Za okny mého bytu se pod náporem předjarního slunce rozezpívávají ptáci, a tak jsem rád, že jsem před pár dny stihl aspoň jednu opravdu zimní procházku kolem Berounky se vším, co by měla zimní procházka mít: Se sněhovou peřinou dostatečně tlustou, aby se k zachumlancům nedostal štiplavý mráz, s ledem aspoň na stojatějších vodních plochách, s mrazem pod nehty, když člověk potřeboval manipulovat se stativem. A stativ jsem potřeboval, protože jsem měl už dlouhou dobu zálusk na fotku jednoho stromu na břehu Berounky.
Těmi místy kolem řeky mezi Všenory a Mokropsy chodím docela často, však pár fotek odtud se už objevilo na několika mých fotografických výstavách. Ten konkrétní strom jsem ale zatím během dlouhých deseti let, co bydlím v Dobřichovicích, nikdy nefotil, protože se mi zdálo, že mu do obrazu v podobě, jak bych si ho představoval, něco podstatného chybí. Vůbec jsem ale netušil, co by to mělo být, a proto jsem se zatím věnoval jiným námětům, kterých je v těch místech kolem řeky dost a dost.
Když jsem ale šel tentokrát kolem břehů Berounky, které si po dlouhé době navlékly bílý zimní převlečník, a došel na známé místo, bylo to hned jasné: Obraz prostě potřeboval sníh a zimní atmosféru, aby lépe vynikl kontrast dvou neoddělitelných podob stromu - části nad zemí, která se umí tak pěkně vyrýsovat proti zádumčivé obloze, a reflexe na vodě, která připomíná zvláštní spleť kořenů, byť s ní ve skutečnosti nemá nic společného. Pak tyhle dvě části obrazu dávají z odstupu tvar písmene X, které mám už od školy spojené s neznámou v rovnicích a nerovnicích všeho druhu, s tajemstvím, s chutí odhalovat to, co je běžným pohledům skryté.
A tak jsem asi hodinu a půl zůstal v ranním mrazu na téhle části břehu krásné řeky, jen pár centimetrů od pomalu plynoucí vody, protože pro dobrý úhel záběru bylo nutné sestoupit z navýšeného břehu až dolů k hladině, kolem mne říční proud občas unášel odlomené kusy ledu, a tam jsem se snažil najít nejlepší podobu téhle své "neznámé", která mi svou tvář v netradičních podmínkách maličko poodkryla poprvé po deseti letech. Snad ani nemůže být jen lingvistická náhoda, že řešením rovnic v matematice jsou právě kořeny, stejně jako jsou dovedně skrytou podstatou krásy majestátních stromů na břehu říčních zrcadel.
Krásná neznámá - Kořen zasněžené rovnice (2019)
Strom na břehu Berounky u Mokropes, dvouminutová expozice, kombinace polarizačního a infračerveného (720 nm) filtru.
Dnes už není po sněhové peřině v krajině kolem Berounky ani stopa. Říční proud je díky oblevě mohutnější, obraz mé "krásné neznámé" se samozřejmě změnil, jako se v čase proměňuje obraz každého z nás. Tak ať nás chuť poodhalovat tajemství rovnic a nerovnic kolem nás, ať už je právě tvoří čísla, obrazy, události nebo mezilidské vztahy, neopouští. I když se výsledek může v čase pozoruhodně proměňovat, aspoň občas určitě stojí za to! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.