Malý pugét z Velké kotliny

To je tak, dostal jsem chuť dát jednomu moc fajn člověku kytku. Skvělý nápad, dalo by se říct, ale když ten nápad dostanete v Jeseníkách, ten člověk je - obrazně řečeno - na druhém konci světa a má svých starostí nad hlavu, určitě dost na to, aby ještě otevíral zásilkové službě a do toho všeho musel hledat vázu, vypadá to dost neprakticky. Ale myšlenka, která se už dostala jednou na povrch, se špatně vtlačuje zpátky do příslušného závitu.

A tak jsem si řekl, že udělám z nouze ctnost: Pugét (aspoň maličkej, luční), bude! A zajdu si pro něj do toho nejvyhlášenějšího rostlinopisného místa, kde prý mají kytiček tisíce různých druhů a některé dokonce takové, že jsou doma jenom tady a nikde jinde na světě: Do Velké kotliny, která je vlastně z Karlovy Studánky "za rohem", musí se jen napřed hodně do kopce a pak hodně a zprudka z kopce. Je jasné, že k těm nejvzácnějším endemitům se jen tak nedostanu, jsou rozesety po "kotelních" loukách, na něž je vstup přísně zakázaný; takový teleobjektiv nemám, abych nasnímal z povolené pěšinky detail. Ale třeba potkám aspoň pár květinek, které budou jako stopařky mávat na kolemjdoucí, aby zastavili a vzali je s sebou do údolí - když už to kvůli podivným ochranářským pravidlům nejde fyzicky, tedy aspoň v podobě obrázku.

 

Napřed jsem tedy šel ráno hóóóóódně do kopce, až jsem došel do oblak. Cestou z Ovčárny na hřeben Hrubého Jeseníku totiž cesta zavítala až do mraků, odkud nebylo nikam vidět.

Tenhle vrcholek s jednoduchou boudou má výšku 1462 metry a jmenuje se Vysoká Hole. Kousek odtud jsem myslel, že jsem se zbláznil, protože jsem potkal kamzíka. Po návratu jsem zašel do zdejších turistických informací zeptat se, jestli tu nějací kamzíci žijí anebo jestli mají aspoň nějaký prášek na hlavu. A oni prý, že tu pár kamzíků je, právě v oblasti Velkého Kotle. Tedy jsem měl štěstí a nikoli halucinace z nedostatku kyslíku. Aspoň zatím.

Až někdo přijde s objevem, kdo z turistů podnikl v 19.století prvovýstup na Praděd, budu vůči té informaci obezřetný. Na Vysoké Holi je totiž starý hraniční kámen z roku 1681, který vymezoval hranice různých zdejších panství. Nikoli tedy turistické či sportovní zájmy byly tehdy určující ve zdolávání hor, ale ryze prakticky ekonomické.

Hlavní hřeben mezi Vysokou Holí a Kamzičníkem (ha, kamzík! Století páry, vždyť jsem to říkal!) tvoří horní hranu velké ledovcové kotliny s logickým názvem Velký Kotel. Kotlina má prudké svahy a je to místo, kde každoročně sjíždějí do údolí sněhové laviny (pod hřebenem prý bývá nafoukaná vrstva i kolem 10 metrů sněhu, takže jestli zase někdy v českých zemích vypukne doba ledová, epicentrum bude zřejmě právě tady. V zimě je vstup do kotliny přísně zakázaný, přesto je na dně kotle několik docela čerstvých křížů. Ještěže po těch rekordních tropech už tu sníh teď v půlce června není.

Tedy, vraťme se k lučnímu pugétu: Květinových stopařinek podél cesty není moc. Ale tahle drobounká bílá se žlutooranžovými tyčinkami se mi moc líbila. Šup s ní do pugétu!

Druhá pugétová dáma je, myslím, violka sudetská (květinkářky, prosím, kontrolujte mě a doplňujte tam, kde z neznalosti cudně mlčím, ale jestli bude zase něco brslen, tak to mi snad radši Vendy W. ani nepiš :-)) Lehce tygrovitě žíhaná, asi to bude pěkná dračice. Ostatně, ve Velkém Kotli vládne pořád drsná "tržní" příroda a každý si musí urvat svoje místo na slunci, takže draci a tygři nad rostlinnými intelektuály často vyhrávají.

Tenhle modrý kousek byl trochu dál od cesty, takže vypomohl teleobjektiv, ale ostrá květina na fotce bohužel není. Doufám, že se nejmenuje ostřice, to by mne mohla žalovat pro poškození dobrého jména. Ale do pugétu určitě patří, ať to nejsou všechno jenom světlé barvy.

Tohle bych odhadoval na nějaký pryskyřník. A jestli ne, ať už je to cokoli, věřím, že to bude aspoň něco hodně pryskyřníkovitého.

Poslední, ale v neposlední řadě (utrápený překlad anglického last but not least) je tu upolín (evropský?). Ten poznám dokonce i já, samozřejmě - ten klasický upolínovitý tvar květu, upolínovité listy a taky upolínovitá žluť... Nebo je to sakra něco jiného? Abych ho mohl vyfotit, vylezl jsem na ochranný dřevěný plot, bránící kolemjdoucím, aby na chráněných loukách hráli fotbal, a vytrčil jsem fotoaparát s teleobjektivem saxánovitým hmatem několik metrů nad louku. Dál na louce jich byly celé trsy, takže jeden se do pugétu určitě hodí.

A přece jen, v lavinovém poli pod hřebenem, ve výšce kolem 1250-1300 m zůstalo ještě pár míst se zbytky sněhu. Ještě štěstí, že ho není moc, protože naučná stezka kolem nádherné kotliny je za sněhu a náledí uzavřena. Až přijde na truc environmentalistům globální ochlazení, už se do Velkého Kotle nepodíváme a laviny pojedou jako pouťová lochneska každých pět minut jedna jízda, večer prodloužená.

Vím, pugét není úplně přebohatý, není v něm nic cizokrajného, ale jen malé české kytičky, ale je od srdce a věřím, že aspoň trochu potěší. Trošilinku...

Až budete mít cestu kolem, výpravu do Velké Kotliny můžu jedině doporučit. Kopec je to občas docela příkrý, ale podobný přírodní amfiteátr jinde v České republice nenajdete. Měl bych ještě dodat, že v přírodním 3D formátu, který není převedený do plochy fotografie, je to opravdu úchvatné divadlo. A až budete chtít pro někoho natrhat náruč různobarevných květin, pomněte, že existují i nedestruktivní metody, které se s pravidly ochrany místní neobyčejné přírody dokážou vyrovnat :-).