Večer u vánočního stromu na Staroměstském náměstí

I když v posledních letech máloco bylo tak vzdálené mé osobní představě klidných a vlídných vánočních svátků jako právě tohle místo, před Vánoci většinou narvané a především komerčně orientované, přesto mi to nedá, abych si o adventu aspoň jednou nezašel v noci na pražské Staroměstské náměstí, v optimálním případě fotit, v tom "méně optimálním" pak aspoň nasát - někdy jen atmosféru, jindy třeba i medovinu nebo vánoční svařák. Samotného mě překvapuje, že to na mě pořád tak zabírá. Přitom vánoční stánky mě často dráždí svým sortimentem, vánoční strom nevkusem svého nazdobení, a když se navíc člověk musí prodírat babylónským davem a navrch si hlídat kapsy své bundy i batohu, do vánoční romantiky to má dost daleko. Ale stačí mi drobnosti: Možnost najít zajímavý úhel záběru, který to pro mne nelákavé skryje a to hezké naopak podpoří a zvýrazní, závan vůně pečených kaštanů, které jsem si kdysi před lety oblíbil v předvánočním Záhřebu, i sváteční úsměvy lidí, kteří sem přišli nejspíš ze stejného důvodu jako já - tedy hledat střípky "svých" Vánoc a závan jejich atmosféry, ponejvíc asi z dětství, ze kterého nám zůstává zadřené pod kůží i pod očními víčky, možná víc, než jsme ochotni si připustit. Pokud se to náhodou nepodaří letos, nedáme se odradit a za rok to zkusíme znovu, protože co jiného je život, než nekončící hledání smyslu?

 

Letos je situace přece jen poněkud specifická: Vánoční trhy byly na zdejším náměstí zrušeny, turistický ruch pořád ještě nestihl nabýt velkoprůmyslového rozsahu let předcovidových a navíc se mi zdálo, že oproti předešlým létům se notně vylepšila i podoba hlavního vánočního stromu, který jsem v některých minulých ročnících spíš litoval, co všechno na sobě musí na stará kolena nést a jak je nucen se klaunsky pitvořit, když si do té doby svobodně a nespoutaně rostl někde v klidných a šťavnatých horách. Uměřenost - jakkoli bohužel nucená okolnostmi - v mých očích právě Vánocům celkem svědčí. Byť samozřejmě v skrytu nadávám, že nemůžu nikde sehnat vánoční svíčky na budoucí vánoční stromeček, pro které jsem chodil pravidelně na některý z pražských vánočních trhů a jinde jsem se s nimi zatím nepotkal, možná i proto, že velká obchodní centra před Vánocemi obcházím velkou oklikou, aby se mi tak krásné svátky definitivně nezošklivily.

 

Fotek ze své procházky po Starém Městě, během které jsem samozřejmě Staroměstské náměstí nemohl minout, mám celkem dost, ale protože vás nemíním zavalit obrázky (právě schopnost dobrého a uměřeného výběru považuji za jednu z nejdůležitějších vlastností dobrého fotografa, rozhodně důležitější než správně nastavit clonu a expoziční čas) nakonec jsem pro vás pro dnešek vybral tři, na kterých hraje právě hlavní pražský vánoční strom nepominutelnou roli. Proč jsou fotky v článku čtyři, když jsou ve skutečnosti jen tři, si rychle vysvětlíme; ostatně pokud se dobře pamatuji, se slavnými třemi mušketýry to kdysi byly podobné počty :-). 

 

Fotky jsem pořídil na samém začátku adventu a o běžném pracovním dnu, když jsem vyrazil po práci večerní Prahou rozloučit se s krásnou fotografickou výstavou Martina Stranky v Mánesu. Při takové příležitosti samozřejmě foťák nesmí chybět, byť stativ jsem s sebou tentokrát netahal, to si nechám zase až na tradiční těsně předvánoční procházku 22. prosince. Tehdy ještě byly na Staroměstském náměstí rozeseté zavřené stánky (teď už jsou odvezené a je tam tedy o něco více prostoru, takže se tam ještě kvůli focení určitě vrátím), lidí tu bylo, myslím, jako ve staré české pohádce "přiměřeně" a mně se ta atmosféra celkem líbila, takže jsem kroužil náměstím a hledal jsem si co nejlepší kompozici hlavních objektů. Takže z tohoto pohledu od Staroměstské radnice jsou to samozřejmě Týnský chrám, vánoční strom a Mariánský sloup.

