středa 24. června 2015

Nuda v Praze

Na malém tichém městě s podivným názvem Praha začínal pátečním večerem další nudný víkend. Přemek se právě těsně před zavíračkou vyvalil ze dveří poslední místní hospody a pokoušel se vejít do tmy milosrdně překrývající všudypřítomný nepořádek na rozkopaném náměstí co nejpřímějším krokem, i když to po osmi dvanáctkách šlo jenom obtížně. Cestu přes staveniště, na kterém už několik měsíců nikdo nepracoval, měl ale natrénovanou a bylo mu už celkem lhostejné, že z pouličních lamp svítí jen každá čtvrtá. Šetřit se musí!

Kdyby každý z posledních pár set obyvatel městečka chlastal jako Přemek, možná by ta poslední hospoda nemusela po prázdninách zavřít. I teď funguje jenom o víkendech, ale po prázdninách odjedou lufťáci z velkoměsta, i těch pár bláznivých turistů, kteří přes různá varování podlehli reklamním lžím v katalozích cestovních agentur a přijeli se podívat na "starodávné město se slavnou historií". Vzpomněl si na starou Libušinu "slávu, jež hvězd se bude dotýkati" a výsměšně škytl. Kdyby kněžna viděla, jak se s věštbou sekla!
 
Když Přemek převrávoral náměstí, všiml si auta zaparkovaného u jediného čerstvě opraveného domu v obci. Zase je tu! Určitě je to on. On se sem snad jezdí lidem vysmívat! Libická značka na černě naleštěném luxusním voze potvrzovala, že Přemkova hypotéza je správná. Libičáci podělaní, ani o víkendu od nich není pokoj! Přemek se zadíval na ladné křivky automobilu, v duchu si vedle něj postavil svou stařičkou nákupní tašku na kolečkách, se kterou jezdí jednou týdně nakoupit až do Kralup, protože tam je nejbližší pořádný obchod. Do unavených mozkových závitů se mu začal vkrádat nepříjemně závistivý pocit, protože jeho vůz z bezprostředního srovnání vůbec nevyšel dobře.

To se jim to jezdí a předvádí, když mají prachy! U Cidliny kvete všechno, na co potomci slavného místního rodu sáhnou, se zdejší Vltavou se to nedá srovnat. Přemek si podobně jako před chvílí auta srovnal zdejší vltavskou rozvrzanou lávku se slavnými kamennými oblouky Vojtěchova mostu přes Cidlinu. Však most už několikrát viděl! Je nádherný, i když na něm přes den není k hnutí. Párkrát se do Libice s rodinou vypravili - jen tak, podívat se na památky, jednou do Národního divadla a několikrát před Vánoci. Pravda, nakupuje se tam dobře, ale zase všude davy lidí, kapsáři na každém rohu, neprůjezdné ulice. Brrr, nechtěl bych tam bydlet, nařizoval si pomyslet Přemek, ale ani sám sebe nepřesvědčil o své upřímnosti.

Opět se podíval na zaparkovaný automobil, ve kterém se tak nesnesitelně zrcadlí zdejší maloměstská tma, a najednou jako by se ze všech stran začaly ozývat nepravosti dnešního světa: Proč zrovna libičtí mají takovou kliku, že můžou žít ve velkoměstě, které je pořád v centru pozornosti? Proč zrovna tam sídlí všechny úřady? Proč právě tam jezdí zahraniční turisti? Proč každá důležitá událost a každá revoluce začíná právě tam, pod starou jezdeckou sochou na Soběslaváku? Proč právě tam se mají lidi dobře a žijí vzrušující život, když tady v Praze chcípnul pes?

Přemkův pocit hluboké historické nespravedlnosti v koalici s osmi plzeňskými vykonal své: Jeho oči závistivě ulpěly na krásných nových gumách černého libického sporťáku a jeho ruka úplně automaticky sáhla do kapsy pro nůž. Přemek se právě rozhodl, že aspoň takhle osobní revoluce nezačne tam, co vždycky, ale právě tady - ve městečku, kde zašlou slávu připomínaly jen rozvaliny nad řekou, během staletí rozchvácené na stavební materiál pro místní domky.

Ruka ještě naposledy zaváhala, protože Přemkovi projel hlavou lehký závan nejednoznačnosti: Co kdyby kdysi dávno ten starý vyvražděný rod, jehož jméno z nějakého neznámého popudu svých rodičů dodnes jako jeden z posledních nese, co kdyby... Co kdyby to tenkrát dopadlo všechno tak nějak obráceně? Kdo a kde by dnes asi držel v ruce nůž? Ale přemýšlení je - jak známo - zavilým nepřítelem revolučního odhodlání, tak Přemek přestal planě fantazírovat a zatnul. To mají za to! Nemají, prostě nemají být takoví!

Ostrý sykot, tak nepatřičný ve zdejší říši nočního ticha, rozštěkal na chvilku jednoho polekaného psa. A pak že se tady na malém městě nic neděje!



Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.