O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu

Pozn.: Jak už víte, postupně dávám dohromady cosi jako "knížku vzpomínkových textů". Kromě úplně nově napsaných kousků, které dávám v poslední době na blog, se samozřejmě vracím i ke svým starším textům, které už se na mém blogu kdysi objevily a do připravované knížky se tematicky hodí. Dnešní text je takovou ukázkou inspirace starším článkem, byť jsem nakonec z celého článku použil jenom základní téma, jednu větu a několik slovních obratů, vše ostatní jsem přepracoval do takové podoby, aby to lépe odpovídalo zamýšlenému "vyprávěcímu" duchu knížky. Vidíte, myslel jsem si, já lenoch, že z textu jen ofouknu letitý prach a budu mít bezpracně hotovo, a nakonec jsem "rekonstruoval" tak dlouho, až vyšlo něco úplně jiného :-). Kdo by si chtěl udělat srovnání, původní blogový text je v článku O prvomájovém déjà vu.

Když jsem byl ještě malý, chodil jsem s celou svou školou do každoročního prvomájového průvodu. Nebyl jsem natolik politicky uvědomělý ani pitomý, abych si prvomájové manifestace užíval jako mimořádný svátek, jak nám byly servírovány, na druhou stranu jsem zase nebyl žádný třídní disident, abych tuhle pravidelnou nudnou monstrakci "z vyššího principu mravního" nějak sabotoval. Co si budeme povídat, bylo to pořád lepší než sedět ve škole a bát se, že budu zkoušený z dějepisu. Dost mě ale štvalo, že se všichni oficiálně tváří, jaký je sváteční volný den, ale ve skutečnosti museli dělat učitelé v průvodu přísnou prezenci, a kdo by na průvod nepřišel, měl přinejmenším stejný průšvih, jako kdyby šel v běžný pracovní den za školu, pokud se ovšem nejednalo o rafinované protistátní společné spiknutí s rodiči, což si ale většina rodičů dobře rozmyslela; ostatně i oni museli většinou povinně jásat pro změnu ve své části průvodu spolu se svými kolegy z práce a i jim někdo bdělý odškrtával prezenci. Kdy jindy by už měl být přísný pořádek, když ne v okamžiku spontánního kolektivního nadšení?!

 

Všechny první máje mi ve zpětném pohledu navzájem splývají, však se také v průběhu těch let pranic neměnilo: Pokaždé jsme se za zvuků rázných pokrokových písní, v jejichž rytmu se tak snadno bez velkého přemýšlení pochoduje vpřed, sešli na srazu před školou, sešikovali jsme se do pochodových jednotek, upomínajících na vojenské roty, prapory a pluky, a postupně jsme po ulici, která naše předměstí spojovala s centrem Plzně, došli až tam, kam to šlo, a pak jsme spolu se všemi ostatními pokorně čekali, až četní místní papaláši přečtou své neposlouchatelné projevy a zdravice a prvomájoví letoví dispečeři ohlásí, že přišel náš čas, máme povolený start, a můžeme proto z nevýznamné boční ulice zatočit na hlavní "odletovou dráhu" a zařadit se do nekonečného proudu nadšených budovatelů socialismu, proudu, který neochvějně směřuje ve vzletném smyslu toho slova vzhůru ke šťastné budoucnosti, v poněkud přízemnějším pak ovšem šupem dolů z kopce po ulici tehdy příznačně nazývané třída Prvního máje (dnes Klatovská) kolem Velké synagogy k hlavní tribuně poblíž bývalých kasáren pověstných Pětatřicátníků. U tribuny jsme vždy zamávali nafasovanými mávátky a někde poblíž hlavní pošty jsme se s pocitem dobře vykonané práce rozešli, abychom se konečně mohli věnovat blahodárnějším formám odpočinku.

