Ne, tenhle článek není ani trochu o třetinách hokejových, ani o třetinkách našeho oblíbeného moku, dokonce ani o našich drahých polovinách, třetinách, či devíti desetinách. Je o našich vlastních třetinách, které se možná před námi dovedně skrývají v jiných lidech, dokonce i v takových, u kterých bychom to nejméně čekali a u kterých bychom si to asi nejméně přáli. Jak jsem k téhle "objevné" myšlence přišel? Díky volbám! Vida - a pak že volby nejsou k ničemu dobré :-).
Nevím jak vy, ale před volbami se vždycky snažím udělat si aspoň orientační přehled, jak moc se názorově překrýváme s těmi, co kandidují. Samozřejmě, v předvolebním období se na podobné prezentované názory nedá úplně spolehnout, kandidáti se často snaží zalíbit pokud možno všem včetně těch, co mají úplně jiné vidění světa. Před nedávnem jsem ale kdesi na facebooku narazil kromě různých verzí "volebních kalkulaček" i na docela jednoduchý srovnávač podle názorů na zákony přijaté v právě uplynulém volebním období. Prostě jsem si mohl představit, že jsem jedním z hlasujících, vždycky jsem podle skutečně projednávaných témat zmáčknul myšlené tlačítko PRO, PROTI nebo ZDRŽEL SE a jednoduchý algoritmus na konci vyhodnotil, se kterými poslanci bych měl za ta čtyři léta největší shodu.
Pomiňme teď všechny nedostatky takového srovnávání, podmínky nikdy nemohou být stejné, podpora či nepodpora jednotlivých zákonných norem se neodvíjí jen od osoby hlasujícího a jeho vlastních názorů; roli hrají i různé stranické a mezistranické techtle, hlasovací koalice či protikoalice a politické obchody, ale určitý obrázek i takové triviální porovnání poskytnout může. Já si na něm třeba docela dobře potvrdil jednu podstatnou věc: Svět prostě nesestává jen z černé a bílé, byť by takový pro nás byl jistě v mnohém jednodušší, a možná to platí ještě víc, než jsem si doposud myslel.
Když jsem poctivě odpověděl na spoustu otázek, vyšel mi ve vyhodnocení žebříček překryvu mých názorů s jednotlivými poslanci, a já ke svému překvapení zjistil, že tam, kde shoda je největší (a není žádný div, že tomu tak bylo právě u těch, ke kterým mám i ve skutečnosti nejlepší vztah), dosahuje necelých 70%, zatímco u poslanců, kteří mě vytáčejí do vrtule skoro každým svým slovem, činí shoda skoro 35%. Zjednodušeně mi tedy vyšel pozoruhodný třetinový systém: Dvě třetiny spořádaně ideální bělostné shody kazí celá třetina nechutné černě rozporů, a přitom dohromady to celé jsem kupodivu já. Je to zvláštní pocit uvědomit si, že část mé osobnosti se v názorech, postojích a nejspíš i v konání překrývá s těmi, kteří v mých očích mají skoro nálepku čerta či soukromého Mr. Hyda, se kterými bych nejradši neměl společného vůbec nic, natožpak kus sebe samotného.
Je dobré si uvědomit, že i když mě někdo ukrutně a vytrvale štve, míchá, vytáčí, irituje a občas dělá i leccos horšího, někde uvnitř něj je nejspíš schovaná třetina, která je ode mne k nerozeznání. A naopak, když jsem z něčích názorů nadšený a zdá se mi, že mi celou svou bytostí mluví z duše, je důvodné podezření, že v jejích zákrutech se nachází asi tak třetina věcí, o kterých spolu bude lepší hlouběji nediskutovat, abychom jeden druhému - jak pravíval pan Werich - neřekli něco, co nechceme slyšet :-). Ideální bílá a absolutní černá jsou prostě jen fyzikální modely; teprve z jejich různě a pro různé účely namíchaných směsí vzniká - pro někoho šedavá, pro jiného barevná - skutečnost.
Snad si na tuhle nenápadnou a mimoděčnou lekci vzpomenu vždycky, když budu mít tendenci někoho označit za idiota jen proto, že má jiný (a samozřejmě nepochopitelně děsivý) názor než já, nebo budu naopak k někomu vzhlížet jako k idolu, který mne nemůže a nesmí nikdy ani v drobnosti zklamat.
Co my víme, jestli tenhle princip není ve skutečnosti obecně platný? Že každý vyhraněný anarchista třetinou své bytosti tíhne k pravidlům šosáckého mainstreamu. Že třetinou zarytého "sluníčkáře" cloumají potlačené xenofobní pudy. Že třetina volnomyšlenkářského pravičáka dokáže - třeba jen podvědomě - ctít bolševické hrubě nenávistné postupy. Že dovedně skrytou třetinu metalové máničky je ve slabé chvilce schopná rozplakat kolovrátková pjosonka Michala Davida.
I proto se snažím nikoho úplně nepřehlížet, nikým nepohrdat a nikoho sprostě neurážet. Pořád si říkám, že mluvím i se svou vlastní neviditelnou (nejméně) třetinou, na kterou - byť je právě shodou okolností obklopena a utiskována dvěma dalšími, až přespříliš viditelnými, velmi nesympatickými a skoro nesnesitelnými třetinami - bych neměl být zlý, protože když to udělám, osočím jen své vlastní rysy, ke kterým se sice možná snažím moc nehlásit, ale tím nejsou o nic méně moje.
A že naopak i v tom nejtvrdším a nejméně sympatickém názorovém odpůrci možná existuje dobře schovaná sympatická třetinka, která mi - aby pán nevěděl, samozřejmě - potichu drží palce :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.