Když jsem na pěším výletě, jsem zvyklý zdravit turisty v protisměru. Jednak si myslím, že lidi by se zdravit měli (a jsou mi celkem ukradená pravidla, kdo má zdravit první), jednak mě baví sledovat reakce, které jsou občas úžasné. Snažím se zdravit slyšitelně, s úsměvem, pěkně z očí do očí, aby bylo dotyčnému jasné, že zdravím právě jeho. Kupodivu - není-li toto vše dodrženo, hodně lidí se z pozdravu vyvlékne. Neslyšeli, pochopitelně, protože jsou právě zaujati fascinujícím druhem lišejníku na té vysoké skále vpravo. Nebo musí v panické hrůze ze zakopnutí právě hledět upřeně pod své nohy, aby se ubezpečili, že je tam stále ten hladký asfalt, jako tomu bylo poslední tři kilometry.
Je poměrně málo lidí, kteří oplatí můj pozdrav zcela přirozeně stejně usměvavou mincí (dost často to dělají lidé z Moravy). Naopak u většiny lidí pozoruji vyvedení z klidu, jako by byli při něčem přistiženi, vytrženi z rozjímání. Jejich pozdrav je překvapený, někdy má otazník: Dobrý den? Proč to říká? Co tím myslí? Někdy vídám ostražitost a podezřívavost. Jako by si takový člověk říkal: "To nebude jen tak samosebou, on nejspíš bude něco chtít a tohle je jen úvod." A často pak z protějšku cítím lehké zklamání, když nic nechci a normálně pokračuji v chůzi směrem k dalším pozdravům.
Kapitolou samou pro sebe jsou samci. V pozdravu nevidí samotné pozdravení ale ohrožení smečky. Kontrolují, jestli jsem se při pozdravu náhodou nepodíval nepěkně (a nebo naopak až příliš pěkně) na jejich dámský doprovod, a potřebují ukázat, že oni jsou kdykoli připraveni zasáhnout. Kdyby u sebe měli kolt, byl bych natotata jako řešeto. Jen tak - preventivně, protože muž, který zdraví, nemůže být normální a nemá v našem světě co dělat.
Dnes jsem navštívil Pravčickou bránu - nádherný skalní útvar kousek od Hřenska. Sobota, krásné počasí, vrchol sezóny, proudy turistů - bylo tedy jisté, že absolvuji desítky a stovky pozdravů. Nejlepší byl asi ten následující. Pozdravil jsem mladý pár a žena mi napůl úst odpověděla, což bylo první, co muž zaregistroval: "Proč mě zdravíš, jsi husa či co?" povídá muž. "Já jsem zdravila toho pána." "Jakýho pána zase?" "No toho… tamtoho," zabodla do mne na dálku prst, až jsem ho cítil zarytý v zádech. "A proč ho zdravíš, můžeš mi říct?" "On mne pozdravil první," vyhrkla žena s jasným omluvným podtextem: On si začal! "A proč?" vece on. "Co já vím, dneska prostě žijou na světě moc divný lidi!" Dialog pokračoval, jen mi milosrdně se zvětšující vzdálenost rozmazala slova do jednoho zvukového fleku.
Jeden můj známý šachista měl pro podobné situace připravený zajímavý protitah: Na standardní remízové zahájení "Dobrý den" bleskově odpovídal "Starej se o sebe!" což většinou razantně přesunulo výhodu na jeho stranu, protože málokdo ze zdravících byl na takovou ne zcela korektní výměnu kvalitně připravený. Síla této varianty tkvěla ale nejen v obsahu sdělení, ale i v jeho formě. Svou repliku totiž říkal velmi přátelským tónem a s úsměvem, takže protistraně očekávající standardní vývoj figur skutečný význam těch slov docházel až se značným zpožděním.
Jedinkrát se mi dnes stalo, že mne jeden pán svým pozdravem předběhl. Prostě na mne zahalekal na takovou dálku, že jsem se musel přešvenknout do role odpovídajícího, která není tak zajímavá, nejspíš proto, že nemohu vyloučit, že on testuje mne. Jakpak jsem asi se svou nervózní odpovědí prošel.
Kdo má totiž sakra vědět, co tím vlastně myslel! Aby tak o tom ještě napsal do nějakého zatraceného blogu! Dneska prostě žijou na světě moc divný lidi!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.