Jeden z prvních májů má ale v mých vzpomínkách výsadní postavení kvůli neobyčejnému osobnímu zážitku: Myslím, že to bylo ve čtvrté nebo páté třídě, když byla naše základní devítiletá škola poctěna úkolem vytvořit v prvomájovém průvodu živý obraz rudé hvězdy. Kromě tradičních mávátek jsme proto tehdy vyfasovali i rudé šátky, které jsme měli nad sebou v pravý čas těsně před příchodem k tribuně rozprostřít. Aby bylo stoprocentně zaručeno, že vše proběhne bez vady, tento nepříliš náročný úkon - tedy krátký slavnostní pochod v jakžtakž vyrovnaných řadách a zvednutí rudých šátků nad hlavu na domluvené znamení - jsme trénovali už snad dva měsíce předem na našem školním hřišti, takže zatímco všichni normální spolužáci ještě spokojeně spali nebo se doma právě ládovali snídaní, naše odpovědným úkolem poctěná školní jednotka už hodinu před prvním zvoněním rázovala pod dohledem přísných učitelských zraků z jedné strany malého hřiště na druhou, rovnala krok podle krajníka a své "šátkové pozdvihování" doprovázela hromovým - a zpola mutujícím - hurááááááááá. Tam, kde za normálních mírových časů bývalo obyčejné doskočiště pro skok daleký, jsme si museli představovat velkolepou tribunu s představiteli strany a vlády, i když tuhle početnou sebranku v tréninkových podmínkách suploval jediný nebohý tělocvikář, kterému z celé této akce bylo - jak jsem pochopil až s určitým odstupem - ještě mnohem větší ouzko než nám.

Když nastal čas předvést výsledky dlouhodobé tvrdé přípravy naostro přímo v průvodu před zraky plzeňského Veškerenstva, náš zpočátku natěšeně pochodující šik se opět na dlouhou dobu zastavil přičiněním v tom roce opravdu extrémně rozvláčných a obzvlášť nenápaditých vystoupení četných řečníků. Když se dlouhé desítky minut pořád nic nedělo a šiky manifestujících stály jako auta uvízlá v dlouhé koloně na neprůjezdné dálnici, rozhodli jsme se se spolužákem zabavit po svém. Připouštím, ve zpětném pohledu to nebyl úplně nejlepší nápad, ale co byste chtěli od telat našeho tehdejšího věku? Vymysleli jsme si totiž soutěž ve škrcení.

Pravidla soutěže byla jednoduchá: Budeme se s kamarádem navzájem škrtit svými barevnými šátky (protože šátky jsou velikostí i materiálem úplně stejné, soutěž tak bude spravedlivá) a kdo dá dřív rukou signál, že se vzdává, je baba a prohrál!

Naše soutěž prý netrvala moc dlouho, i když mně připadla nekonečná. Pamatuji si, že zpočátku se mi naše klání zdálo být docela pohodové, protože jsem se před začátkem škrcení pořádně a zhluboka nadechl. Šátek se ale utahoval čím dál víc, starý namamoněný vzduch byl čím dál méně použitelný a čerstvého se nedostávalo. Můj nedostatečně okysličovaný mozek časem z posledních sil napadlo, že by možná bylo lepší připustit prohru, ale říkal jsem si, že kamarád na tom možná bude podobně jako já, protože i můj šátek obtočený kolem jeho krku už tvaroval jeho vyzáblé tělo do podoby celkem vyvedené jitrnice s jedním netradičně namodralým zauzlovaným koncem. Přece se jen tak nevzdám! Tím spíš, že všichni spolužáci a spolužačky nás sledují; ano, i Ivanka Kožešníková ze třetí lavice u okna, před kterou bych občas - i když ještě nevím úplně přesně proč - rád vypadal větší a silnější, než ve skutečnosti jsem.

