středa 21. července 2010

Patofobie

Jak onehdy pravil jeden moudrý opat,
pat na patofoby prý má špatný dopad.
A já dobře z šachu znám tu pravdu svatou:
Právě pat je mojí Achillovou patou.

Raději bych se vydal dobrovolně katu,
než partii skončit v depresivním patu.
Asi brzy budu vzorným patofobem
a pak smečka patů stane se mým hrobem.

I když se to nezdá, ještě hlouběji klesnu,
pat se totiž vkrádá do hororů ve snu:
Spatřím celebrity, jak je neznáte
přu se s Beethovenem (a s Devátou) o Páté.

Vzpomínám si dosud s hrůzou v očích matně,
jak jsme v tělocviku stávávali spatně,
a že zrovna na mne - nechci se v tom rýpat -
ze všech počítačů vyšel právě iPAT.

Když jsem z patů v splínu, zkoumám, která skoba
unesla by asi metrák patofoba.
Z deště pod okap však vedl by ten krok:
Na svou chvíli totiž číhá patolog!

Dobré zkušenosti nejsou bez ceny;
těším se, že osud jednou přece zmatu:
I když žiju život víceméně v patu,
občas z toho bývám spíše zmatený.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.