti. Avšak není mi vlastní postupovat jinak. Někteří známí mě tak považují za člověka tolerantního, ochotného udělat rozumné ústupky pro dobro společné věci. I moje tolerance a ochota ostatním ustupovat mají však, jak se čas od času ukazuje, své hranice.
Když jsem těsně po pádu železné opony vyjel na svou první větší zahraniční cestu a projel jsem - povětšinou stopem - celou jižní Francii od Avignonu po Atlantik a zpět, navštívil jsem tam spoustu zajímavých míst, o kterých jsem mnohé věděl předem. Nemáte-li ale cestu naplánovanou úplně pevně a záleží do značné míry na okolnostech, kudy právě vede, což je přesně případ stopování, poznáte i mnohá místa, o kterých jste předem neměli ani tušení a jejich návštěvu jste vůbec neplánovali. Takto jsem se dostal i do nádherné oblasti Pyrenejí kolem vesnice Gavarnie přibližně v polovině dlouhé hranice mezi Francií a Španělskem a objevil jsem pro sebe tamní neuvěřitelný skalní amfiteátr Cirque de Gavarnie, magické místo, kde jste ze všech stran obklíčeni víc než kilometr vysokými skalami, ze kterých kolem dokola stékají ledovcové vodopády včetně toho nejmohutnějšího, víc než 400 metrů vysokého.