Inu, tvrdou hlavu mám už od dětství, na tom se během těch pár desítek uplynulých let bez prvomájových průvodů nic podstatného nezměnilo. Tvrdou hlavu ano, ale ne dostatečně tvrdý krk. Když jsem se konečně pevně rozhodl, že mi asi nic jiného nezbývá, než se vzdát, i kdyby teď kolem stálo hned patnáct Ivanek Kožešníkových, zjistil jsem, že už to nejde, ruka mě neposlouchá a svět kolem mne překvapivě tmavne, i když ještě ráno hlásili v předpovědi počasí slunečno. A pak se zatmělo úplně, zmizeli lidé kolem, zmizely transparenty a zdi polepené lživými a neupřímnými hesly, utichly motory alegorických vozů i monotónně skřípající šedavý projev z pouličních tlampačů, ze vzduchu se vytratila vůně právě rozkvétajících šeříků. A já jsem se rozplácl - i se svým červeným šátkem kolem krku jako nějaký Ferda Mravenec - o netečnou dlažbu.

Naštěstí včas přiběhne nejblíže stojící učitelka, rozmotá rudou krajtu svírající stále nenasytně můj krk, stejně jako podobného hada na krku mého vítězného kamaráda, který byl sice v naší improvizované soutěži o něco úspěšnější, ale vzhledem k jeho cyanotickému obličeji se zdá, že zase ne o moc a ani on si své zasloužené vítězství právě teď moc neužívá. To by tak hrálo, aby na našem bezvadném živém obrazu rudé hvězdy, kterému jsme v posledních týdnech všichni tolik obětovali, byly kvůli nám dvěma výtržníkům dva černé kazy jako ve zkaženém zubu! A to ani nemluvím o tom, jak by tuhle šokující zprávu rozmázly štvavé západní vysílačky, které jako supi číhají na každé drobné zaváhání našeho pokrokového zřízení: "Píííííííííonýýýr uškrcen rudým šátkem v prvomájovém průůůvodůůůůůůůůů!!" znělo by éterem do omrzení bulvární nepřátelské vřeštění a naše z definice pravdomluvné rádio Jerevan by mělo co dělat, aby světu vysvětlilo, že nešlo o pionýra ale hrdinného milicionáře, nestalo se to v prvomájovém průvodu ale na večerním stranickém aktivu, nešlo o rudý šátek, ale o Řád rudé stuhy a nebyl jím uškrcen ale vyznamenán.

Naštěstí projevy byly toho dne opravdu nesnesitelně dlouhé, takže než se daly plzeňské prvomájové masy opět do nezadržitelného pohybu vpřed, podařilo se nás dva narušitele několika zkušenými pedagogickými fackami dostatečně oživit a rozdýchat, abychom mohli splnit svou nacvičenou občanskou povinnost a žhnoucí rudá barva naší krásné pěticípé hvězdy nebyla narušena ani žádnými vypadlými "pixely", ani našimi kontrastně modrými tvářemi. Sice dva naše šátky musely být o dost zmuchlanější než ty ostatní, které starostlivé maminky ráno pečlivě vyžehlily, ale taková drobnost se během dlouhé cesty našeho živého obrazu až k očím vysoko nahoře na tribuně určitě ztratila. Papaláši nám z tribuny unyle zamávali jako toho dne všem ostatním a mohli jsme jít domů, což bylo společně s tím, že všichni účastníci nakonec - byť o fous - slavnostní průvod přežili, vyhodnoceno jako dobrý konec, takže naše laické othellovské třeštění dál nikdo nerozmazával, i když moji rodiče nemohli pochopit, proč zrovna v docela teplém květnu najednou rád nosím jindy tolik neoblíbený rolák s límcem až k bradě.

"Už jste to slyšeli?" rozběhla se toho dne po našem sídlišti mezi děvčaty romantická prvomájová fáma. "Prej se nějaký dva kluci z áčka ráno do krve porvali kvůli Ivance Kožešníkové, no věřili byste tomu? Zrovna kvůli takové…"

Je poučné, jak někdy i úplná blbost může chybnou interpretací nabýt nezaslouženě rozměrů téměř ryzího rytířského činu.

"To snad měli nějaký zatmění, ne?"

Nu, kéž bychom tak všechna naše rozličná stěží pochopitelná zatmění, kterých se od té doby urodilo (a věřím, že ještě urodí) nepočítaných, mohli jednoduše svést na přechodný nedostatek čerstvého vzduchu, jako to dávné prvomájové "dvou kluků z áčka" :-).