Je možné, že je to už (teprve) pět let? (aneb místo Nedělních miniglos)

Dnes jsem od rána přemýšlel, jestli mám to správné rozpoložení na tradiční Nedělní miniglosy, jestli je v takové náladě správné nevázaně vtipkovat, i kdyby to byly vtipy bůhvíjak dobré a hodné zamyšlení. Dokonce jsem to zkusil, napsal jsem první kousek a byl - při vší skromnosti - výborný; no, možná to za týden uvidím jinak, bude mi jasné, že jsem napsanou glosu přecenil a začnu zase s čistým papírem. Nakonec jsem se ale rozhodl, že dnešek není pro můj lehce absurdní týdeník ten správný den.

Myslím totiž úplně na něco jiného, na to, co můj život ovlivnilo mnohem víc než stovky miniglos i než blog jako takový. V pátek totiž uplynulo pět let od velkého zemětřesení v Japonsku, které pro mě ve zpětném pohledu znamenalo mnohem víc, než jsem si tehdy (natož o pár týdnů dříve) uměl představit. A to i přesto, že jsem byl v době, kdy se tam právě třásla země neskutečnou silou, na druhém konci světa a v relativním bezpečí festovního prvohorního fundamentu, který snad občas malým otřesem shodí tašku ze střechy nebo cihlu z komína, ale nezabíjí. Neumím to asi dobře vysvětlit, ale připadalo mi to, jako když se vše stejně silně třese i u mne a ve mně a ten dlouhý den, ze všech nejdelší, které jsem kdy v životě prožil, se mi vtisknul do paměti vskutku neopominutelně. Jako kdyby se právě tam, daleko, v místech, která jsem do té doby nikdy nenavštívil, a o která jsem se většinu svého života vůbec nezajímal, právě hrálo o to, jestli to, co mě ještě v budoucnu čeká, bude mít nějaký smysl nebo už ne.

Japonsko jsem od té doby navštívil dvakrát, mimo jiné i místa, která byla tehdy katastrofou - jak samotnými otřesy, tak především následnou přílivovou vlnou tsunami - nejvíc postižená. Ale už nikdy jsem se necítil být tak blízko, jako přímo v okamžiku, kdy se s lidmi obývajícími neklidný ostrov třásla země a v následujících hodinách. Nikdy na to nezapomenu a nikdy nepřestanu děkovat tomu, že ta pro mne osobně nejdůležitější místa nakonec řádění živlů přečkala.

Jedno z míst nejvíc postižených po březnovém zemětřesení velkou přílivovou vlnou, okraj města Ishinomaki. Škody v těchto místech ještě nebyly na podzim 2014, kdy jsem se do Sendai, Matsushimy a Ishinomaki dostal, ani zdaleka zahlazeny.

Pro připomenutí asi nemám co lepšího nabídnout, než Haiku třpytivých duší, které jsem napsal před třemi lety. Odkaz na ně proto uvádím i dneska, když se výročí katastrofy - podobně jako pohříchu já od té doby - zakulatilo. Večer - podobně jako před pěti lety - zapálím jednu svíčku za ty, kteří zahynuli, a druhou za ty, kteří se tehdy podruhé narodili. A navíc přidám letos třetí svíčku za ty, kteří se - i díky tomu - mohli narodit poprvé.