 

Druhý záběr je přesně z opačné strany a je udělaný tak, aby vánoční strom na něm byl dominantní, ale doprovod mu dělala věž Staroměstské radnice a v záběru byl opět i štíhlý Mariánský sloup. Na záběr jsem nějakou dobu čekal; jednak foukal silný vítr a já jsem fotil ve tmě "z ruky" a nechtěl jsem mít strom moc rozmazaný, jednak jsem chtěl, aby ze záběru zmizelo co nejvíc kolemjdoucích a kolempostávajících a zůstal především mladý pár vpravo dole, který záběru dává, domnívám se, svébytný příspěvek. Bohužel, tohle se úplně nadekretovat nedá, a tak mi naopak v levém dolním rohu zůstala jedna postava, kterou bych v záběru raději neměl, protože ho nijak neobohacuje, ale retušovat ji nebudu, protože se nejedná o fotku inscenovanou, ale de facto dokumentární, navíc kdybych ji ořízl, ubral bych prostor Mariánskému sloupu a bylo by to rozhodně ke škodě výsledku.

 

 

Ti, co si sem chodí pravidelně číst, dobře vědí, že mám problém s focením "nevinných kolemjdoucích" venku na ulici. Jsem v tomto směru velmi nesmělým a neprůrazným fotografem a už jsem kvůli tomu, jsem přesvědčen, přišel o pár opravdu velmi dobrých fotografií. Ale nesnažím se s tímhle osobnostním založením nijak zvlášť bojovat; je to moje přirozená součást a domnívám se, že nemáme automaticky právo na každou fotku, kterou si zamaneme udělat nebo si ji aspoň dovedeme představit. I v případě mladého páru na následující fotce jsem se nějakou dobu odhodlával vyfotit je sólo; něco jiného to bylo na předchozí fotce, kde byl pár okrajovou (byť významově důležitou) součástí většího celku a mohl jsem se tedy tvářit, že nefotím je, ale radnici se stromem, jako to dělaly stovky dalších lidí. Když ale i po dalších pěti minutách byl pár pořád na svém původním místě a o své okolí se vůbec nezajímal, vzal jsem to jako výzvu, že fotku udělat smím, protože jsem dal těm dvěma dostatečný čas k odchodu :-). Tentokrát už jsem nepředstíral, že fotím něco jiného, ale chtěl jsem, aby bylo jasné, že fotím právě ty dva na pozadí bohatých ozdob vánočního stromu, které takhle zblízka mají úplně jiný charakter než když zaberete celý strom.

 

Mám rád ty převzácné okamžiky, kdy navzdory fyzikálním zákonitostem okolní čas a prostor pro aktéry přestávají existovat, a tohle - zdálo se mi - snad mohl být podobný případ. Sám jsem to v té úplně ryzí podobě zažil snad dvakrát, třikrát v životě, je to doslova omamný zážitek na celý život. I proto mi připadlo zbytečné mít takový okamžik doprovozený hýřivými barvami vánočních ozdob. V tu chvíli jsou důležití jen ti dva, okolní světlo a světlo v nich. Proto jsem se rozhodl, že definitivní fotka onoho páru se světly staroměstského vánočního stromu bude černobílá, protože okolní barvy odvádějí zbytečně pozornost jiným směrem. Naopak, o něco větší péči jsem věnoval prokreslení ve stínech - to aby oba mladí lidé netvořili jeden černý flek, ale aby byly rozlišitelné jejich ruce propletené v objetí. Pravda, na větším formátu je to vidět o dost lépe než na malém obrázku na obrazovce počítače nebo na displeji mobilu, tak mi to prostě musíte věřit :-).

 

Vida, šel jsem původně fotit náměstí, ale cestičky toho večera nakonec vedly trochu jinam, než jsem si plánoval, a vznikla fotka, kterou si sice můžete v hlavě vymyslet, můžete ji (celkem snadno) krásně nainscenovat, ale opravdovost budete v takovém případě vždycky suplovat profesionalitou a předstíráním. No a já mám radost, že tuhle fotku mám, i když ty dva neznám a nejspíš nikdy nepoznám. Ať už je to, jak chce, přeju jim, ať tenhle společný zážitek - pokud ho tedy vnímají aspoň zčásti podobně jako já - vydrží v jejich paměti co nejdéle a nejlíp napořád, protože - jak si dovolím posoudit s odstupem - se nám takové situace věru nepřipletou do cesty každý den :-).

Jak jste na tom vy? Máte rádi vánoční trhy? Mělo nějaký smysl je v aktuální situaci zavřít? Troufáte si jako fotografové vstupovat do příběhů lidí, které potkáváte? A jak to vnímáte jako ti, kteří si pak takové fotky prohlížejí?